1892/2009
Daň z převodu nemovitostí: převod nemovitosti ve společném jmění manželů; osoba poplatníka
Daň z převodu nemovitostí: převod nemovitosti ve společném jmění manželů; osoba poplatníka
k § 8, § 9 a § 10 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002
I. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, neupravuje rozdělení majetku, který náleží do společného jmění manželů, ani nevymezuje velikosti jednotlivých podílů manželů ve společném jmění za jeho trvání; pouze určuje způsob stanovení základu daně při převodu takového majetku (zde nemovitost náležející do společného jmění manželů). Aplikace § 8 odst. 2 tohoto zákona nemá charakter protiústavního zásahu do majetkové a dispoziční sféry stěžovatele.
II. Skutečnost, že se žalobce uzavřením kupní smlouvy dostal do postavení poplatníka daně, tedy postavení "nevýhodnějšího" oproti jiným subjektům, kterým byla nemovitost např. vyvlastněna (zde je poplatníkem nabyvatel), nelze považovat za nerovnost. Nelze totiž odhlédnout od toho, že na rozdíl od těchto jiných subjektů měl žalobce "výhodu" ve výši ceny, kterou si svobodně bez omezení mohl sjednat [§ 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí], což v případě již zmiňovaného vyvlastnění, popř. jiného převodu, na základě úředního rozhodnutí zákon neumožňuje [§ 10 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Stanovil-li zákonodárce břemeno daňové povinnosti pro odlišné skutkové případy odlišně, je takový postup v daném případě zcela ospravedlnitelný a nelze v něm spatřovat výraz nerovnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2007, čj. 5 Afs 107/2006-75)
Věc:
Ing. Michael B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce prodal společně s manželkou Ing. Jiřinou B. akciové společnosti Dopravní podnik hlavního města Prahy nemovitost za dohodnutou kupní cenu 7 000 000 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 22. 5. 2002.
Územní finanční orgán následně vyměřil žalobci na dani z převodu nemovitostí částku 175 000 Kč; stejnou částku vyměřil i vůči jeho manželce.
Odvolání žalobce proto platebnímu výměru žalovaný zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 16. 9. 2005 zamítl.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které zejména namítal, že byl v podstatě donucen nemovitost prodat, nechtěl-li čekat až na vyvlastnění nemovitosti v souvislosti s výstavbou tramvajové trati Barrandov, proti které mimo jiné od počátku protestoval. V případě takto nedobrovolné změny vlastníka má být poplatníkem daně z převodu nemovitostí kupující. Jakožto vlastník nemohl přistoupit za žádných podmínek "dobrovolně" k uzavření kupní smlouvy a ke změně vlastnického práva došlo na základě úředního rozhodnutí. Svoboda vůle stěžovatele byla omezena na minimum, prakticky se jednalo o vyvlastnění. Předchozí právní úprava navíc ukládala povinnost uhradit daň kupujícímu. Dále stěžovatel nesouhlasil s výší stanovené daně. Základním znakem společného jmění manželů je neurčitost velikosti jednotlivých podílů po dobu jeho existence. Rozdělování existujícího společného jmění manželů je neudržitelná konstrukce.
Žalovaný ve svém vyjádření mimo jiné uvedl, že cena zjištěná dle zvláštního právního předpisu činila ke dni převodu nemovitosti 5 707 280 Kč. Okolnosti uzavření kupní smlouvy, pokud byla platně uzavřena a platně vložena do katastru, nemohou mít na vyměření daňové povinnosti z úplatného převodu žádný vliv. Jedná-li se o převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti z bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění manželů, považuje se v souladu s § 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. každý z manželů za samostatného poplatníka a jejich podíly jsou stejné. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o vynucení daného převodu; stěžovatel měl možnost rozhodnout se, zda předmětné nemovitosti převede na nabyvatele kupní smlouvou za výhodnější cenu sjednanou, jejíž rozdíl oproti ceně zjištěné, za kterou by se pravděpodobně uskutečnil převod v případě jejich vyvlastnění, alespoň částečně kompenzoval újmu, která stěžovateli byla způsobena. Tato forma převodu, kterou si stěžovatel sám zvolil, je ovšem v souladu se zákonem spojena s vyměřením daně převodci, nikoli nabyvateli, jak by tomu bylo v případě vyvlastnění.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V souzené věci není sporu o skutkové stránce věci. Jednalo se o úplatný převod, který byl ve smyslu § 9 zákona č. 357/1992 Sb. jednoznačně předmětem daně z převodu nemovitostí. Okolnosti, které stěžovatel stran samotného uzavření kupní smlouvy, tedy úplatného převodu, opakovaně uvádí, nemohou tuto skutečnosti nikterak ovlivnit.
