Vydání 10/2013

Číslo: 10/2013 · Ročník: XI

2897/2013

Daň darovací: základ daně u nemovitosti zatížené věcným břemenem

Daň darovací: základ daně u nemovitosti zatížené věcným břemenem
k § 7 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákonů č. 18/1993 Sb., č. 322/1993 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 420/2003 Sb. a č. 261/2007 Sb. (v textu jen "zákon o trojdani")
I věcné břemeno, za něž je oprávněná osoba povinna něco vlastníkovi darované nemovitosti hradit, je povinností vážící se k předmětu daně, jejíž cena snižuje základ daně darovací. Úplata, která je odměnou vlastníka darované nemovitosti za věcné břemeno zatěžující předmět daně, však základ daně darovací (cenu nemovitosti) zvyšuje.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, čj. 45 Af 18/2012-25)
Prejudikatura:
č. 869/2006 Sb. NSS a č. 1301/2007 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Radana U. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o darovací daň.
Dne 4. 6. 2007 žalobkyně podala u Finančního úřadu Praha-západ (správní orgán I. stupně) přiznání k dani darovací, v němž celkovou hodnotu bezúplatně nabytého majetku vyčíslila částkou 222 750 Kč. Předmětem darovací daně bylo darování rodinného domu původně vlastněného prarodiči žalobkyně, jež bylo spojeno se zřízením věcných břemen doživotního užívání domu ve prospěch prarodičů žalobkyně za úplatu ve výši 1 Kč ročně. K daňovému přiznání byl dále připojen znalecký posudek, který rodinný dům ocenil na částku 7 630 050,61 Kč. Od této částky pak znalec odečetl 2x částku 3 703 650 Kč odpovídající obvyklé ceně věcného břemene bydlení a výlučného užívání celého rodinného domu pro každého z dárců, již odvodil v příloze posudku z obvyklého nájemného v dané lokalitě sníženého o náklady na opravy a údržbu nemovitosti, a po zaokrouhlení tak dospěl k výsledné částce 222 750 Kč, kterou žalobkyně uplatnila v podaném daňovém přiznání. Sjednanou úplatu za věcné břemeno znalec v posudku zmínil, avšak částku 1 Kč ročně do výpočtu hodnoty věcného břemene nijak nezahrnul. V ocenění se také nijak neprojevila skutečnost, že pozemky patřily jinému majiteli.
Správní orgán I. stupně vydal dne 29. 8. 2011 platební výměr, kterým žalobkyni vyměřil darovací daň ve výši 100 454 Kč, přičemž cenu zmíněných věcných břemen doživotního užívání nezohlednil při stanovení základu darovací daně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 4. 2012 platební výměr správního orgánu I. stupně potvrdil [pozn. toto rozhodnutí bylo vydáno Finančním ředitelstvím v Praze. Finanční ředitelství však byla s účinností od 1. 1. 2013 zrušena zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, působnost finančních ředitelství přešla na Odvolací finanční ředitelství (žalovaný)], přičemž ve věci nechal zpracovat kontrolní znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že darovaný dům bylo třeba ocenit částkou 7 626 750 Kč. Po odečtení hodnoty věcného břemene pak částka činila 5 538 150 Kč. Kontrolní znalecký posudek vytknul znaleckému posudku předloženému žalobkyní, že od hodnoty nemovitosti odpočítával hodnotu věcného břemene zvlášť za každého z dárců, ačkoliv se fakticky jednalo o jedno společné věcné břemeno, a že při určení hodnoty věcného břemene od obvyklého nájemného v rozporu s metodikou odčítal i náklady na opravy a údržbu nemovitosti. Dále pak vytknul, že nebyla zjištěná hodnota věcného břemene snížena o polovinu s ohledem na skutečnost, že oprávnění z věcného břemene (a ostatně ani obdarovaná) neměli zajištěn přístup do domu, neboť pozemky jsou ve vlastnictví třetí osoby (byť se jednalo o osobu v příbuzenském vztahu). Hodnota věcného břemene tak byla stanovena pouze na 2 088 600 Kč. Na rozdíl od snížení hodnoty věcného břemene o 50 % však kontrolní posudek nesnížil stejným způsobem hodnotu darovaného domu, byť také neměl zajištěn přístup přes přilehlé pozemky.