Vydání 4/2014

V roce 2008 Finanční úřad v Čáslavi (správce daně) provedl kontrolu daně z nemovitostí v katastrálním území Čáslav u staveb ve vlastnictví žalobkyně, a to za zdaňovací období roku 2007 a 2008. Na základě výsledků daňové kontroly vydal správce daně dne 18. 12. 2008 dva dodatečné platební výměry, kterými byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z nemovitostí na zdaňovací období roku 2007 ve výši 140 844 Kč a na zdaňovací období roku 2008 taktéž ve výši 140 844 Kč.

Proti těmto výměrům podala žalobkyně odvolání. Kromě jiného žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost, neboť podle jejího názoru neprovedl správce daně žádné skutečné důkazní řízení, a porušil tak mimo jiné § 31 odst. 2 větu první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád z roku 1992“)^***) u staveb určených pro podnikatelskou činnost v případech, kdy není stavba využívána. K prokázání skutečností důležitých pro stanovení daňové povinnosti navrhla výslech svědků, provedení řádného místního šetření, seznámení daňového subjektu s kontrolními zjištěními a nové projednání kontrolní zprávy.

Finanční ředitelství v Praze odvolání žalobkyně zamítlo rozhodnutími ze dne 9. 7. 2009. Podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, Finanční ředitelství v Praze ke dni 1. 1. 2013 zaniklo a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství. Od uvedeného data je tedy žalovaným v této věci Odvolací finanční ředitelství (§ 69 s. ř. s.).

V odůvodnění rozhodnutí žalovaný k odvolací námitce týkající se sazeb daně z nemovitostí uvedl, že základní sazbu daně z nemovitostí upravuje § 11 zákona o dani z nemovitostí. Jelikož se v případě žalobkyně jedná o stavby sloužící k podnikání, je rozhodný § 11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí, podle kterého „[z]“. Rozhodující je stav k 1. 1. daného roku, na který je daň vyměřována. Stavby ve vlastnictví žalobkyně, které jsou předmětem daně ze staveb, jsou buď pronajaté, nebo jsou užívány žalobkyní, jejímž předmětem podnikání je podle údajů z obchodního rejstříku skladování zboží a manipulace s nákladem a předmětem činnosti je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem. Stavby, které byly k 1. 1. 2007 pronajaty na základě nájemních smluv jiným podnikatelským subjektům, jsou zdaňovány sazbou daně, která odpovídá předmětu činnosti, která je v dané stavbě provozována – jedná se o stavby na parc. č. 506/9 (pronajato společnosti GIOM s. r. o.), parc. č. 506/12 a parc. č. 506/14 (pronajato společnosti Viking group., s. r. o.) a parc. č. 506/21 (pronajato společnosti EUROESTER, s. r. o.). Pokud stavba slouží více účelům, použije se základní sazba daně odpovídající podnikatelské činnosti, jíž slouží převažující část podlahové plochy nadzemní části stavby nebo upravené podlahové plochy samostatného nebytového prostoru a při stejném poměru podlahových ploch připadajících na jednotlivé činnosti se použije vyšší příslušná sazba (§ 11 odst. 6 zákona o dani z nemovitostí). Jedná se o stavbu na parc. č. 506/32, u které žalobkyně uvádí, že z jedné čtvrtiny slouží společnosti Viking group, s. r. o. Stavby, které žalobkyně využívá pro svou činnost, jsou zdaňovány sazbou daně v souladu s předmětem činnosti žalobkyně, tj. v tomto případě sazbou daně 10 Kč/m2. Tuto sazbu daně je dle žalovaného třeba použít i v případě, kdy stavby ve vlastnictví žalobkyně nejsou pronajaty ani dočasně využívány vlastníkem ke své vlastní činnosti, neboť tyto stavby nelze posuzovat jako ostatní stavby podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o dani z nemovitostí vzhledem k tomu, že jsou ve vlastnictví aktivně podnikajícího daňového subjektu, jsou zahrnuty v jeho obchodním majetku, jsou předmětem odpisů a mohou i nadále sloužit k podnikatelské činnosti. Mezi ostatní stavby, které by bylo možné zdaňovat sazbou 3 Kč/m2, lze zařadit pouze stavby, které nepatří ani do jedné z kategorií staveb, které jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až d) zákona o dani z nemovitostí, ale tato skutečnost v daném případě nenastala.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadených rozhodnutí i dodatečných platebních výměrů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobkyně byla toho názoru, že žalovaný na daný případ nesprávně aplikoval § 11 zákona o dani z nemovitostí upravující sazby daně z nemovitosti a že vycházel z neúplného zjištění skutečností, které jsou pro stanovení daňové povinnosti rozhodné, aniž by provedl ze svého vlastního podnětu nebo na základě procesních návrhů žalobkyně takové dokazování, kterým by rozhodné skutečnosti dostatečně zjistil, čímž porušil § 31 odst. 2 daňového řádu z roku 1992.