Stěžovatel byl rovněž jednoznačně poplatníkem daně, když dle § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je poplatníkem daně převodce, nabyvatel je ručitelem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o prodej nemovitosti ve společném jmění manželů, bylo na místě aplikovat § 8 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., podle kterého v takovém případě je každý z manželů samostatným poplatníkem a jejich podíly jsou stejné. Žalovaný tak postupoval zcela v souladu se zákonem, stanovil-li každému z manželů daň ze základu 3 500 000 Kč.
Stěžovatel si nesprávně vykládá uvedené ustanovení, dovozuje-li že nepřípustně upravuje rozdělení majetku, který náleží do společného jmění manželů, resp. vymezuje velikosti jednotlivých podílů manželů ve společném jmění za jeho trvání. Uvedené ustanovení pouze určuje způsob stanovení základu daně při převodu takového majetku (zde nemovitost náležející do společného jmění manželů). Nejvyšší správní soud proto nesdílí závěr stěžovatele o nezákonnosti tohoto ustanovení, neboť se zde nejedná o protiústavní zásah do majetkové a dispoziční sféry stěžovatele.
Rozhodl-li se stěžovatel sám pro uzavření kupní smlouvy za cenu, kterou si mohl rovněž sám určit, musí současně nést daňové důsledky svého rozhodnutí. Stěžovatel předmětnou kupní smlouvu uzavřel svobodně, vážně, přitom se nejednalo o smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek nebo v tísni. Zcela nepřípadné jsou proto závěry stěžovatele stran důvodnosti aplikace § 8 odst. 1 písm. b) citovaného zákona i v jeho případě (tedy, že poplatníkem daně má být nabyvatel), když se nacházel v obdobném postavení jako by se jednalo o vyvlastnění. Stěžovateli po právu svědčilo postavení poplatníka daně dle § 8 odst. 1 písm. a), resp. § 8 odst. 2 citovaného zákona.
Jakkoli stěžovatel namítá porušení čl. 1, resp. čl. 37 Listiny základních práv a svobod, zůstává tato námitka pouze v obecné poloze; stěžovatel neuvádí jakých procesních či jiných pochybení se žalovaný, resp. soud dopustil, z jakých skutečností dovozuje své nerovné postavení ve vztahu k ostatním subjektům. Skutečnost, že se stěžovatel uzavřením kupní smlouvy dostal do postavení poplatníka daně, tedy postavení "nevýhodnějšího" oproti jiným subjektům, kterým byla nemovitost např. vyvlastněna, nelze považovat za nerovnost. Nelze totiž odhlédnout od druhé stránky věci, tedy od toho, že na rozdíl od těchto jiných subjektů měl stěžovatel "výhodu" ve výši ceny, kterou si svobodně bez omezení mohl sjednat [§ 10 odst. 1 písm. a) zákona]. Stěžovatel si mohl sjednat, to ostatně i učinil, cenu vyšší než je cena zjištěná podle zvláštního předpisu, což v případě již zmiňovaného vyvlastnění, popř. jiného převodu na základě úředního rozhodnutí zákon neumožňuje [§ 10 odst. 1 písm. b) zákona]. Stanovil-li zákonodárce břemeno daňové povinnosti pro odlišné skutkové případy odlišně, je takový postup v daném případě zcela ospravedlnitelný a nelze v něm spatřovat výraz nerovnosti.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.