Vydání 1/2007

Nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky týkající se aplikace § 120 občanského zákoníku a posouzení technologií jako součástí nemovitosti. Tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale ta je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně neshledal.

Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel kupní smlouvou ze dne 12. 3. 2001 převedl na jiný subjekt komplex movitých a nemovitých věcí za celkovou cenu 18 000 000 Kč. Dle dohody obou stran byla cena rozdělena na nemovité věci - stavba v ceně 7 000 000 Kč, movité věci - technologie v ceně 10 000 000 Kč a movité věci - drobné předměty v ceně 1 000 000 Kč. V přiznání k dani z převodu nemovitostí ze dne 27. 6. 2001 uvedl stěžovatel cenu sjednanou ve výši 7 000 000 Kč, na základě provedeného vytýkacího řízení byla vyměřena daň ze stanoveného základu 17 000 000 Kč; při svém rozhodování vycházel Finanční úřad ve Zlíně z celkové kupní ceny převáděného souboru, přičemž jako částku tvořící základ daně stanovil nejen cenu převáděné nemovitosti, která činila podle smlouvy 7 000 000 Kč, ale i cenu technologií, která dle kupní smlouvy činí 10 000 000 Kč.

Není sporu o to, že se v předmětné věci se jedná o převod čerpací stanice pohonných hmot. V čl. I. kupní smlouvy stěžovatel jako prodávající prohlašuje, že je na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 16. 2. 1999 výhradním a neomezeným vlastníkem objektu čerpací stanice pohonných hmot postavené na pozemku, který je ve vlastnictví jiného subjektu, a není proto předmětem prodeje. V čl. I bodu 1.3 kupní smlouvy se uvádí, že technologické vybavení čerpací stanice včetně movitých věcí a jejich specifikace je uvedena v přílohách. V příloze "Soupis HIM na ČS Zlín" je uvedeno: nádrž 60 m3 dělená, nádrž na úkapy 5 m3, výdejní stojan jednostranný, výdejní stojan oboustranný, El. řídící systém, cent. informační panel - totem, vysavač CB M, v celkové ceně 10 000 000 Kč.

Ze znaleckého posudku o ceně nemovitosti - areálu čerpací stanice pohonných hmot, provedeného dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, Josefem Č., vyplynulo, že předmětem posudku je ocenění nemovitosti - areálu čerpací stanice za účelem vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Dále se v posudku konstatuje, že čerpací stanice je užívána od , tj. od 16. 2. 1999, skutečný stav všech objektů čerpací stanice (hlavních staveb, inženýrských staveb a venkovních úprav) odpovídá projektové dokumentaci z roku 1996, areál čerpací stanice je od roku 1998 na základě smlouvy o nájmu čerpací stanice ze dne 21. 9. 1998, uzavřené mezi panem Miroslavem P. (nájemce) a žalobcem (pronajímatel), předmětem pronájmu. V celkovém popisu nemovitosti se mimo jiné uvádí: "Pořizovací ceny technologických zařízení čerpací stanice, která tvoří její pevně zabudovanou a nedílnou součást, jsou převzaty ze smluv o dílo a z kupních smluv uzavřených mezi investorem a dodavateli." Ze spisu bylo dále zjištěno, že dne 17. 12. 1997 požádal stěžovatel o stavební povolení na stavbu čerpací stanice pohonných hmot Zlín-Podvesná na dobu dočasnou do 1. 6. 2012; rozhodnutím Úřadu města Zlín ze dne 11. 2. 1998 bylo vydáno stavební povolení na stavbu čerpací stanice na dobu do 1. 6. 2012. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 16. 2. 1999 bylo stěžovateli povoleno užívání stavby "Čerpací stanice pohonných hmot Zlín-Podvesná, na dobu dočasnou do 1. 6. 2012, která obsahuje: SO 03 - kiosek, SO 04 - úložiště nádrží, SO 05 - potrubní trasy, SO 06 - zastřešení manipulačních ploch, SO 08 - přípojka vody, SO 09 - kanalizace, SO 10 - přípojka NN, SO 11 - přípojka sdělovacích zařízení, SO 12 - přípojka plynu, SO 13 - komunikace, SO 15 - reklamní zařízení, SO 16 - úpravy objektů DSZO, SO 17 - přeložka NTL plynovodu, SO 18 - konečné terénní úpravy, SO 19 - sadové úpravy". Objekt byl povolen k užívání pouze k účelu, který je stanoven kolaudačním rozhodnutím.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v předmětné věci, tedy posouzení technologického vybavení, jedná o objekty, které sice jsou z technického hlediska jako stavební objekty schopné samostatné stavební existence a samostatného plnění určité vymezené funkce (např. vysavač lze užívat samostatně, popř. i nádrž na úkapy nebo nádrže lze využívat samostatně i k jiným účelům); z hlediska fungování a provozování čerpací stanice však nemohou být osamostatněny, nemá-li dojít ke zmaření účelu, k jakému byl celý objekt čerpací stanice vybudován, zkolaudován, poté pronajímán a prodán. Není sporu o to, že takovým účelem je provoz čerpací stanice, který by bez technologií, o které se ve věci jedná, nebyl možný. S tímto záměrem - provozem čerpací stanice - byla stavba od počátku budována a dodnes mu slouží. Předmět převodu byl definován v kupní smlouvě jako stavba, která byla zkolaudována včetně všech součástí; není přitom rozhodné, jak stěžovatel jednotlivé objekty označil ve smlouvě.