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Praze, v níž uvedla, že hodnota jí bezúplatně nabytého majetku činila podle přiloženého znaleckého posudku 222 750 Kč. Tato hodnota byla stanovena tak, že od hodnoty nabytých nemovitostí byla odečtena hodnota zřízených věcných břemen. Žalovanému pak žalobkyně vytkla skutečnost, že smluvní ujednání o úplatném zřízení věcného břemene za symbolickou cenu 1 Kč ročně posoudil i přes zjištění učiněná ze svědecké výpovědi prarodičů žalobkyně jen čistě formálně a na základě gramatického výkladu jako dohodu o zřízení úplatného věcného břemene, které nelze od základu daně odečíst. Žalobkyně naopak poukázala na písemnou výpověď svých prarodičů o tom, že žádné platby mezi účastníky smlouvy neprobíhaly a neprobíhají a ani nikdy nebylo řešeno, že by mělo být něco placeno. Navíc, i kdyby nebylo skutečnou vůlí účastníků smlouvy sjednat věcné břemeno bezúplatně, sjednané plnění je ve zjevném nepoměru k hodnotě věcného břemene a mělo být správcem daně posouzeno podle jeho skutečného obsahu a nikoliv podle stavu formálně právního (tj. správce daně měl vyzvat k podání daňového přiznání prarodiče žalobkyně, což však neučinil).
Zákon o trojdani zejména v § 7 odst. 1 písm. a) a § 6 odst. 1 vychází podle žalobkyně z toho, že zřízení věcného břemene v souvislosti s darováním nemovitostí, ke kterým se vztahuje věcné břemeno, je předmětem daně z převodu nemovitosti, pokud bylo zřízeno bezúplatně, přičemž ovšem obdarovaný má možnost hodnotu tohoto "
zatížení
" získané nemovitosti zohlednit při danění darovací daní. Naopak pokud by se jednalo o případ úplatného zřízení věcného břemene, tj. situace, kdy "
zatížení
" nemovitosti je obdarovanému kompenzováno adekvátní finanční sumou, tj. dárce si zřizované věcné břemeno plně zaplatí, musel by obdarovaný zaplatit darovací daň z celé hodnoty daru. Zákonodárce byl tedy podle žalobkyně veden při stanovování způsobu danění v dané situaci pouze skutečností, zda se obdarovanému dostalo plné reálné finanční
kompenzace
"
zatížení
" nemovitosti, či nikoliv. Žalobkyni přitom nebylo možné nijak vytýkat skutečnost, že její prarodiče oprávnění ze zřízeného věcného břemene přiznání k dani z převodu nemovitostí nepodali. Nesplnění povinnosti někým jiným než poplatníkem nemůže mít vliv na hodnocení obsahu právního úkonu.
Žalobkyně též poukázala shodně jako v předchozím daňovém řízení na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 10 Ca 139/2002, jenž řešil principiálně totožný případ. Podle tohoto rozhodnutí je pro daňové řízení podstatné skutečné chování, jednání účastníků ohledně předmětu daňového řízení, nikoliv takové, které je pouze formálně sjednáno, ale nenaplňováno.
Žalovaný se ve vyjádření k žalobě bránil tím, že darovací smlouva výslovně uváděla, že věcné břemeno se zřizovalo jako úplatné, a tutéž skutečnost potvrzoval jak výpis z katastru nemovitostí, kde bylo uvedeno, že nemovitost byla zatížena úplatně zřízeným věcným břemenem, tak i znalecký posudek, jenž také konstatoval, že věcné břemeno bylo zřízeno pro plátce za úplatu. Věcná břemena, která vznikla na základě písemné smlouvy, podléhají při své úplatnosti zásadě smluvní volnosti. Obsah právního úkonu byl zaznamenán v daném případě písemně, určitost projevu vůle byla dána obsahem listiny, tj. darovací smlouvy, věcné břemeno bylo zapsáno i vkladem do katastru nemovitostí. S ohledem na to posoudil žalovaný věcné břemeno jako úplatné. Zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se týkal odlišné situace (věcné břemeno, jež nemohlo být využíváno a jež bylo dohodou stran zrušeno do tří měsíců od svého vzniku) a jeho závěry tak nebylo možné aplikovat na případ žalobkyně.