Žalobkyně již v odvolání proti dodatečným platebním výměrům zpochybnila zejména zařazení některých staveb do sazby podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí (stavby sloužící pro ostatní podnikatelskou činnost se sazbou 10 Kč/m2). Poukázala přitom na to, že některé stavby nejsou vůbec pro podnikání ve skutečnosti využívány, a že by na ně tudíž měla být použita sazba dle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o dani z nemovitostí (ostatní stavby se sazbou ve výši 3 Kč/m2). Dále tvrdila, že na stavbu vlečky měla být použita sazba dle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani z nemovitostí (stavby sloužící pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku a ostatní zemědělskou výrobu se sazbou ve výši 5 Kč/m2), protože jí výhradně využívá jako nájemce společnost EUROESTER v souvislosti s výrobou. Na tuto stavbu tedy neměla být aplikována sazba podle § 11 odst. 1 písm. d) bodu 3 zákona o dani z nemovitostí (stavby sloužící pro ostatní podnikatelskou činnost se sazbou ve výši 10 Kč/m2). Tato svá tvrzení žalobkyně opřela o skutečnost, že správce daně si při daňové kontrole neopatřil dostatečná zjištění k řádnému stanovení daně, neboť dostatečně nezjistil skutečnosti vztahující se ke skutečnému užívání, resp. neužívání předmětných staveb k podnikatelské činnosti. Proto žalobkyně již v odvolání navrhla doplnění dokazování, které mělo tento nedostatek odstranit. Žalovaný nicméně její odvolání zamítl, aniž by dokazování jakkoliv doplnil.

Po hmotněprávní stránce spočívá spor mezi žalobkyní a žalovaným v tom, jak aplikovat na jednotlivé stavby, které byly předmětem daňové kontroly, sazby daně z nemovitostí stanovené v § 11 zákona o dani z nemovitostí, zejména zda:

a) faktické neužívání některých staveb nacházejících se v areálu žalobkyně je důvodem k tomu, aby tyto stavby byly považovány za stavby ostatní podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí, jak tvrdí žalobkyně, nebo aby tyto stavby byly i přes jejich faktické neužívání považovány za stavby užívané pro podnikatelskou činnost, a podléhaly tak sazbám dle § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jak tvrdí žalovaný;

b) stavba vlečky měla být zařazena z důvodu jejího výlučného užívání nájemcem, společností EUROESTER, k průmyslové výrobě do sazby 5 Kč/m2 stanovené v § 11 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona o dani z nemovitostí, jak tvrdí žalobkyně, anebo zda měla být zařazena do sazby 10 Kč/m2 stanovené v § 11 odst. 1 písm. d) bodu 3 téhož zákona, neboť žalobkyně jí užívá k jiným než výrobním účelům, jak tvrdí žalovaný.

Žalobkyně je přesvědčena, že § 11 zákona je třeba na danou věc aplikovat ve smyslu výkladových závěrů soudní praxe, jak vyplývá např. z rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2003, čj. 10 Ca 275/2002-20, které mj. uvádí: „[...] [...] “ Výklad se tedy kloní k pojetí faktického využití staveb sloužících pro podnikání, navíc s individuálním rozlišením každé stavby vzhledem ke skutečné podnikatelské činnosti ve stavbě probíhající.

