314/2004
Clo a postavení ručitele
Ej 303/2004
Cla: postavení ručitele
k § 2 písm. i), § 238 odst. 3 a § 260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb.
Povinnost ručitele hradit dlužné clo nastupuje až poté, co dluh nezaplatil sám dlužník. Musí ale být postaveno najisto, kdo je dlužníkem (§ 238 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona), a clo musí být řádným způsobem dlužníku vyměřeno. Není-li tedy spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh, a celní dluh není vyměřen řádným rozhodnutím, nemůže být povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor ustanovení § 260 celního zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, čj. 5 A 99/2001-54)
Věc:
Akciová společnost F. v P. proti Ministerstvu financí o obnovu řízení.Celní ředitelství Plzeň dne 14. 1. 2000 nepovolilo obnovu řízení ve věci vyměření celního dluhu ručiteli (žalobci). Žalobce se odvolal, nicméně jeho odvolání žalovaný dne 21. 2. 2001 zamítl.
Žalobce tedy podal u Vrchního soudu v Praze žalobu; v žalobě uvedl, že se jako ručitel záruční listinou zavázal, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Žalobce se nepřel o to, že celní dluh jsou povinni dle ustanovení § 57 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, hradit i ručitelé. Namítal však, že tuto povinnost mají až poté, co správce daně k úhradě dluhu vyzve dlužníka, jenž svoji platební povinnost nesplnil. To v tomto případě správní orgány neučinily, neboť povinnost zaplatit dluh předepsaly osobě od dlužníka odlišné. Od tohoto vadného rozhodnutí pak nelze odvíjet povinnost ručitele. Navíc ve vztahu k hlavnímu ručiteli nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, a proto je tedy právo vymoci dluh promlčeno i ve vztahu k žalobci coby ručiteli. Skutečnost, že správní orgán dluh vyměřil osobě od dlužníka odlišné, se žalobce dozvěděl až při podání žádosti o obnovu řízení.
Žalovaný ve vyjádření s tvrzeními žalobce nesouhlasil, neboť ke vzniku celního dluhu došlo v souladu s ustanovením § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona, tedy nesplněním povinnosti dodat zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení, a celní dluh byl vyměřen rozhodnutím Celního úřadu Pomezí nad Ohří ze dne 12. 7. 1996. Protože dlužník celní dluh neuhradil, vydal celní úřad dne 21. 10. 1999 rozhodnutí, kterým úhradu uložil žalobci jakožto ručiteli za úhradu dluhu. Tímto rozhodnutím byl celní dluh vyměřen ručiteli, který je solidárním dlužníkem s deklarantem, byl vyměřen existující osobě - žalobci, který je v rozhodnutí uveden, řádně označen, rozhodnutí má všechny náležitosti, bylo řádně doručeno a je způsobilé být exekučním titulem v případě, že dluh nebude dobrovolně splněn.
ex officio
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Dne 3. 12. 1994 žalobce podepsal záruční listinu, kterou jako jediný ručitel poskytl celnímu úřadu odeslání záruku na zajištění celního dluhu a zavázal se, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, kterou uhradí v částce, již deklarant (dlužník) Č., filiálka D., dluží nebo bude dlužit. Celní úřad Cheb přijal záruční listinu k tranzitnímu prohlášení vyhotovenému dne 3. 12. 1994 tentýž den. Zboží bylo Celním úřadem v Chebu propuštěno do režimu tranzit dne 3. 12. 1994, v jednotné celní deklaraci byl jako deklarant uveden v kolonce č. 14 Č., filiálka D., v kolonce 54 u podpisu a jména deklaranta byl uveden Juris D., Č.
Protože deklarant nedodržel podmínky povoleného režimu, vydal Celní úřad Pomezí nad Ohří, Cheb dne 13. 11. 1995 platební výměr na celní dluh ve výši 273 383 Kč, jako povinného k úhradě celního dluhu označil celní úřad „Firmu Č., filiálka D.“. Povinný se proti rozhodnutí odvolal a Oblastní celní úřad v Chebu odvolání zamítl.
Dne 12. 7. 1996 vyzval rozhodnutím Celní úřad Pomezí nad Ohří dlužníka, označeného jako „Č. a.s. filiálka D. - divize kamiony“, k plnění v náhradní lhůtě. Proti této výzvě podal dlužník odvolání, namítal, že podal žalobu ke krajskému soudu, a navrhoval vyčkat jeho rozhodnutí. Dne 21. 10. 1999 vydal Celní úřad Cheb, pobočka Pomezí nad Ohří rozhodnutí, kterým vyměřil žalobci z moci úřední celní dluh, k jehož úhradě se jako ručitel zavázal. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal, Celní ředitelství Plzeň odvolání dne 14. 1. 2000 zamítlo. Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel k žádosti žalobce nepovolilo přezkoumání tohoto rozhodnutí.
