632/2005
Daň z přidané hodnoty a osvobození prodeje podniku nebo jeho části
Ej 156/2005
Daň z přidané hodnoty: osvobození prodeje podniku nebo jeho části
k § 35 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty,*) ve znění zákonů č. 262/1992 Sb. a č. 83/1998 Sb.
k § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)
Pro osvobození od daně z přidané hodnoty ve smyslu § 35 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve spojení s § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není podstatné, zda byla skutečně uzavřena smlouva o prodeji podniku nebo zda byla fakticky naplněna souborem právních úkonů formálně jinak označených.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 3/2004-63)
Věc:
Ing. Zdeňka S. v P. proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o osvobození od daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2001 změnil platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 1999 na daň z přidané hodnoty za listopad 1998 tak, že na řádku 15 se částka 2 653 954 Kč mění na částku 346 715 Kč, na řádku 19 se částka 583 868 Kč mění na částku 76 275 Kč, na řádku 20 se částka 585 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 51 se částka 583 308 Kč mění na částku 77 715 Kč, na řádku 54 se částka 507 574 Kč mění na 0 a na řádku 53 se uvádí vlastní daňová povinnost v částce 19 Kč. V ostatních částech žalovaný ponechal napadené rozhodnutí správce daně beze změn.
Rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že v průběhu odvolacího řízení, v němž žalobkyně brojila proti snížení částky nárokovaného nadměrného odpočtu, vyšly najevo nové skutečnosti, které měly vliv na napadené rozhodnutí. Odvolací orgán vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a akciovou společností V. fakticky došlo k prodeji části podniku, neboť došlo k prodeji majetku, kterým byla zajišťována výrobní činnost podniku; v rozmezí dnů 18. 11. 1998 – 27. 11. 1998 totiž došlo k prodeji strojů, zařízení dílen, materiálu, rozpracované výroby a zboží na skladě, k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, do té doby pronajatých akciovou společností V., zaměstnanci skončili dohodou pracovní poměr k této obchodní společnosti a stali se zaměstnanci žalobkyně, byly uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek, které měli postupitelé za akciovou společností V., a pohledávek, které měla tato obchodní společnost za svými věřiteli, a došlo k uzavření dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek mezi žalobkyní a uvedenou obchodní společností. Žalovaný proto s odkazem na § 2 odst. 7 daňového řádu vycházel ze skutečného obsahu právních úkonů a posoudil tento obchodní případ tak, že došlo k faktickému prodeji části podniku – samostatné provozovny. Vyloučil proto z nároku na odpočet i ostatní daňové doklady vystavené akciovou společností V., na nichž byla uvedena daň v celkové částce 507 593 Kč, neboť posoudil jejich vystavení na jednotlivá plnění jako účelové a v rozporu se skutečným celkovým plněním, které jimi společnost fakturovala.
Žalovaný vydal shora uvedené rozhodnutí poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 27. 6. 2000 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení tohoto předchozího rozhodnutí žalovaného byla jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, spočívající ve vnitřním rozporu výroku. Jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí, městský soud se přiklonil k závěru, že v daném případě došlo fakticky k prodeji části podniku a tato obchodní transakce měla být z daňového hlediska posouzena jako prodej části podniku.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 16. 9. 2003 zamítl. Při nezměněném skutkovém stavu pak shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalovaný nepřekročil oprávnění vyplývající z ustanovení § 2 odst. 7 daňového řádu, jestliže hodnocením shromážděných důkazů dospěl k závěru, že v daném případě byl fakticky předmětem transakce mezi žalobkyní a akciovou společností V. prodej části podniku – samostatné provozovny, což je podle § 35 zákona o dani z přidané hodnoty plnění osvobozené od daně z přidané hodnoty. Soud dospěl k závěru, že pro posouzení věci z daňového hlediska není rozhodné, že nebyla uzavřena smlouva o prodeji části podniku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku; jednoznačně však bylo prokázáno, že celá provozovna přešla do dispozice žalobkyně, která v ní vykonávala svým jménem podnikatelskou činnost.
V kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, založené na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobkyně (stěžovatelka) namítala, že obchodní zákoník naprosto jednoznačně definuje základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a z listin, které se vztahují k uvedené věci, nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo. Žalovaný a následně pak soud tak popřel právní úpravu prodeje podniku obsaženou v obchodním zákoníku. Existují pouze smlouvy o postoupení pohledávek, které stěžovatelka nakoupila od věřitelů, a jejich následné zaplacení dlužníkem pak proběhlo cestou dohod o zápočtu vzájemných pohledávek mezi akciovou společností V. a stěžovatelkou. Podle žalobkyně se tak nemohlo jednat o prodej podniku nebo jeho části, nýbrž o standardní uzavření kupních smluv, jejichž zaplacení proběhlo na základě započtení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 2 odst. 7 daňového řádu se při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
V předmětné věci soud (a ani žalovaný) netvrdí, že mezi stěžovatelkou a akciovou společností V. došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, ve znění tehdy účinném. Ve shodě s § 2 odst. 7 d. ř. však na základě shromážděných podkladů dovozuje, že souborem kupních smluv mezi stěžovatelkou a touto obchodní společností - nájemní smlouvou, pracovními smlouvami, smlouvami o postoupení pohledávek i smlouvami o vzájemném započtení - byl fakticky dosažen shodný stav, jaký by nastal, pokud by byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku. Pro osvobození od daně z přidané hodnoty ve smyslu § 35 zákona o dani z přidané hodnoty ve spojení s § 2 odst. 7 d. ř. tak není podstatné, zda skutečně smlouva o prodeji podniku uzavřena byla, nebo, jako je tomu v tomto případě, byl její obsah naplněn souborem právních úkonů formálně jinak označených. Právní názor, který k této právní otázce vyslovil městský soud v napadeném rozhodnutí, je souladný se zákonem; Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje a na něj i v podrobnostech odkazuje.
Nemohou proto obstát stěžovatelčiny argumenty, že posouzení předmětných transakcí jako prodej podniku je popřením právní úpravy provedené v obchodním zákoníku (v tehdy platném znění), který naprosto jednoznačně definoval základní náležitosti smlouvy o prodeji podniku, a že z listin založených ve správním spisu nelze rozpoznat, že by se skutečně o prodej podniku jednalo.
Podle § 476 a násl. obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazoval odevzdat kupujícímu a převést na něj vlastnické právo k podniku, kupující se zavazoval převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Na kupujícího přecházejí práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku a rovněž na něho přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že na stěžovatelku v důsledku kupních smluv přešlo vlastnictví veškerého zařízení provozovny, materiál, rozpracované výrobky, i uskladněné hotové výrobky, stěžovatelka převzala závazky akciové společnosti V. vůči jejím věřitelům i pohledávky, které tato společnost měla za svými dlužníky, uzavřela nájemní smlouvu na prostory, v nichž akciová společnost V. do té doby provozovala výrobu, uzavřela pracovní smlouvy s bývalými zaměstnanci této společnosti. Ze souhrnu těchto právních úkonů pak vyplývá ve výsledku shodný faktický stav, jaký by nastal uzavřením smlouvy o prodeji podniku.
Pro projednávanou věc, jíž je posouzení daňové povinnosti, resp. práva na daňový odpočet v daňovém řízení, není rozhodné, jaké náležitosti obchodní zákoník pro uzavření smlouvy o prodeji podniku stanoví a zda určité skutečnosti nastávají právě v důsledku uzavření takové smlouvy, anebo zda je obdobných skutečností dosaženo jinými právními úkony. Není ani podstatné, zda a s jakým výsledkem bylo plnění z kupních smluv napadeno žalobou v občanském soudním řízení. Žalovaný nezpochybnil, že kupní smlouvy uzavřeny byly; pro účely daňového řízení je však byl povinen posuzovat nikoliv podle formálního označení, ale podle jejich obsahu. Městský soud v Praze proto stěžovatelčinu žalobu důvodně zamítl.
(šk)
*) Zrušen s účinností k 1. 5. 2004 zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.