Úplatné věcné břemeno přitom nepodléhá dani darovací, ani dani z převodu nemovitostí, a proto nebyl důvod k zahájení řízení o vyměření darovací daně, ani daně z převodu nemovitostí. Příjem fyzické osoby z úplatně zřízeného věcného břemene je však zdanitelným příjmem podle § 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Úplatné zřízení věcného břemene podle žalovaného nelze považovat za cenu jiných povinností, které se váží k předmětu daně dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani a které mohou snižovat cenu bezúplatně nabytého majetku. Podle žalovaného tak základem daně byla cena darované nemovitosti nesnížená o hodnotu věcných břemen, tj. částka 7 630 200 Kč.
Žalovaný též poukázal na skutečnost, že pokud by přisvědčil názoru žalobkyně o bezúplatnosti věcného břemene, bylo by již právo vyměřit daň z převodu nemovitostí prarodičům žalobkyně prekludováno. Tvrzení žalobkyně o tom, že nebylo rozhodováno na základě skutečného obsahu právního úkonu, ale na základě zastřeného stavu, stavu pouze formálně právního, považuje žalovaný za účelové, a to s jediným cílem, snížit cenu majetku, která je předmětem daně darovací.
Krajský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Pro věc je podstatné, že předmětem darovací daně je podle § 6 odst. 1 zákona o trojdani "
bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu
", a to jinak než smrtí zůstavitele. Majetkem se přitom rozumí podle písm. a) "
nemovitosti a movitý majetek
" a podle písm. b) i "
jiný majetkový prospěch
".
Základem darovací daně je podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani "
cena majetku, který je předmětem této daně, snížená o prokázané dluhy a cenu jiných povinností, které se váží k předmětu daně
". Odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že "[c]
enou podle odstavce 1 je cena zjištěná podle zvláštního předpisu2aa) ke dni nabytí majetku
".
Odkaz pod čarou 2aa) směřuje k zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Tento zákon v § 18 odst. 1 stanoví, že "[p]
rávo odpovídající věcnému břemenu se oceňuje výnosovým způsobem na základě ročního užitku ve výši obvyklé ceny
". Odstavec 2 dále stanoví, že toto ocenění se neuplatní tehdy, "
jestliže lze zjistit roční užitek ze smlouvy, z výsledků řízení o dědictví nebo z rozhodnutí příslušného orgánu, pokud při vzniku věcného břemene byl roční užitek z tohoto břemene uveden a není-li o více než jednu třetinu nižší než cena obvyklá
. Odstavec 4 téhož ustanovení: "
Patří-li právo určité osobě na dobu jejího života, oceňuje se desetinásobkem ročního užitku.
"
Podle § 2 odst. 1 zákona o oceňování majetku se obvyklou cenou "
pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby.
"
Podle § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)*), ve znění vyhlášky č. 617/2006 Sb., se "[p]
ři oceňování nemovitostí
[...]
výsledná zjištěná cena, sníží o ceny věcných břemen váznoucích na nemovitostech zjištěné podle
§ 18 zákona [o oceňování majetku]". Podrobnější právní úpravu zjišťování cen věcných břemen citovaná vyhláška neobsahuje. To samé platí i pro současně platnou vyhlášku č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), která v § 45 nově navíc stanoví, že "[z]
jištěná cena nemovitosti se sníží o cenu věcného břemena na ní váznoucího zjištěnou podle
§ 18 zákona [o oceňování majetku]
, nejvýše však o 80 % zjištěné ceny nemovitosti
".
