Vydání 3/2005

Číslo: 3/2005 · Ročník: III

481/2005

Daň darovací a z převodu nem.: dohoda o zruš. a vypořádání podíl. spoluvlastnictví

Ej 628/2004
Daň darovací a daň z převodu nemovitostí: dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
k § 6 odst. 4 a § 9 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v původním znění (před novelou provedenou zákonem č. 420/2003 Sb.)
k § 140, § 141 odst. 1 a § 611 občanského zákoníku
k § 2 odst. 7 zák. ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
Ustanovení § 6 odst. 4 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 420/2003 Sb., je třeba vykládat tak, že se vztahuje i na dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dle § 141 odst. 1 občanského zákoníku, na jejímž základě spoluvlastníci zrušili své spoluvlastnictví ke společným pozemkům - v době uzavírání dohody samostatným právním věcem - a tyto pozemky si mezi sebe reálně rozdělili tak, že každý z nich se stal výlučným vlastníkem v dohodě konkrétně uvedených pozemků, přičemž jeden ze spoluvlastníků nabyl do výlučného vlastnictví bezúplatně více, než činila hodnota jeho podílu.
Ustanovení § 141 odst. 1 občanského zákoníku upravuje možnost spoluvlastníků dohodnout se o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. Postupují-li spoluvlastníci podle tohoto ustanovení, nelze jejich dohodu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, považovat za právní úkon, jímž formálně právně zastřeli jiný právní úkon, v tomto případě např. převod spoluvlastnického podílu podle § 140 občanského zákoníku nebo směnnou smlouvu podle § 611 občanského zákoníku.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, čj. 5 Afs 20/2003-45)
Věc:
Lesy České republiky proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z převodu nemovitostí (daň darovací), o kasační stížnosti žalovaného.
Podle obsahu dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (dále též "dohoda") uzavřené dne 24. 1. 2001 mezi MVDr. Liborem J. a Českou republikou, za niž jednal v této věci státní podnik Lesy České republiky, byli MVDr. Libor J. a Česká republika spoluvlastníky, a to každý k ideální jedné polovině celkem devíti lesních pozemků včetně trvalých porostů v katastrálním území M., zapsaných u Katastrálního úřadu v Přerově na listu vlastnictví č. 249. Lesy ČR, státní podnik, měly právo hospodaření s těmito pozemky. Podle článku II dohody se její účastníci dohodli na tom, že ke dni její účinnosti se podílové spoluvlastnictví k nemovitostem ruší, a na základě vzájemné dohody se Česká republika s právem hospodaření pro Lesy ČR, s. p., stává výlučným vlastníkem dvou pozemků, přičemž jejich celková hodnota zjištěná znaleckým posudkem činí 970 920 Kč. MVDr. Libor J. se stal výlučným vlastníkem sedmi pozemků. Jejich celková hodnota činila 589 840 Kč. Hodnota nemovitostí získaných Českou republikou s právem hospodaření pro státní podnik převýšila hodnotu spoluvlastnického podílu o částku 190 540 Kč. Podle článku IV dohody MVDr. Libor J. výslovně prohlásil, že se vyrovnání zjištěného rozdílu výslovně vzdává. Podle doložky uvedené na dohodě Katastrální úřad v Přerově vklad práva povolil a vklad byl zapsán v katastru nemovitostí s právními účinky od 25. 1. 2001.
