Vydání 6/2007

Žalobce dne 30. 12. 2003 podal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, které se týkalo smlouvy o převodu mj. bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce – garáži, s nímž je spojeno užívání garážového stání výhradně kupujícím. Žalobce v daňovém přiznání uplatnil osvobození od daně jak z převodu bytu, tak z převodu spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce – garáži. Finanční úřad pro Prahu 5 však dospěl k závěru, že v průběhu daňového řízení nebyly prokázány podmínky pro přiznání osvobození od daně z převodu nemovitostí podle § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb., a proto platebním výměrem ze dne 21. 5. 2004 žalobci vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 56 040 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl dne 23. 12. 2005 tak, že daňovou povinnost snížil na částku 28 015 Kč. Ostatní části platebního výměru zůstaly nedotčeny. Odvolací orgán totiž dospěl k závěru, že v daném případě lze přiznat osvobození od daně ve vztahu k bytu, nelze však přiznat osvobození od daně ve vztahu k nebytové jednotce – garáži proto, že žalobce ani po výzvě neprokázal, že by v případě nebytové jednotky – garáže byla splněna podmínka, že

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, ve které mimo jiné zpochybňuje názor správce daně, že v případě garážového stání se jedná o převod spoluvlastnického podílu na společné věci a podmínka, že , je splněna pouze v případě prvního nového vlastníka, respektive spoluvlastníka. Protože docházelo k převodu podílů na garáži k různému datu právních účinků vkladu do katastru nemovitostí, podle správce daně předmětné nebytové jednotky byly při užívání prvního podílu již užívány a při převodu dalších podílů došlo k porušení jedné ze základních podmínek pro přiznání osvobození, tj. že stavba nebyla dosud užívána. Podle žalobce by ovšem bylo v rozporu se smyslem § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. a s principem rovnosti postavení daňových subjektů před zákonem přiznávat osvobození stavbám s nebytovými prostory při jejich převodu do spoluvlastnictví uživatelů jenom v případě, že tyto převody budou provedeny v jeden den, a nepřiznávat osvobození v případech, kdy převody jednotlivých podílů na nebytových prostorách budou provedeny postupně podle zájmu kupujících tak, jak je obvyklé v obdobných případech. Výklad žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí je přepjatým formalismem, který je v rozporu se smysluplným výkladem předmětného zákona, s logikou i úmyslem zákonodárce. Předmětem převodu je vždy spoluvlastnický podíl, který před převodem nebyl žalobcem jako vlastníkem ani jinou třetí osobou užíván v tom smyslu, jak jej má na mysli § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. K převáděnému spoluvlastnickému podílu náleží právo parkování na konkrétním parkovacím stání a toto právo je smlouvou jednoznačně určitě vymezeno. Smyslem osvobození od daně z převodu nemovitostí je nepochybně zvýhodnění, a tudíž podpora bytové výstavby, ovšem z hlediska uživatelů bytových a nebytových jednotek, a nikoli podnikatelů. Nedílnou součástí výstavby je její řešení tzv. dopravy v klidu, tedy parkování, kdy počet budovaných parkovacích stání je dán přímo stavebním povolením a v rámci budovaných bytů v bytových komplexech i budování skladových a jim podobných prostor sloužících pro potřebu vlastníků bytů. Není sporu o tom, že jde o prostory, které úzce souvisejí s bydlením a jsou podmínkou jejich zkvalitnění. Již samo oddělování těchto prostor od bytů jako takových je zavádějící, neboť zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), pracuje s pojmem „jednotka“, kterou definuje jako . Smyslem diskutované podmínky osvobození od daně z převodu podle názoru žalobce bylo přimět investora, aby nově postavenou budovu sám neužíval, tedy ji nepronajímal ani sám neužíval pro vlastní potřebu, ale aby ji buď jako celek, nebo jako jednotky po vkladu prohlášení vlastníka převedl na nové vlastníky. Platí-li tento závěr, pak předmětem posuzování splnění podmínek pro osvobození od daně z převodu nemovitostí je zákonem stanovený vztah mezi převodcem a novým nabyvatelem, tedy že ze strany prodávajícího jde o první převod, kdy předmět převodu sám neužíval, ani užívání jinému před uzavřením smlouvy o převodu neumožnil. V tomto smyslu a k tomuto účelu je pak vztah nového spoluvlastníka k celku zcela irelevantní. Žalobce trvá na tom, že ve vztahu k aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. je nutno posuzovat užívání, tedy práva mít věc u sebe a brát z ní požitky, individuálně ve vztahu k jednotlivým převodům a jeho účastníkům, a nikoliv k jednotlivým spoluvlastnickým podílům jako součástem celku.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.