Na rozdíl od argumentace žalovaného, již přejala i žalobkyně, soud neshledává žádný zákonný podklad pro nesnížení základu daně o cenu úplatného věcného břemene, jež na něm vázne. Z pohledu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani není rozhodující, zda povinnost vážící se k předmětu daně je úplatná, či nikoliv. To platí i pro věcné břemeno, které představuje jeden z běžných typů povinnosti vážící se k předmětu daně. I věcné břemeno, za něž je oprávněná osoba povinna něco obdarovanému hradit, je povinností vážící se k předmětu daně a její cena snižuje základ daně darovací. Zákon o trojdani v § 7 odst. 1 výslovně potvrzuje právní úpravu obsaženou v zákoně o oceňování majetku a ve shora citovaných prováděcích vyhláškách, podle níž se cena převáděné nemovitosti stanoví jako cena nezatížené nemovitosti snížená o cenu k ní se vážících věcných břemen. Proto, i kdyby zákon o trojdani výslovně nestanovil, že základem daně je cena nemovitosti snížená o cenu jiných povinností na ní váznoucích, bylo by s ohledem na ocenění nemovitosti prováděné podle zákona o oceňování majetku nutné v ceně nemovitosti, a tedy i v základu darovací daně projevit snížení této ceny o věcné břemeno zatěžující darovanou nemovitost. Takový výsledek přitom odpovídá smyslu darovací daně, jímž je zdanění bezplatně převáděného majetku konkrétní daňovou sazbou, přičemž tento majetek má být oceněn jeho obvyklou cenou. Cena domu zatíženého věcným břemenem doživotního užívání je na běžném trhu nepochybně výrazně nižší než cena domu, jenž takovým břemenem zatížen není.
Byť to nelze přímo z oceňovacích předpisů vyčíst a přesná kvantifikace tohoto efektu v rámci snahy o stanovení obvyklé ceny je na odborném posouzení znalce, je zjevné, že na obvyklou cenu nemovitosti musí mít vliv i to, zda s vlastnictvím oceňované nemovitosti je spojeno i nějaké právo na plnění. Jestliže tedy bylo věcné břemeno zřízeno jako úplatné a tato úplata náleží vlastníkovi oceňované nemovitosti (nikoliv jen konkrétní osobě, jež je v určitém okamžiku shodou okolností vlastníkem nemovitosti), lze předpokládat, že o hodnotu takového budoucího plnění se obvyklá cena darované nemovitosti zvýší. Proto, odpovídá-li dohodnutá úplata ceně věcného břemene, jež nemovitost zatěžuje, je tím efekt zatížení nemovitosti věcným břemenem vynulován a cena takové nemovitosti bude odpovídat ceně nemovitosti nezatížené, neboť její zatížení je kterémukoliv jejímu vlastníkovi vykompenzováno právem na úplatu. Naopak, je-li úplata spojená s užíváním věcného břemene jen symbolická, popř. je-li třeba ujednání o úplatě za užívání věcného břemene považovat za absolutně neplatné, je zřejmé, že obvyklá cena nemovitosti (a základ daně) bude existenci věcného břemene zohledňovat zcela, neboť věcné břemeno není ničím kompenzováno. Je-li úplata pouze částečnou kompenzací, projeví se zatížení nemovitosti věcným břemenem snížením základu daně o cenu věcného břemene sníženou o hodnotu smluvené úplaty. S ohledem na úpravu v § 18 odst. 2 zákona o oceňování majetku je ovšem nutno jakoukoliv dohodu o úplatě dosahující alespoň obvyklé ceny věcného břemene považovat za úplnou kompenzaci věcného břemene, a tedy bez vlivu na cenu nemovitosti, jež by jinak byla zjištěna, pokud by nemovitost věcným břemenem zatížena nebyla.