Žalobce podal u Finančního úřadu v Hranicích dne 9. 3. 2001 přiznání k dani darovací, přičemž uvedl, že majetek je osvobozen podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. z důvodu, že nemovitosti v hodnotě 190 540 Kč podle dohody bezúplatně nabyla Česká republika. Finanční úřad v Hranicích rozhodnutím ze dne 6. 2. 2002 řízení podle § 27 daňového řádu zastavil s odůvodněním, že daňový subjekt není poplatníkem daně darovací. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný (Finanční ředitelství v Ostravě) dne 25. 4. 2002 tak, že napadené rozhodnutí změnil a vyslovil, že řízení se podle § 27 odst. 1 písm. c) zastavuje, protože se zjistilo, že navrhovatel není poplatníkem daně darovací. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že není dán předmět daně darovací dle § 6 odst. 4 zákona ČNR č. 357/1992 Sb.; nejedná se o reálné rozdělení společných věcí, nýbrž je dán předmět daně z převodu nemovitostí dle § 9 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb. z titulu výměny podílů na nemovitostech, přičemž jejich vzájemné převody se považují za jeden převod. Daň z převodu nemovitostí se vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu je daň vyšší. Společnými a nerozdílnými poplatníky této daně jsou dle § 8 odst. 1 písm. d) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. převodce i nabyvatel (tedy oba účastníci uvedené dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Obsah dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví si odvolací orgán vyložil dle § 2 odst. 7 d. ř. podle jejího skutečného obsahu rozhodného pro stanovení či vybrání daně, pokud byl zastřený stavem formálně právním a liší se od něho.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 23. 5. 2002. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný (finanční ředitelství) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Krajský soud ve svém rozsudku vycházel z obsahu právního úkonu, tj. dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené mezi žalobcem a MVDr. Liborem J. dne 24. 1. 2001. Podle bodu II dohody se její účastníci dohodli na tom, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem uvedeným v bodě I dohody se ke dni účinnosti dohody ruší a v dalším textu bodu II si dohodli konkrétní způsob rozdělení nemovitostí tak, že žalobce se stává výlučným vlastníkem dvou pozemků a MVDr. Libor J. se stává výlučným vlastníkem sedmi pozemků. Z citovaného článku dohody je zřejmý jednoznačný projev vůle účastníků dohody zrušit podílové spoluvlastnictví a nahradit je výlučným vlastnictvím k jednotlivým pozemkům, které již do té doby existovaly jako samostatné nemovitosti. Podle § 141 odst. 1 občanského zákoníku se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání. Vypořádání rozdělením může být provedeno jak na základě geometrického plánu tam, kde je ho zapotřebí k rozdělení pozemků, tak podle jednotlivých stávajících parcel. Výsledek rozdělení může přesně odpovídat výměře nebo hodnotě rozdělovaných nemovitostí nebo může být podíl jednoho ze spoluvlastníků větší než podíl druhého. Lze také provést takové vypořádání, kdy jeden ze spoluvlastníků převezme všechny nemovitosti a druhý nic atd. Podle názoru krajského soudu ve všech těchto případech jde o vypořádání podílového spoluvlastnictví, a nikoliv o směnu nemovitostí. Bude-li spoluvlastnictví vypořádáno tak, že spoluvlastníci převezmou do výlučného vlastnictví nemovitosti v hodnotě přesně odpovídající jejich dosavadním spoluvlastnickým podílům, nebude možno z takového vypořádání vyměřit ani daň darovací, ani daň z převodu nemovitostí. Překročí-li hodnota nabytého pozemku hodnotový podíl jednoho ze spoluvlastníků, bude pro zdanění rozhodující, zda se tak stalo bezúplatně či úplatně. V prvém případě pak bude rozdíl obou hodnot podroben dani darovací, ve druhém případě dani z převodu nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že námitka žalobce, že v přezkoumávané věci