Vydání 7/2007

Žalovaný dne 27. 11. 2003 změnil platební výměr Finančního úřadu v Prostějově na daň z převodu nemovitostí ze dne 3. 10. 2002, a to tak, že výše daně z převodu nemovitostí vyměřená žalobci činí 547 480 Kč a zvýšení daně dle § 68 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, činí 27 374 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou, na základě které Krajský soud v Ostravě dne 17. 8. 2006 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal totiž žalobu z části důvodnou, a to zejména ve věci namítaného nesprávného stanovení základu daně, když nepřisvědčil žalovanému, že cenu stanovenou dle § 59 odst. 3 obchodního zákoníku, kterou se stanoví na základě posudku znalce hodnota nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti, lze považovat za cenu sjednanou a vycházet z ní pro účely stanovení základu daně z převodu nemovitostí.

Rozhodnutí krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, ve které mimo jiné uvedl, že poskytnutí ať už peněžitého, či nepeněžitého vkladu do základního kapitálu (dříve základního jmění) je úplatným závazkovým vztahem, což dokládá mimo jiné také nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 31/2000. Zaváže-li se vkladatel poskytnout jako nepeněžitý vklad do společnosti nemovitou věc, znamená to, že se zavázal převést vlastnické právo k této nemovitosti, podobně jako by se k tomu zavázal kupní smlouvou. Jakkoliv se hodnota nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti stanoví na základě posudku znalce, smluvní volnost stran spočívá v tom, že společník a společnost se musí dohodnout na částce, která se započítává na vklad společníka a která je peněžně vyjádřena v základním kapitálu. Hodnota nepeněžitého vkladu, stanovená znalcem pro účely vkladu dle § 59 obchodního zákoníku, je účastníkům závazkového vztahu známa předem a je na jejich vůli, zda za těchto podmínek vklad do základního kapitálu společnosti bude realizován či nikoli. Pokud nedojde ke shodě, pak nepeněžitý vklad nebude vložen. Z uvedeného vyplývá, že určení hodnoty vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti je věcí smluvní dohody. Pokud je do základního kapitálu vložena pouze část hodnoty nemovitostí, požívá ve smyslu § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. osvobození pouze tato část, zbývající část hodnoty nemovitostí – vložena mimo základní – osvobození ve výše uvedeném smyslu nepožívá. Majetek vkládaný do obchodní společnosti je tedy předmětem zvláštního právního úkonu, který lze považovat za smlouvu mezi společností a společníkem. Podle názoru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1143/2000 má smlouva, kterou se uskutečňuje vklad, charakter kupní smlouvy, kdy sjednaná kupní cena představuje vklad společníka do obchodní společnosti, a proto nedochází k jejímu proplacení. Názor, že cena nemovitostí ohodnocená pro účely vkladu posudkem znalce dle § 59 obchodního zákoníku je cenou sjednanou, lze subsidiárně dovodit i z názorů odborné veřejnosti publikovaných v komentářích či časopisech. I. Pelikánová v komentáři k § 59 odst. 2 obchodního zákoníku mimo jiné uvádí, že zaváže-li se vkladatel poskytnout věc, znamená to, že se zavázal převést vlastnické právo k ní, podobně jako by se k tomu zavázal kupní smlouvou. Z výkladu odborníků vyplývá, že ocenění nepeněžitých vkladů by mělo být oceněním tržním, identickým jak pro účely vkladu, tak pro účely základu daně z převodu nemovitostí. Cena vkládaných nemovitostí ohodnocená pro účely vkladu dle § 59 odst. 3 obchodního zákoníku se tak považuje za cenu sjednanou i pro účely stanovení základu daně z převodu nemovitostí dle § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. Pro úplnost pak stěžovatel uvádí, že s účinností od 1. 1. 2004 byl zákonem č. 420/2003 Sb., kterým se novelizoval zákona č. 357/1992 Sb., samostatně upraven základ daně z převodu nemovitostí v případě vkladu nemovitostí do společnosti s ručením omezeným nebo do akciové společnosti, a to tak, že základem daně je hodnota určená posudkem znalce dle obchodního zákoníku.

Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zejména konstatoval, že znalecké ocenění hodnoty nepeněžitého vkladu nelze považovat za sjednanou cenu, neboť cena stanovená znaleckým posudkem vychází z právních předpisů a nikdo nemůže její výši žádným způsobem ovlivnit či sjednat odlišně. Odkaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu považuje žalobce za nedůvodný, neboť předmětná pouze potvrzuje, že vklad nemovitosti do obchodní společnosti se uskutečňuje na základě dvoustranného vztahu mezi vkladatelem a společností, nikoli skutečnost, že hodnota vkládaných nemovitostí, stanovená na základě znaleckého posudku, představuje sjednanou cenu ve smyslu § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.