Výklad o potřebě zkoumat skutečné využití staveb nepřímo podtrhuje další rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 58 Ca 26/2003, v němž soud dochází k závěru, že u obytných domů zákon nestanoví pro účely jejich zařazení do sazby podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, aby tento dům byl fakticky jako obytný dům užíván, neboť zákon při úpravě obytných domů výslovně vychází z funkčního určení domu. To dle mínění žalobkyně přesně odpovídá dikci § 11 zákona o dani z nemovitostí, ve kterém úprava sazby daně pro obytné domy nepředpokládá užívání obytného domu k bydlení, na rozdíl od úpravy sazeb daně pro stavby užívané pro podnikatelskou činnost, u nichž právní úprava ze skutečnosti jejich „“ vychází; viz výrazy „“ a „“. Pokud by zákonodárce zamýšlel podřizovat všechny stavby určené k podnikatelské činnosti bez ohledu na jejich užívání pod § 11 odst. 1 písm. c) zákona o dani z nemovitostí, jak se snaží dovodit žalovaný, použil by u takovýchto staveb např. termínu „“ a nikoliv „“, nebo by alespoň o „“ staveb a o tom, čemu „“, pomlčel, jak to učinil u obytných domů.

Ve světle výkladu zastávaného v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 275/2002 se jeví jako zásadně nedostatečné závěry správce daně obsažené ve zprávě o daňové kontrole, zejména pak v té části zprávy, z níž správce daně dovozuje největší část doměrku – tj. v části „– “. Správce daně nevycházel z individuálního posouzení předmětných staveb, ale stanovil daň pro nerozlišený „“. V těchto částech zprávy z daňové kontroly je zcela povšechně klasifikována do nejvyšší sazby daně z nemovitosti jak stavba vlečky, tak i další stavby. Správce daně si přitom vystačil s odůvodněním, že žalobkyně tyto stavby zakoupila se záměrem provozování skladování zboží, manipulace s nákladem a pronájem nemovitostí (viz předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku), a pokud tyto stavby nepronajímá nájemcům, musí je potom sama využívat k podnikatelské činnosti jako skladovací prostory. To je však nedostatečné a navíc spekulativní konstatování, které nemá oporu v řádném dokazování, jež by směřovalo k co nejúplnějšímu zjištění rozhodných skutečností. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný měl vycházet z individuálního posouzení předmětných staveb učiněného z dostatečných zjištění směřujících k tomu, zda stavby skutečně slouží podnikatelské činnosti žalobkyně nebo podnikatelské činnosti nájemců, a pokud ano, ke které podnikatelské činnosti ve smyslu typologie staveb upravené v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o dani z nemovitostí.

Vady řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, spatřuje žalobkyně v tom, že žalovaný ani správce daně vůbec nevzali v potaz, že stavba vlečky, která je z hlediska výše daně zásadní, je využívána jejím nájemcem, společností EUROESTER, k průmyslové činnosti (výroba metylesteru). Pro toto využití zákon stanoví poloviční sazbu daně z nemovitosti oproti sazbě aplikované správcem daně na základě nedostatečně zjištěných skutečností. Žalobkyni není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že vlečku užívá žalobkyně, a proč žalovaný nechal tvrzení žalobkyně o užívání vlečky společností EUROESTER bez povšimnutí a nedoplnil v tomto směru dokazování – např. navrhovaným výslechem svědků. Rovněž tak žalovaný ani správce daně neprovedli žádné dokazování, které by ozřejmilo, které stavby jsou fakticky užívány k podnikatelské činnosti žalobkyně a které nejsou vůbec žalobkyní nebo nájemci využívány.

Žalovaný ani správce daně tedy v rozporu s § 31 odst. 2 daňového řádu z roku 1992 neučinili dostatečná zjištění zejména ohledně následujících skutečností, bez nichž nelze daň z nemovitostí v daném případě řádně stanovit:

a) zjištění, které konkrétní stavby v areálu nejsou fakticky ani žalobkyní ani nájemci využívány;

b) zjištění, které konkrétní stavby a k jakým konkrétním činnostem využívá žalobkyně;

c) zjištění, které konkrétní stavby a k jakým konkrétním činnostem využívají konkrétní nájemci.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně uvádí v žalobě stejné námitky, které uvedla v odvolání proti dodatečným platebním výměrům a s nimiž se žalovaný vypořádal v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.