Stavby a pozemky jsou samostatnými předměty právních vztahů (§ 118 a § 119 občanského zákoníku) a ve vzájemném vztahu nemohou být stavby součástí pozemků (§ 120 odst. 2 občanského zákoníku). Mezi stavbou a pozemkem nemůže být ani vztah věci hlavní a příslušenství ve smyslu § 121 občanského zákoníku; nelze však vyloučit, aby např. dvě stavby byly navzájem ve vztahu věci hlavní a jejího příslušenství nebo aby věc movitá byla součástí stavby. Předpokladem takového vztahu je, že obě věci náležejí témuž vlastníku a že je tu jeho vůle věc k určitému konkrétnímu účelu trvale užívat.

Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci "vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila".

Zákonným předpokladem součásti věci je tak její neoddělitelnost, bez současného znehodnocení věci hlavní. Znehodnocení nelze přitom chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, znehodnocení lze chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty. Součásti věci mohou být s věcí hlavní pevně spojeny (věc je jedním kusem) nebo nespojeny (věc se skládá z několika kusů). Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční a fyzická spojitost, součástmi věci jsou ty, ať oddělitelné nebo neoddělitelné, bez nichž by věc nebyla toutéž věcí jako dosud, tj. nemohla by sloužit svému účelu; souhrn takových součástí tvoří "podstatu věci". Technologické zařízení, o které se ve věci jedná, tyto znaky splňuje.

Stěžovatel namítá, že věci v žalobě a poté v kasační stížnosti uvedené jsou samostatnými movitými věcmi; tuto skutečnost odvozuje mimo jiné i z kupní smlouvy, v níž stanovil pro tyto věci samostatnou cenu, a dále namítá i samostatnou funkci těchto věcí. Dovozuje-li stěžovatel z této skutečnosti, jakož i z toho, že projevil vůli, že zařízení, o která jde, nejsou součástí převáděné věci - stavby, ale movitými věcmi, potom se mýlí. Použil-li stěžovatel v kupní smlouvě pro předmětné věci označení: "Soupis hmotného investičního majetku", vymezil tyto věci pouze z hlediska účetního a daňového; z tohoto pohledu nelze nic namítat proti tomuto určení provedenému v souladu s § 26 odst. 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, přičemž toto vymezení je provedeno pouze pro účely zákona o daních z příjmů. Zákon ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, však takové vymezení majetku - věcí neobsahuje, ani znalecký posudek takového vymezení nepoužívá; naopak používá pojem "hlavní stavby", kam zařazuje mimo jiné i zmiňované nádrže na pohonné hmoty, výdejní stojany, objekt služeb... (viz str. 5 posudku). Vymezil-li stěžovatel technologické vybavení jako soupis hmotného investičního majetku, určil tak pouze účetní a daňový režim těchto věcí, nikoli právní vymezení jejich charakteru, tzn. zda se jedná o věc movitou, nemovitou, věc hlavní, součást věci nebo její příslušenství. Takové určení věci je nutno posuzovat ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku.

Nejvyšší správní soud netvrdí, že samostatná nádrž, vysavač, popř. reklamní panel, nemůže být věcí movitou, ovšem movité věci určené vlastníkem k trvalému užívání věci nemovité zůstávají součástí věci nemovité, pokud takový poměr trvá. Rozhodné ve věci je, že nemovitost byla před prodejem určena jako čerpací stanice pohonných hmot, technologie byly v nemovitosti ponechány a kupující takto zařízenou čerpací stanici koupil k dalšímu provozování čerpací stanice.

Nedůvodná je rovněž námitka, že není možno považovat tyto věci movité za součást, neboť v mnoha případech patří zařízení jiné osobě než vlastníku nemovitosti. Nehledě k tomu, že o takový případ zde nejde, rozhoduje vůle vlastníka, resp. prodávajícího a kupujícího, aby se tyto "věci" trvale užívaly ke zcela konkrétnímu účelu. Součástí čerpací stanice by tyto věci nepochybně přestaly být, došlo-li by k jejímu zániku, přestala-li by sloužit k původnímu účelu.

Nelze přitom při posuzování předmětné stavby odhlédnout od faktu, že čerpací stanice pohonných hmot je typizovanou stavbou, která je vnímána právě jako stavba se všemi součástmi, které jsou předmětem sporu.

Zaplatí-li zákazník u pokladny umístěné v kiosku pohonné hmoty, přičemž bez technického propojení a řídících technologií by prodavač údaje o počtu litrů a ceně pohonných hmot nemohl znát (stejně tak by bez takového propojení nemohl fungovat např. informační panel o cenách), použije-li vysavač, "vzduch", popř. použije hygienické zařízení nebo si zakoupí občerstvení, činí tak vždy "na čerpací stanici". Nelze proto dospět k jinému závěru, než k jakému Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl, totiž že technologické zařízení, jakož i standardní obslužná zařízení, jsou součástí čerpací stanice náležející jejímu vlastníkovi, a jejich cena je proto součástí ceny nemovitosti pro účely daně z převodu nemovitostí.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud posoudil právní otázku v souladu se zákonem, a proto kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.