Vydání 2/2012

[14] Dodatečné ověřování dokladů o původu zboží (verifikaci) upravuje čl. 33 Protokolu. Jak výstižně poznamenal krajský soud i stěžovatel, judikaturu Soudního dvora k procesu shrnula generální advokátka Trstenjak ve stanovisku ze dne 13. 3. 2008 k věci , C-204/07, Sb. rozh., s. I-06135, následovně: „ Les rapides Savoyards a další “ (body 76–81 stanoviska).

[15] Zmiňovanou ustálenou judikaturu Soudního dvora respektuje též Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku ze dne 7. 2. 2008, čj. 5 Afs 37/2007-49, č. 1577/2008 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „[p]“. Ačkoliv se jednalo o případ, jenž se odehrál před vstupem České republiky do Evropských společenství, jednalo se o výklad obdobné situace a obdobné právní úpravy jako v projednávaném případě.

[16] Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s touto judikaturou, když dovodil, že české celní orgány byly vázány odvoláním (zneplatněním) průvodních osvědčení EUR.1 švýcarskými celními orgány, a že tudíž tato osvědčení pozbyla svých účinků coby závazného důkazu o preferenčním původu dovážených automobilů. Z rozsudku krajského soudu sice plyne určitá neujasněnost toho, co je třeba rozumět preferenčním původem zboží. Nicméně tento se projevuje až při výkladu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a přenosu důkazního břemene. Na závěry soudu ohledně procesu nemá žádný vliv a tyto závěry lze považovat za správné.

[17] Rovněž stěžovatelem vytýkané nesprávné užití „“ ve smyslu stanoviska generální advokátky Trstenjak Nejvyšší správní soud v rozsudku neshledal; stěžejní závěry krajského soudu jsou postaveny na odlišných základech. Určitou spojitost s tímto institutem by snad mohla mít krajským soudem opakovaně zmiňovaná skutečnost, že v projednávaných případech nedošlo k podvodu. Zdejšímu soudu není jasné, co tímto konstatováním má krajský soud na mysli; nicméně z textu odůvodnění není zřejmé, že by tato okolnost nějak ovlivnila úvahy soudu vedoucí ke zrušení rozhodnutí stěžovatele.

[18] Námitky stěžovatele týkající se zboží nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodné.

[19] Článek 220 odst. 2 celního kodexu v relevantním znění stanoví následující:

„ [...]

. [...]“

[20] judikaturu k čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu shrnul Soudní dvůr např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2007 ve věci , C-173/06, Sb. rozh., s. I-8783, body 30–33. Z ní vyplývá, že podle citovaného ustanovení příslušné orgány neprovedou dodatečné zaúčtování dovozního cla pouze tehdy, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 12. 7. 1989 ve věci , 161/88, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. 5. 1996 ve věci , C-153/94 a C-204/94, Recueil, s. I-2465, bod 83; usnesení Soudního dvora ze dne 9. 12. 1999 ve věci , C-299/98 P, Recueil, s. I-8683, bod 22, jakož i ze dne 11. 10. 2001 ve věci , C-30/00, Recueil, s. I-7511, body 68, 69, 71 a 72). Jestliže jsou tyto podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci , C-348/89, Recueil, s. I-3277, bod 12). Tuto judikaturu plně převzal Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008-97, č. 1701/2008 Sb. NSS).

[21] V projednávaném případě není sporné naplnění druhé a třetí podmínky (jak ostatně uvedl i stěžovatel v některých svých rozhodnutích); předmětem rozepře však zůstává podmínka první. Z judikatury Soudního dvora k této podmínce vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů (viz obdobně rozsudek , body 19 a 23).

[22] V žalobcově věci ovšem došlo k aplikaci druhého a třetího pododstavce citovaného ustanovení, jež naplnění první podmínky značně modifikují. Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že hypotéza druhého pododstavce byla ve všech řízeních vedených s žalobcem naplněna (s výjimkou řízení, jež bylo ukončeno rozhodnutím stěžovatele ze dne 5. 5. 2010, čj. 3588-2/2010-160100-21): švýcarské celní orgány totiž vydaly potvrzení (průvodní osvědčení EUR.1), která se později ukázala jako nesprávná. Chyba švýcarských celních orgánů tedy byla chybou, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo (žalobce) rozumným způsobem zjistit. Sporný tak zůstává výklad a aplikace třetího pododstavce citovaného ustanovení celního kodexu a otázka přenosu důkazního břemene.