nedošlo ke směně nemovitostí, je důvodná. Dále dospěl k závěru, že žalovaný vyšel při zdaňování z nesprávného právního názoru, jestliže zaměnil zrušení podílového spoluvlastnictví a reálné vypořádání za směnnou smlouvu, což se ve svých důsledcích projevilo při aplikaci daňového předpisu a napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 9 odst. 1 a 3 a § 6 odst. 4 zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění. Krajský soud se ztotožnil také s názorem žalobce, že nezbytnou součástí smlouvy o reálném rozdělení nemovitostí nemusel být v tomto případě geometrický plán. Nezbytnost existence geometrického plánu při reálném rozdělení nemovitostí vyplývá z § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, ovšem pouze jako podmínka pro zápis nově uspořádaných vlastnických vztahů k nemovitostem do katastru v těch případech, kdy dochází k zápisu reálně oddělovaných částí nemovitostí. Taková situace v případě žalobce nenastala, neboť předmětem zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání byly pozemky nesoucí již před zrušením spoluvlastnictví samostatná parcelní čísla. Z těchto pozemků nebyly nově odděleny žádné části. Krajský soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
Kasační stížností napadl žalovaný (stěžovatel) rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nevzal v úvahu jeho námitku o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového řízení, jak je stanoven v § 2 odst. 7 daňového řádu. Krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z vůle účastníků, projevené v dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, aniž přihlédl ke skutečnosti, že předmětné lesní pozemky nebyly reálně rozděleny na základě schváleného geometrického plánu na nové parcely (nové věci) s novými parcelními čísly, nýbrž každý ze spoluvlastníků nabyl do svého výlučného vlastnictví již konkrétní určené nemovitosti (lesní pozemky s porosty), dříve geometricky a polohově určené, zobrazené v katastrální mapě a označené parcelním číslem, z níž každá je samostatnou věcí v právním slova smyslu. Z obsahu shora uvedené dohody ani nevyplývá, že by předmětné lesní pozemky byly hromadnou věcí (souborem věcí) s jediným právním režimem.
Stěžovatel tvrdí, že ze skutečnosti, že Česká republika s právem hospodaření pro Lesy ČR, s. p., nabyla bezúplatně nemovitosti ve větší hodnotě, než činila hodnota jejího spoluvlastnického podílu na nich před zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, ještě nelze dovodit, že je zde dán předmět daně darovací dle § 6 odst. 4 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, naposledy ve znění zákonů č. 364/2000 Sb., č. 132/2000 Sb. a č. 340/2000 Sb. (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb." nebo "zákon"). Dle tohoto ustanovení platí, že nabývá-li spoluvlastník při reálném rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky bezúplatně více, než činí hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto hodnotu za darování. Z logického a gramatického výkladu § 6 odst. 4 zákona lze dovodit, že - aby byl dán předmět daně darovací (kromě toho, že jeden z účastníků nabude bezúplatně hodnotově více, než činila hodnota jeho spoluvlastnického podílu) - muselo by dojít k reálnému rozdělení společné věci za předpokladu, že toto rozdělení je (technicky) možné, a to s přihlédnutím ke zvláštním předpisům, a současně i účelné z hlediska využití věci (§ 142 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž reálné rozdělení nemůže mít za následek změnu hospodářského určení či znehodnocení věci. Dělí-li se reálně pozemky, jejich rozdělení je nutno provést na základě geometrického plánu schváleného katastrálním úřadem tak, aby takto nově vzniklé pozemky a vlastnictví k nim byly schopné zápisu do katastru nemovitostí;. V konkrétním případě se však tak nestalo, a proto má stěžovatel za to, že žalobce není v konkrétní věci poplatníkem daně darovací podle § 5 odst. 1 zákona.