Žalobce proto dne 27. 10. 2000 požádal o obnovu řízení, uvedl, že poprvé se dozvěděl, že deklarant uvádí celním úřadům skutečnosti, které svědčí o tom, že není celním dlužníkem, až z dopisu deklaranta ze dne 9. 10. 2000, žalobci doručeného dne 10. 10. 2000. Žalobce v žádosti uvedl, že pokud deklarant (hlavní dlužník) není dle jeho tvrzení dlužníkem, pak jím nemůže být ani žalobce, a protože nebylo v celním řízení postaveno najisto, že deklarant je dlužníkem, pak nelze vyměřit celní dluh ručiteli.
Celní ředitelství v Plzni rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001 obnovu řízení nepovolilo a žalovaný pak odvolání žalobce napadeným rozhodnutím zamítl.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 s. ř. s.), napadené rozhodnutí zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Z odůvodnění:
Institut obnovy řízení je upraven v ustanovení § 54 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; podle jeho odstavce 1 písm. a) se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Pro obnovu řízení musí být splněny dále obecné podmínky, jako je právní moc rozhodnutí, věc spadá mezi případy, kdy je obnova řízení přípustná, zachování lhůty pro obnovu řízení atd.
Z textu ustanovení § 54 zákona ČNR č. 337/1992 Sb. je zřejmé, že správní orgán nemá na výběr, zda obnovení řízení povolí či nikoli: nastoupí-li alespoň jedna ze skutečností uvedených v ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) až c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb. a jsou-li zachovány ostatní zákonné podmínky, správní orgán musí obnovu řízení povolit, popřípadě ji musí nařídit z úřední povinnosti.
Pokud však správní orgán odmítne návrh na povolení obnovy řízení, musí se vypořádat se všemi důvody pro odmítnutí takového návrhu.
Žalobce v žádosti o povolení obnovy i v odvolání proti žalobou napadenému rozhodnutí namítal neexistenci řádného vyměření celního dluhu hlavnímu dlužníkovi (deklarantovi); namítal, že pokud není celní dluh řádně vyměřen osobě, která má právní subjektivitu a jako taková je schopna řádného plnění celního dluhu, pak není možné přenést povinnost plnění (úhrady dluhu) na ručitele. S touto námitkou se však v napadeném rozhodnutí žalovaný řádně nevypořádal, přesvědčivým způsobem nevyložil, proč nepožadoval plnění po hlavním dlužníku způsobilým postupem, proč nezavázal ve svém rozhodnutí o vyměření celního dluhu právně existující subjekt.
Právní subjektivitu má každý, kdo je subjektem práv; tedy ten, komu právní předpis přiznává určité právní postavení, například mít určité právo nebo povinnost, způsobilost vyvolat svým jednáním nebo svou nečinností právní následky atd. Přitom je každý subjektem práv pouze v takovém rozsahu, v jakém mu je právním předpisem způsobilost k právům a povinnostem přiznána. Pojem právní subjekt je tedy nepochybně mnohem širší než pojem právnická osoba. Na příkladu obchodních společností zřizovaných podle obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) lze dokumentovat, že subjektem práva je obchodní společnost. Ta je zároveň právnickou osobou, protože to o ní stanoví zákon (§ 56 odst. 1 obch. zák.). Obchodní společnost, která je právnickou osobou, může být členěna na organizační složky zapsané do obchodního rejstříku a provozovny, které se do obchodního rejstříku nezapisují.
Z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s námitkou žalobce, že povinnost hradit clo byla stanovena někomu, kdo nemá právní subjektivitu. Žalovaný pouze uvedl, že k určitým nesrovnalostem v označení osoby, za kterou bylo ručení poskytnuto v záruční listině i v celní deklaraci, se konstatuje, že se jedná zjevně o provozovnu tehdejšího odštěpného závodu akciové společnosti Č., což vede k odvolávce na ustanovení § 15 a § 16 obch. zák.
Podle ustanovení § 2 písm. i) celního zákona se celním dluhem rozumí povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu).
Kdo je dlužníkem v celním řízení, je upraveno v ustanovení § 238 odst. 3 celního zákona, podle něhož dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je společným a nerozdílným dlužníkem také osoba, v jejíž prospěch se celní prohlášení činí. Je-li celní prohlášení na propuštění do některého z režimů uvedeného v odstavci 1 citovaného ustanovení učiněno na podkladě informací, v jejichž důsledku nebylo dlužné clo nebo jeho část vybráno, osoba, která tyto informace poskytla a která si byla vědoma nebo si měla být vědoma, že informace nejsou pravdivé, je také společným a nerozdílným dlužníkem.
Závazek ručitele hradit dlužné clo může tedy vzniknout až se závazkem dlužníka, nikoli sám o sobě. Musí být postaveno najisto, kdo dlužníkem je, clo musí být řádným způsobem, tedy rozhodnutím s přesným označením povinné osoby, vyměřeno dlužníku. Teprve po jeho neuhrazení přistupuje se svojí povinností úhrady dluhu ručitel. Pokud žalovaný měl za to, že žalobce poskytl informace, v jejichž důsledku nebylo dlužné clo vybráno, a označil jej v důsledku toho též za dlužníka, pak takový svůj postup měl v napadeném rozhodnutí vyložit.
Není-li spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh, a ten není řádným rozhodnutím vyměřen, nemůže být povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor ustanovení § 260 celního zákona.
(ani)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.