[23] V této souvislosti je nutné odkázat na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 2006 ve věci , C-293/04, Sb. rozh., s. I-2263, v němž Soudní dvůr dovodil, že v souladu s tradičními pravidly rozdělení důkazního břemene přísluší celním orgánům, které se za účelem přistoupení k dodatečnému výběru cla hodlají dovolávat čl. 220 odst. 2 písm. b) třetího pododstavce, , celního kodexu, aby na podporu svého nároku předložily důkaz, že vydání nesprávných osvědčení bylo způsobeno vinou nesprávného popisu skutečností vývozcem. Nicméně, pokud následkem nedbalosti výlučně na straně vývozce nejsou celní orgány schopny předložit nezbytný důkaz, že osvědčení EUR.1 bylo vydáno na základě správného, či nesprávného popisu skutečností tímto posledně uvedeným, přísluší osobě povinné zaplatit clo, aby dokázala, že uvedené osvědčení vydané orgány třetí země bylo založeno na správném popisu skutečností (body 39 a 46 rozsudku). Pod nedbalost vývozce, jež má za následek přesun důkazního břemene, Soudní dvůr výslovně zařadil případ, kdy vývozce neuchová důkazní doklady navzdory povinnosti vyplývající z protokolu uchovat vhodné doklady dokazující původ dotčených výrobků alespoň po dobu tří let (bod 40 rozsudku; v projednávaném případě je tato povinnost vývozců stanovena v čl. 29 odst. 1 Protokolu). K tomu Soudní dvůr zdůraznil, že Evropské společenství nemůže nést negativní důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců a že je věcí hospodářských subjektů, aby v rámci svých smluvních vztahů přijaly ustanovení nezbytná pro to, aby se předem zabezpečily proti rizikům opatření k dodatečnému výběru cla (body 41 a 43 rozsudku). Podle názoru Nejvyššího správního soudu výklad provedený Soudním dvorem v tomto rozsudku plně dopadá na projednávanou věc. Jsou proto splněny podmínky doktríny , pročež zdejší soud nepřistoupil k předložení další předběžné otázky Soudnímu dvoru.

[24] Pokud tedy dojde k odvolání průvodních osvědčení, mohou celní orgány země dovozu doměřit clo, pokud prokáží, že popis skutečností provedený vývozcem není správný. To mohou celní orgány země dovozu učinit např. tehdy, dospějí-li celní orgány země vývozu v rámci procesu k závěru, že příslušné zboží s deklarovaným preferenčním původem zboží ve skutečnosti nesplňuje některý z požadavků čl. 2 až čl. 14 Protokolu nebo některou z konkrétních podmínek uvedených v příloze II a III k tomuto Protokolu (např. nedodržení určitého výrobního postupu nebo překročení maximální procentuální hodnoty nepůvodních složek v konečném výrobku apod.). To ale předpokládá součinnost vývozce, který k takovým zjištěním poskytne celním orgánům země vývozu potřebné podklady demonstrativně uvedené v čl. 28 Protokolu, jež mohou být následně poskytnuty celním orgánům země dovozu k unesení jejich důkazního břemene, že popis skutečností podaných vývozcem nebyl správný. Jestliže však vývozce v rozporu s čl. 29 odst. 1 Protokolu tyto doklady nemá, nebo je poskytne jen v nedostatečné míře, takže celní orgán země vývozu nemůže ověřit preferenční původ zboží, dostává se celní orgán země dovozu nutně do důkazní nouze ohledně toho, zda vývozce podal správný popis skutečností. Ve stejné situaci se celní orgány země dovozu nachází bezpochyby i tehdy, je-li vývozce nekontaktní, neboť ani tehdy nemohou celní orgány země vývozu ověřit preferenční původ zboží. Právě na tuto situaci míří výklad Soudního dvora poskytnutý v citovaném rozsudku : Jelikož důkazní nouze celních orgánů země dovozu je způsobena výlučně chováním vývozce v rozporu s Protokolem, přechází důkazní břemeno na osobu povinnou zaplatit clo.