Stěžovatel dále uvádí, že podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vyměňují-li se nemovitosti, považují se jejich vzájemné převody za jeden převod (§ 9 odst. 3 zákona). Daň se vybere z převodu té nemovitosti, z jejíhož převodu je vyšší. Každá smlouva, která směřuje k převodu vlastnického práva, je smlouvou o převodu vlastnictví, a proto dohoda v posuzované věci je dohodou o převodu vlastnictví, resp. o převodu spoluvlastnických podílů na nemovitostech. Ustanovení § 141 odst. 1 občanského zákoníku proto nic nemění na povaze tohoto převodu a pojem "vzájemné vypořádání" tu vyjadřuje jen relaci vzájemných vztahů spoluvlastníků jednotlivých podílů vzhledem k obecnému vlastnickému vztahu jako celku. Je-li věc v podílovém spoluvlastnictví, pak každý ze spoluvlastníků je vlastníkem nikoliv k celku, nýbrž ke konkrétně určenému podílu vyjadřujícímu míru, jakou se jednotlivý spoluvlastník podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 137 odst. 1 občanského zákoníku). Dojde-li k převodu podílů, změní tím konkrétně určené části svého vlastníka, do jehož práv a povinností vstupuje jiná osoba, zatímco spoluvlastnická práva převodce zanikají. Dochází tedy k převodu částí nemovitostí, ovšem konkrétně určených. Proto má stěžovatel za to, že v konkrétním případě došlo z hlediska daňového (§ 2 odst. 7 d. ř. o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového řízení) k vypořádání podílového spoluvlastnictví k devíti samostatným nemovitostem (lesním pozemkům) na základě právního úkonu učiněného na jedné listině výměnou podílů na nemovitostech; žalobce, jemuž svědčí právo hospodaření k podílům na pozemcích, vyměňuje podíl ČR na pozemcích, které nabyl do výlučného vlastnictví druhý účastník dohody, za podíl druhého účastníka dohody na pozemcích, jež nabyla do výlučného vlastnictví Česká republika s právem hospodaření pro žalobce a opačně. Oba účastníci dohody si proto vzájemně poskytli protiplnění (každý z účastníků dohody totiž převádí spoluvlastnické podíly na jedněch pozemcích a přijímá za to spoluvlastnické podíly na druhých pozemcích), a proto je nutno na tento převod podílů nahlížet jako na převod úplatný, který je dle názoru stěžovatele předmětem daně z převodu nemovitostí dle § 9 odst. 3 zákona, a solidárními poplatníky této daně jsou dle § 8 odst. 1 písm. d) citovaného zákona oba účastníci dohody (každý z obou účastníků dohody se považuje za převodce i nabyvatele; jsou tedy povinni platit daň z převodu nemovitostí společně a nerozdílně). V této věci není dán předmět daně darovací podle § 6 odst. 4 zákona. Svůj názor stěžovatel opřel o rozsudky Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných daňových věcech spisové značky 28 Ca 111/2000-19 ze dne 31. 8. 2001 a ze dne 21. 8. 2002 spisové značky 28 Ca 251/2000-25, kterými byly žaloby zamítnuty, jakož i usnesení Ústavního soudu spisové značky IV. ÚS 689/01 ze dne 4. 10. 2002. Pro úplnost stěžovatel uvedl, že až na základě právní úpravy
de lege ferenda
připravované velkou novelizací zákona ČNR č. 357/1992 Sb. by v konkrétním případě vznikl předmět daně darovací, avšak tuto úpravu zákonodárce ještě nepřijal. Kasační stížností se proto stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné a ztotožnil se s právním posouzením daně krajským soudem. Nezbytnost existence geometrického plánu při reálném rozdělení nemovitostí vyplývá z § 5 odst. 5 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., v platném znění; tato situace nenastala, neboť předmětem zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání byly pozemky nesoucí již před zrušením spoluvlastnictví samostatná parcelní čísla, z nichž nebyly nově odděleny žádné části. Žalobce je toho názoru, že požadavek geometrického plánu při reálném rozdělení pozemků v daném případě je nezákonný a protiústavní. Dále uvedl, že pozemky, které byly předmětem dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, byly součástí původní zemědělské usedlosti č. 31 v M., což prokazuje nabývací titul pro Českou republiku k původní jedné polovině předmětných pozemků (došlo ke změně katastrálního operátu - změna parcelních čísel předmětných pozemků) - rozhodnutí státního