V tomto případě je z darovací smlouvy zřejmé, že úplata za věcné břemeno měla činit 1 Kč ročně. Z toho plyne, že znalec byl povinen (a žalobkyně oprávněna) při určení ceny nemovitosti představující základ darovací daně odečíst od znalecky stanovené obvyklé ceny nezatíženého domu obvyklou cenu věcného břemene (vychází-li se čistě z textu darovací smlouvy, § 7 odst. 2 zákona o trojdani a § 18 odst. 4 zákona o oceňování majetku) sníženou o 10 Kč. Částka 10 Kč pak představuje příjem žalobkyně, jenž je třeba zahrnout do základu daně z příjmů fyzických osob podle § 10 zákona o daních z příjmů, jak správně poznamenal žalovaný.
Jestliže však finanční úřad darovací daň vyměřil pouze z ceny darovaného domu (navíc z ceny deklarované v posudku žalobkyně, ačkoliv kontrolní posudek dospěl k ceně o 3 300 Kč nižší) a odmítl jakkoliv zohlednit cenu povinností vážících se k předmětu daně (tj. cenu zřízeného věcného břemene sníženou o úplatu s ním spojenou), porušil tím § 7 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani.
Byť by se s ohledem na zásadu
de minimis
non
curat praetor
(maličkostmi se soudce nezabývá) již soud nemusel zabývat otázkou, zda vůlí účastníků darovací smlouvy bylo hradit částku 1 Kč ročně za zřízené věcné břemeno, či nikoliv, neboť jde s ohledem na shora učiněný výklad o položku pro základ daně zcela zanedbatelnou, soud tak s ohledem na to, že je jádrem sporu mezi účastníky, dále činí alespoň v základních obrysech.
Soudu je znám žalobkyní zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 139/2002 podle něhož,
jestliže správce daně učiní závěr, že pro věc není rozhodný skutečný, ale formálně právní stav, vychází tak z vadného hodnocení důkazů a je v příkrém rozporu se základními zásadami daňového řízení
. Tento rozsudek také uzavřel, že
zásadu, podle níž se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu bez ohledu na to, je-li zastřen stavem formálně právním, musí správce daně respektovat nejen tehdy, je-li ve prospěch daňových příjmů, ale i tehdy, svědčí-li ve prospěch daňového subjektu
.
Pro posouzení dohody o úplatě za užívání věcného břemene ve výši 1 Kč ročně je však třeba přihlédnout i k jiným, pro věc výstižnějším závěrům učiněným v soudní praxi. Jde jednak o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, čj. 1 Afs 73/2004-89, č. 1301/2007 Sb. NSS, v němž po podrobném rozboru jednotlivých případů nesouladu vůle účastníků a navenek projevených úkonů Nejvyšší správní soud uzavřel, že
o zakrývání (disimulaci) ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád z roku 1992")], může jít jen tehdy, pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost; zkoumání poměru mezi vůlí a projevem vůle účastníků právního vztahu je proto pro použití tohoto ustanovení určující
.
Dalším inspirativním rozhodnutím je pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS, který konstatoval, že
o zastřený právní úkon ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu z roku 1992 se nejedná, pokud žalobce nečinil své právní úkony naoko (nepředstíral je) a nesnažil se jimi zastřít právní úkony jiné, ale svými úkony práva zneužil
. "
Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady
lex specialis derogat legi generali
vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz Knapp, V.
Teorie práva
. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.
"
Je třeba si uvědomit, že zákonodárce nastavil daňovou právní úpravu tak, že zatímco bezúplatné zřízení věcného břemene k nemovitosti zdanění podléhá [v roce 2007 bylo předmětem daně z převodu nemovitostí podle § 9 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani a v současnosti je předmětem daně darovací podle § 6 odst. 1 písm. b) nebo podle § 6 odst. 1 poslední věty zákona o trojdani ve znění zákona č. 261/2007 Sb.], jeho úplatné zřízení, ať již samostatné nebo učiněné v souvislosti s převodem nemovitosti, zdanění nepodléhá. V takovém případě se zdaňuje pouze vyplácená úplata daní z příjmů v rámci zbytkové kategorie tzv. jiných příjmů podle § 10 zákona o daních z příjmů.
