Vydání 1/2009

(...) Za klíčovou otázku, o které je třeba rozhodnout, proto Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, považuje určení toho, zda zpevněná betonová plocha nacházející se na pozemku v katastrálním území Moravská Ostrava představuje stavbu ve smyslu občanského zákoníku, a zda je tudíž předmětem daně dle § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí.

Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí stanovilo, že „“.

Východiskem pro úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, jaké „“ jsou předmětem daně ze staveb dle shora citovaného ustanovení, může být názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 529/2005, podle něhož „“. Jak již bylo řečeno, je třeba určit, zda předmětná zpevněná betonová plocha spadá do takto definované množiny, zdali je tedy stavbou jakožto nemovitou věcí ve významu, jak ji definuje občanský zákoník. Je tomu tak proto, že vymezení pojmu stavba není v zákoně o dani z nemovitostí specifikováno, a proto je třeba vyjít z obecné soukromoprávní definice nemovité stavby dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku.

V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho níže uvedené úvahy jsou do značné míry vedeny doktrinálními závěry i závěry soudů na poli občanského práva. Tento postup je v tomto případě plně namístě – jak Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, publikovaném pod č. 1034/2007 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 1. 3. 2007, čj. 2 Afs 125/2005-40, www.nssoud.cz, veřejné a soukromé právo je třeba považovat za „“, v daném případě je tedy třeba pro účely zákona o dani z nemovitostí posuzovat povahu stavby dle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Na tom se koneckonců stěžovatel s žalobcem i krajským soudem shodují, liší se však v závěrech o výsledku takového posouzení. Se závěry krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud souhlasí, neboť vycházejí z dosavadní judikatury zejména civilních soudů, která se týká nejen obecného vymezení pojmu stavby pro účely § 7 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí (viz výše), ale blíže se vyjadřuje přímo k obdobným typům ploch, jako je zpevněná betonová plocha posuzovaná v tomto případě. Zdejší soud ovšem dodává, že ačkoli považuje závěry krajského soudu za správné, shledává jeho argumentaci poměrně kusou, a proto považuje za vhodné ji dále rozvést.

Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 1. 3. 2007, čj. 2 Afs 125/2005-40, www.nssoud.cz, akceptoval závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05. Podstata právního názoru Ústavního soudu spočívala v tom, že zákon o dani z nemovitostí užívá pojem „“ ve smyslu občanskoprávním a tento pojem je spjat s pojmem nemovitosti. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena. Má-li být proto poplatníkem daně ze stavby její vlastník, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva, a je tedy nezbytné, aby byla věcí v právním smyslu. Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí, která by mohla být předmětem daně z nemovitostí, právě jen pozemek, na kterém byla daná stavební činnost uskutečňována. (...)

Aby zde posuzovaná zpevněná plocha představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem (a byla tedy i předmětem daně ze staveb), je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, jak se vyjádřil Ústavní soud, musí být „“, který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, obdobně dosavadní posoudila i jiné případy zpevnění povrchu pozemku vrstvením různých přírodních materiálů – typicky se jednalo u parkovišť a kurtů o různé štěrky, makadam, živce, antuku apod.).

Nejvyšší soud i Ústavní soud přitom donedávna vycházely z toho, že pro posouzení povahy zpracování povrchu pozemku z toho hlediska, zda toto zpracování je, či není samostatnou věcí ve smyslu § 119 občanského zákoníku, není podstatné, zda daný pozemek slouží jako pozemní komunikace, či nikoliv. V rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, Nejvyšší soud výslovně uvádí, že „“, byť je toto parkoviště v katastru nemovitostí vedeno jako jiná ostatní (tj. účelová nebo místní) komunikace. V tomto rozsudku Nejvyšší soud také konstatoval, že „“. Tyto povrchové úpravy tedy nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět. Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil v otázce pozemních komunikací např. také v rozsudcích ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, a ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1324/2003). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, výslovně uvedl (v souvislosti s vydáním pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), že „“.