notářství v Přerově o dědictví po Františku V. - a také právní skutečnost, že uvedené pozemky jako celek byly v původním pozemkovém katastru vedeny v příslušné knihovní vložce jako usedlost. Dále uvedené pozemky byly jako celek uvedeny v katastru nemovitostí na jediném listu vlastnictví. V žádném případě v uvedené věci nelze aplikovat § 142 občanského zákoníku, jehož skutková vymezení se vztahují na případ zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem, nikoliv dohodou spoluvlastníků. Zákon (§ 141 obč. zák.) v žádném případě neomezuje vůli spoluvlastníků zrušit a vypořádat si podílové spoluvlastnictví dle jejich vůle a pro uvedený případ nestanovuje ani způsob tohoto zrušení a vypořádání, pouze povinnost písemné formy u nemovitostí. V daném případě došlo ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, které byly a jsou lesními pozemky, které funkčně navazují a společně souvisí. Žalobce dále konstatoval, že jeho úkony a úkony druhého spoluvlastníka předmětných nemovitostí učiněné ve smlouvě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 v žádném případě nebyly směnou - výměnou spoluvlastnických podílů na nemovitostech, jak tvrdí stěžovatel (dle § 611 obč. zák.). V opačném případě by tak podle výkladu stěžovatele bylo veškeré zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví - a to bez ohledu na to, zda k němu došlo dle dohody spoluvlastníků (§ 141 obč. zák.) či provedením pravomocných rozhodnutí soudem (§ 142 obč. zák.) - vždy směnou s aplikací § 611 obč. zák. Ustanovení § 141 a § 142 obč. zák. by tak byla prázdnou literou. Žalobce popírá názor žalovaného - stěžovatele, že šlo o úplatný převod, který je předmětem daně z převodu nemovitostí dle § 9 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., v platném znění. Naopak je názoru, že v dané věci je dán předmět pouze pro daň darovací podle § 6 odst. 4 zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s § 109 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstata kasační stížnosti spočívá v nesouhlasu žalovaného s právním posouzením učiněným krajským soudem; skutkový stav mezi účastníky není sporný.
Žalobce podal přiznání k dani darovací, neboť byl přesvědčen, že je poplatníkem této daně. Rozhodnutím o zastavení řízení ve věci podaného daňového přiznání k dani darovací z toho důvodu, že žalobce není daňovým subjektem (poplatníkem) k dani darovací, a s odůvodněním, že v konkrétním případě není dán předmět daně darovací, ale je dán předmět daně z převodu nemovitostí, byl žalobce podle svého tvrzení zkrácen na svých právech, neboť jím byla závazně určena jeho práva. Rozhodnutí žalovaného, které žalobce napadl žalobou u soudu, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Na podporu tohoto závěru svědčí i výzva Finančního úřadu v Hranicích ze dne 6. 2. 2002 adresovaná žalobci k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí v dodatečné lhůtě (s tím, že zákonná doba již uplynula 4. 4. 2001) a s poučením o následcích nesplnění výzvy.
Podstatou sporu, vzhledem ke stížním bodům uvedeným v kasační stížnosti, je posouzení, zda žalobce je poplatníkem daně darovací či nikoliv. Přitom je nutno vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Účastníci dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 učinili jejím předmětem celkem devět pozemků - samostatných právních věcí, které v den uzavření dohody byly v jejich podílovém spoluvlastnictví: každý vlastnil jejich ideální polovinu. Podle obsahu dohody její účastníci jednak zrušili své ideální spoluvlastnictví k uvedeným pozemkům a jednak zrušené podílové spoluvlastnictví vypořádali tak, že si uvedené pozemky jakožto existující samostatné právní věci mezi sebe rozdělili, a protože žalobci připadly pozemky v hodnotě o 190 540 Kč vyšší, než představoval jeho podíl na všech pozemcích, které byly předmětem dohody, obsahovala jejich dohoda i prohlášení druhého spoluvlastníka MVDr. Libora J., že se vyrovnání zjištěného rozdílu výslovně vzdává. Žalobce s tímto řešením souhlasil podepsáním celé dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. To znamená, že žalobce v důsledku uzavřené dohody získal bezúplatně více, než byl jeho zákonný podíl.