Pokud tedy advokát sepisující darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene do smlouvy zakomponoval ustanovení o symbolické úplatnosti zřizovaného věcného břemene, aniž by bylo lze nalézt reálné důvody pro takto nízkou platbu, je zjevné, že tak bylo činěno právě za účelem obejití zdanění zřizovaného věcného břemene daní (tehdy) z převodu nemovitostí. Pokud toto ustanovení účastníci smlouvy akceptovali (souhlasili s ním), nelze k takovému smluvnímu ustanovení přihlížet, neboť je neplatné podle § 39 občanského zákoníku, jako právní úkon, jehož účelem je obejít zákonem stanovenou povinnost odvést daň z bezúplatně zřízeného věcného břemene.
Dárci, v jejichž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, byli tedy povinni jako poplatníci podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o trojdani z jeho ceny odvést daň z převodu nemovitostí. Jak ovšem správce daně správně podotkl, s ohledem na běh času (nebyly-li v mezidobí vůči dárcům učiněny správcem daně žádné úkony přerušující běh prekluzivní lhůty) jim již nelze splnění této povinnosti dodatečně uložit. To však nemůže mít vliv na daňovou povinnost žalobkyně, neboť té daňovou povinnost spojenou se zřízením (bezplatného) věcného břemene ani ručení za splnění takové povinnosti zákonodárce neuložil.
Pokud žalobkyně argumentuje tím, že dárci ve svém svědeckém prohlášení uvedli, že jejich vůle ke zřízení věcného břemene za úplatu vůbec nesměřovala, je třeba poukázat na § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož "[p]
rávní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
". Písemně učiněný úkon v podobě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene neumožňuje k tvrzené vůli účastníků přihlédnout, neboť jazykový projev v ní učiněný vylučuje tvrzení o bezúplatnosti zřízení. To však nic nemění na skutečnosti, že příslušné ustanovení je třeba považovat za neplatné podle § 39 občanského zákoníku.
Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jež odpovídá § 2 odst. 7 daňového řádu z roku 1992, by se v takovém případě uplatnit nemohlo, neboť dárci shodně uvádějí (zhodnotí-li správce daně jejich svědecké prohlášení jako pravdivé), že si vůbec nebyli vědomi dohody o úplatnosti. Pro nedostatek vůle k simulaci tudíž nelze právní úkon považovat za simulovaný (srov. shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 73/2004-89).
Správce daně je tedy (nemá-li pochyb o tom, že dohoda o úplatě za zřízené věcné břemeno byla učiněna s cílem obejít zdanění bezúplatně zřizovaných věcných břemen) povinen respektovat cenu nemovitosti zohledňující cenu věcného břemene v plné výši. V opačném případě bude cena nemovitosti tvořící základ daně darovací o 10 Kč vyšší (tj. o hodnotu poskytované úplaty).
Ustanovení § 23 odst. 7 písm. b) bod 4. zákona o daních z příjmů, podle něhož v případě, že se mezi osobami blízkými liší sjednané ceny od "
cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl
", není pro účely zákona o trojdani a daně darovací použitelné, neboť úprava cen mezi spojenými osobami přichází do úvahy pouze při stanovení daňového základu daně z příjmů. Nelze tedy pro účely daně darovací automaticky dovozovat, že věcné břemeno poskytnuté mezi osobami spojenými bylo plně kompenzováno úplatou.
Jak se tak ukazuje, mnohem významnější dopady na výši daně darovací může mít spíše otázka, zda je třeba cenu nemovitosti snižovat na polovinu, jak by mohl naznačovat postup kontrolního posudku v případě ocenění věcných břemen, nebo otázka dvojnásobku či jednonásobku odečtení ceny věcného břemene od ceny nemovitosti. K tomu se již soud ovšem vyjadřovat nemůže, neboť hodnocení souladu znaleckých posudků s ustanoveními oceňovacích předpisů a hodnocení logické soudržnosti a přesvědčivosti jejich závěrů nebylo s ohledem na uplatněné žalobní body otevřeno soudnímu přezkumu. (...)
*)
S účinností od 1. 2. 2008 byla vyhláška zrušena vyhláškou č. 3/2008 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.