Vydání 1/2008

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Litovli ze dne 31. 10. 2001 byla žalobci doměřena daň z převodu nemovitosti ve výši 1 325 000 Kč. Žalované Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 27. 1. 2003 odvolání proti výměru zamítlo.

Žalobce podal proti posléze uvedenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě 31. 1. 2005 zamítl. Podle odůvodnění rozsudku žalobce uzavřel dne 26. 9. 2000 s kupující akciovou společností A. kupní smlouvu k jednotce č. 173/101 (ostatní nebytový prostor) v objektu č. p. 173 v L. včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem objektu a pozemku. Právní účinky vkladu nastaly dnem 4. 12. 2000. Stavba objektu - nákupního střediska - na předmětném pozemku byla zkolaudována rozhodnutím, které nabylo právní moci 7. 9. 2000. Nabyvatel nemovitosti A. ve vyjádření potvrdil, že provoz v supermarketu byl zahájen dne 20. 9. 2000.

Krajský soud s poukazem na znění ustanovení § 20 odst. 7 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen "zákon o dani z převodu nemovitostí") uvedl, že podle jeho názoru lze seřadit zákonné podmínky týkající se předmětu daně, na něž se vztahuje osvobození od daně, tak, že se musí jednat o první úplatný převod stavby již pravomocně zkolaudované, nebo stavby dokončené a nezkolaudované, nebo stavby rozestavěné, ale již převoditelné, přičemž to musí být stavba nová a dosud neužívaná. Podle názoru krajského soudu se požadavek "neužívanosti" stavby vztahuje na všechny tři varianty předmětu převodu.

Podle kasační stížnosti žalobce (stěžovatele) trpí napadený rozsudek nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, protože jeho výklad neodpovídá úmyslu zákonodárce vtělenému do předmětného ustanovení. Slovní spojení "dosud neužívané" je v tomto případě vykládáno značně extenzivně; podmínka pro osvobození od daňové zátěže spočívající v užívání stavby se nevztahuje na všechny tři typy staveb uvedené v zákoně, zejména nikoli na novou stavbu, na niž bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Pokud by byl pravdivý výklad provedený krajským soudem, protiřečí si slovní spojení "stavby zkolaudované a stavby užívané". Zákonodárce chtěl osvobodit fyzické a právnické osoby od placení daně z převodu nemovitosti, jejichž předmět podnikání spočívá právě v provádění staveb za předpokladu, že se jedná o první převod nemovitosti v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, a tím měl na mysli spíše podpořit stavební firmy, v jejichž předmětu podnikání je provádění staveb, než aby je naopak za takové jednání daňově sankcionoval. Proto bylo v zákoně zvoleno liberační ustanovení ohledně osvobození od daně u subjektů, které provádí výstavbu a následně nemovitost převádí. V § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí je jako jedna z podmínek pro osvobození stanoveno, že se tak děje v případě, jedná-li se o první vlastnický převod a stavba nebyla dosud užívána. Z takto formulované podmínky však není možné dovodit, že se vztahuje na stavby již sice stojící, u nichž však na základě prohlášení vlastníka vznikly nové jednotky. Stěžovatel respektuje skutečnost, že z právního hlediska je do určité míry nutno rozlišovat stanovení daňové povinnosti ke dni přechodu vlastnického práva, a to ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, přičemž ovšem samotná kupní smlouva byla uzavřena ke dni 26. 9. 2000; na druhou stranu však nesouhlasí s tím, že v rámci provedeného výkladu § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí nebyl od daně osvobozen. Klíčovou otázkou podle stěžovatele je, že odvolací správní orgán vůbec nepřihlédl ke slovnímu spojení "stavba nebyla dosud užívána" a tuto podmínku vztáhl i na jednotku č. 173/101, ačkoliv zákon hovoří pouze o nové stavbě, na kterou bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, a nikoliv o stavbě, ve které byly prohlášením vlastníka vytvořeny a odděleny nové jednotky. Z tohoto důvodu stěžovatel namítal, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, který má vliv na souzenou věc. V neposlední řadě stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí. Pokud má zákon zabránit možným daňovým únikům, musí používat takové formulace, které neumožňují v aplikační praxi rozdílné výklady. Za potřebné považoval stěžovatel rovněž uvést, že pokud se má jednat o užívání věci, nejednalo se v daném případě o užívání ve smyslu § 123 obč. zák., protože nemovitost neužíval vlastník, ale budoucí kupující, a ani nebyla sjednána žádná úplata za toto údajné užívání.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.