Určitý obrat v posuzování povahy pozemních komunikací ovšem učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který vycházel z právního závěru velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, neboť rozhodující senát se hodlal odchýlit od právního názoru představovaného výše citovanou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nyní dospěl k závěru, že místní komunikace (a tím spíše silnice či dálnice) mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu § 119 občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že zákon o pozemních komunikacích přijal koncepci rozlišující vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka místní komunikace, silnice či dálnice na straně druhé, přičemž podle § 17 odst. 3 (nyní § 17 odst. 2) zákona o pozemních komunikacích je v případě místní komunikace, silnice či dálnice na cizím pozemku možno zřídit k pozemku věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, tj. k příslušné komunikaci. V praxi je tedy nutno posuzovat případy místních komunikací či silnic individuálně a zjišťovat, zda splňují požadavky § 119 odst. 2 občanského zákoníku, a jsou tedy samostatnými nemovitostmi, či nikoliv.

V daném případě ovšem ani stěžovatel, byť se příkladu pozemních komunikací dovolával, netvrdil, že by sporná betonová plocha sloužila jako pozemní komunikace, naopak mezi stranami nebylo sporné, že slouží jako prostor pro skladování materiálu a parkování automobilů, ovšem pouze pro potřeby žalobce a jeho provozu, nejedná se tedy ani o veřejné parkoviště.

Na druhou stranu je pravda, že v dosavadní judikatuře byly většinou posuzovány povrchy pozemků, které byly upraveny vrstvením různých materiálů, nikoliv však případ betonové plochy, kterou lze od samotného pozemku zřetelně odlišit a která je zároveň se zemí, na rozdíl od situace, kdy dojde k pouhému položení betonových panelů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, č. 5, 1994, s. 173), pevně spojena. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že to, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či nikoli, tedy samotné „“, je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, „“. Nejvyšší správní soud přitom bere v potaz „“ jmenovaného stavebního úřadu ze dne 20. 4. 2006, dle kterého lze předmětnou betonovou plochu považovat za spojenou se zemí pevným základem, byť tento závěr nebyl stavebním úřadem žádným způsobem zdůvodněn. Žalobci lze dát navíc za pravdu v tom, že stavebnímu úřadu z hlediska jeho odbornosti nepřísluší v konečném ohledu posuzovat, zda jde o stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, ale pouze to, zda je daná stavební konstrukce spojena se zemí pevným základem, či nikoliv.

Ani samotné zjištění pevného spojení dané stavební konstrukce se zemí ovšem ještě nemůže vést bez dalšího k závěru, že se jedná o nemovitou stavbu, toto zjištění pouze vylučuje, že by se v daném případě jednalo o stavbu movitou (jak by tomu mohlo v určitých případech být při pouhém položení panelů na zemský povrch), pořád však ještě nebyla zodpovězena otázka, zda se nejedná toliko o součást daného pozemku. I součást věci totiž občanský zákoník definuje v § 120 odst. 1 jako „“, i zde se tedy předpokládá pevné spojení, ovšem nikoliv s jinou věcí, ale s věcí hlavní, které je posuzovaný „“ součástí. I zde tedy a doktrína vychází z toho, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Podle § 120 občanského zákoníku je kladen důraz na znehodnocení hlavní věci, nikoli na znehodnocení její oddělené části. Neoddělitelnost přitom není jen fyzická či technická, ale i funkční. Znehodnocením věci je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu, přičemž v důsledku této újmy již není věc hlavní schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně (srov. Švestka, J. a kol. . Praha: C. H. Beck, 2008, s. 599 – 600).

Opět lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu; dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2003), „“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 2 Afs 42/2007-39, www.nssoud.cz). Ze starší judikatury lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 39/1991 (viz Švestka, J. a kol. . Praha: C. H. Beck, 2008, s. 604), dle kterého „“.