Taková dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je podle názoru Nejvyššího správního soudu v souladu s § 141 odst. 1 obč. zák. Podle něj se spoluvlastníci mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná. Obsahem dohody podle § 141 bude zpravidla reálné rozdělení věci anebo přikázání spoluvlastnického podílu jednomu nebo více spoluvlastníkům (JUDr. Milan Holub a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Komentář. I. svazek, 2. aktualizované a doplněné vydání, strana 337). Obsahově může předmětem dohody být některý ze způsobů zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. i jiný způsob vzájemného vypořádání. Výtku žalovaného vůči krajskému soudu, že nevzal v úvahu jeho námitku o skutečném obsahu právního úkonu pro účely daňového řízení tak, jak je stanoveno v § 2 odst. 7 d. ř., nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Obsah dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 je - jak již uvedeno - v souladu s § 141 odst. 1 občanského zákoníku. V daném případě bylo předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví celkem devět pozemků, které byly ve spoluvlastnictví účastníků dohody jako samostatné právní věci, samostatné pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v Přerově na listu vlastnictví č. 249, a každý z nich byl označen samostatným číslem parcely; dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se týkala všech. Pozemky byly reálně rozděleny mezi jejich spoluvlastníky, tzn. každý ze spoluvlastníků se stal výlučným vlastníkem pozemků v dohodě výslovně uvedených. Tím bylo dohodou účastníků - bývalých spoluvlastníků - zrušeno jejich podílové spoluvlastnictví ke všem pozemkům a výlučnými vlastníky v dohodě uvedených pozemků se stali účastníci uvedené dohody. I toto je reálné rozdělení původního spoluvlastnictví obou subjektů ke všem společným pozemkům na dva výlučné vlastníky rozdělených pozemků. V tomto případě, kdy se po zrušení podílového spoluvlastnictví vypořádávaly podíly původních spoluvlastníků rozdělením již existujících pozemků jako samostatných právních věcí, nebylo třeba geometrického plánu schváleného katastrálním úřadem, protože nevznikly nové samostatné věci - nové pozemky. Nejvyšší správní soud, stejně tak jako krajský soud, nepovažuje za správný názor, že zrušení podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením přichází v úvahu pouze tehdy, je-li konkrétní věc reálně rozdělena geometrickým plánem. Tak by bylo třeba postupovat při reálném rozdělení např. (jednoho) pozemku jako samostatné právní věci na dva či více pozemků tak, aby vznikly z jedné samostatné právní věci dvě nebo více samostatných právních věcí. Devět pozemků, které účastníci dohody ze dne 24. 1. 2001 jako jejich spoluvlastníci učinili předmětem dohody, bylo lze reálně rozdělit mezi podílové spoluvlastníky. Tak také bylo konkrétní spoluvlastnictví dohodou zrušeno a vypořádáno. V daném případě nešlo o převod spoluvlastnického podílu ve smyslu § 140 občanského zákoníku ani o směnnou smlouvu ve smyslu § 611 občanského zákoníku, podle které si smluvní strany směňují věc za věc. Dohodou ze dne 24. 1. 2001 její účastníci nezastírali jiný právní úkon.
Protože se žalobce na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 24. 1. 2001 bezúplatně stal výlučným vlastníkem pozemků, jejichž hodnota převýšila hodnotu jeho podílu na původním celku o 190 540 Kč, pak je třeba při vyměření daně postupovat podle § 6 odst. 4 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., v jeho znění v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, tj. 25. 4. 2002. Podle tohoto ustanovení platí, že nabývá-li spoluvlastník při reálném rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky bezúplatně více, než činila hodnota jeho podílu, považuje se nabytí nad tuto hodnotu za darování. Jestliže tedy žalobce podal přiznání k dani darovací, přičemž správce daně i žalovaný dospěli k závěru, že žalobce není podle příslušných ustanovení zákona daňovým subjektem (poplatníkem) daně darovací, a řízení ve věci na základě § 27 odst. 1 písm. c) d. ř. zastavili, nepostupovali v souladu se zákonem. Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku ke správným závěrům, s nimiž Nejvyšší správní soud souhlasí. Kasační stížnost žalovaného považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ke stejným závěrům dospěl i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 10 Ca 521/96. Pokud Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 689/01, odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, čj. 28 Ca 111/2000-19, pak dospěl k závěru, že jím nedošlo k tvrzenému zásahu do práva stěžovatelky v uvedené věci, a dále, že výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se týkal skutkově odlišné věci.
(ale)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.