Rozhodující pro určení, zda se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či o součást pozemku, tedy nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci oddělit od země, ale především, zda je naplněna první část hypotézy § 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, , či nikoliv. Toto konstatování nezpochybňuje ani dikce § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož stavba není součástí pozemku. Dané ustanovení, které bylo do občanského zákoníku vloženo novelou č. 509/1991 Sb., pouze potvrzuje koncepci, na níž byl stávající občanský zákoník založen i před účinností této novely a která vychází z popření zásady . Ani toto ustanovení však nemá na mysli jakékoli stavební dílo ve smyslu stavebněprávním, ale právě takovou stavbu, kterou lze považovat z hlediska její funkce a vztahu k pozemku, na němž se nachází, za samostatnou věc, přičemž takovému případnému závěru nebrání samotná skutečnost, že je daná stavba s pozemkem pevně spojena. Obdobně vykládá citované ustanovení také Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, dle něhož „“.

Konstantní tudíž nevylučuje, aby za součást pozemků byly považovány nejen např. trvalé porosty (které samozřejmě nevznikly stavební činnosti), ale za určitých okolností i některé drobné stavby (ve smyslu stavebněprávním). Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1998), „“.

Jako rozhodující se v daném případě tedy jeví posouzení prvního ze dvou kritérií, která stanoví § 120 odst. 1 občanského zákoníku pro to, aby mohlo být zpracování povrchu pozemku považováno za součást pozemku, na němž se nachází. Je proto třeba posoudit, zda předmětná betonová plocha k danému pozemku dle jeho povahy náleží. Nejvyšší soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, konstatoval, že „“.

V takto vymezeném rámci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná betonová plocha je součástí pozemku, na němž se nachází. Je totiž třeba vzít v úvahu, že předmětný pozemek žalobce užívá pro svou potřebu ke skladování zboží a parkování automobilů (tedy jako jakousi odkládací plochu). Jak již bylo řečeno, zpevněnou betonovou plochu naopak není možné posoudit ani jako účelovou komunikaci dle § 2 odst. 2 písm. d) a § 7 zákona o pozemních komunikacích. U všech druhů komunikací je totiž rozhodující funkce „“, dopravní. Předmětný pozemek však neslouží k dopravě či přepravě, nemá funkci spojnice mezi různými místy. Jeho základní účel spočívá v tom, aby byl využíván jako odkládací plocha. Přitom zpevnění předmětnou betonovou vrstvou napomáhá tuto jeho funkci optimalizovat. Mohl by ji plnit i bez této úpravy, avšak na nižší úrovni, méně kvalitně. Pozemní komunikace má obvykle dominantní význam sama o sobě, neboť plní funkci dopravní cesty a při jejím založení (nejde-li pouze o zpevnění povrchu pozemků, které byly jako veřejná cesta užívány od nepaměti) jsou teprve pro její trasu formou územního plánování a následně územním rozhodnutím určovány vhodné pozemky. V daném případě je naopak třeba za hlavní věc sloužící danému účelu (tedy jako odkládací plocha) považovat samotný pozemek, přičemž jeho vybetonování je pouhou úpravou jeho povrchu, která plnění této dominantní funkce pozemku podporuje a vylepšuje. Jedná se tedy o součást daného pozemku ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným základem, tedy o nemovitost dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku, z níž by bylo možné vyměřit daň ze staveb podle zákona o dani z nemovitostí.

S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud akceptuje závěry krajského soudu, podle nichž předmětná betonová plocha nepodléhá dani ze staveb, neboť představuje zpracování povrchu pozemku sloužícího k parkování automobilů a uskladnění materiálu, a není tedy z výše uvedených důvodů stavbou ve smyslu občanskoprávním. Tato plošná stavba (ve smyslu stavebněprávním) je součástí pozemku, jenž je předmětem daně z pozemků. (...)