[25] Krajský soud se domnívá, že české celní orgány měly nejprve určit, na kom leží důkazní břemeno k prokázání skutečností uvedených v čl. 220 odst. 2 písm. b) třetí pododstavec celního kodexu. Za tím účelem si měly vyžádat žádosti o vydání průvodních osvědčení EUR.1 a případné dokumenty k nim připojené, jež by mohly být hypoteticky součástí správního spisu švýcarských celních orgánů. Podle krajského soudu bez těchto podkladů nemohou české celní orgány postavit najisto, jaký popis skutečností byl vývozcem za účelem vydání průvodního osvědčení EUR.1 švýcarským celním orgánům předestřen. Tyto závěry krajského soudu jsou nesprávné a v rozporu s citovaným rozsudkem.

[26] V prvé řadě je nepochybné, že v důsledku chování vývozce (nekontaktnost, neschopnost prokázat preferenční původ zboží) přešlo v projednávaném případě důkazní břemeno ve všech případech na žalobce; jakékoliv úvahy českých celních orgánů, jež by měly podle názoru krajského soudu na toto téma vést, jsou proto zcela nadbytečné.

[27] Za druhé je zřejmé, že krajský soud nedostatečně rozlišuje, co je míněno oním popisem skutečností předloženým vývozcem, jehož správnost by měl žalobce prokazovat. V případě průvodního osvědčení EUR.1 jím může být totiž pouze to, že zboží má preferenční původ, neboť k ničemu jinému nemůže ani žádost o vydání průvodního osvědčení EUR.1 směřovat. Právě a jen tuto skutečnost musí žalobce prokázat, chce-li využít dobrodiní čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Je to logické: jestliže švýcarské celní orgány v rámci verifikačního řízení dospěly k závěru, že preferenční původ dovezeného zboží nelze prokázat, neboť vývozce nebyl schopen předložit příslušné doklady, je spravedlivé, aby možnost prokázat tento preferenční původ byla umožněna dovozci, kterému by jinak scházela jakákoliv obrana. Žalobce je tedy oprávněn v rámci řízení o doměření cla prokázat, že popis skutečností vývozcem byl správný, jinými slovy, že zboží svědčí preferenční původ. V tomto ohledu je obstarávání žádosti a dalších dokumentů eventuálně založených ve spisech švýcarských orgánů zjevně neužitečné, neboť i bez nich je zjevné, co má žalobce prokazovat.

[28] Za třetí požadavek krajského soudu, aby si české celní orgány vyžádaly žádosti o vydání průvodních osvědčení EUR.1 a případné dokumenty k nim připojené, je dále v rozporu s rozdělením kompetencí mezi celní orgány země vývozu a celními orgány země dovozu. Těmito dokumenty se zabývají právě jen celní orgány země vývozu v rámci ověřování preferenčního původu zboží; jejich závěry je přitom celní orgán země dovozu vázán.

[29] Za čtvrté, a zde se Nejvyšší správní soud zcela shoduje s argumentací stěžovatele, vyžádání dokladů, které by švýcarské celní orgány mohly mít k dispozici, nedává žádný rozumný smysl, když ony samy na jejich základě nedospěly k závěru, že dovážené zboží má preferenční původ a současně uvedly, že vývozce potřebné doklady nedodal. Navíc je vysoce pravděpodobné, že by takovou povinnost celních orgánů země dovozu, byla-li by pro naplnění požadavků předmětného ustanovení celního kodexu nezbytná, Soudní dvůr uvedl v citovaném rozsudku , což ovšem ani náznakem neučinil.

[30] Za páté se Nejvyšší správní soud domnívá, že nesprávný názor krajského soudu může být do značné míry způsoben zaměňováním preferenčního původu zboží a prostého původu zboží. Zatímco prostý původ zboží, tj. kde byl určitý výrobek vyroben, nemá zpravidla na celní řízení žádný vliv a jeho určení nebývá problematické, ověření a doložení preferenčního původu zboží může být skutkově náročnou záležitostí. Neznamená totiž pouhé zjišťování toho, ve které zemi byl výrobek vyroben, ale též musí být naplněny požadavky Protokolu a jeho příloh ohledně původu a zpracování surovin, součástek a směsí, které byly na jeho výrobu použity. Pouhá žádost o průvodní osvědčení EUR.1 a případné dokumenty k ní připojené – nepostačovaly-li již celním orgánům země vývozu – k určení preferenčního původu zboží dostačovat nemohou.

[31] Ze všech výše uvedených důvodů je kasační námitka stěžovatele důvodná. (...)

[36] Z výše uvedeného vyplývá, že se krajský soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a rovněž vady řízení spočívající v porušení dispoziční zásady a v přezkumu věci nad rámce žalobních bodů. Žalovaný ovšem nenapadl dílčí závěr soudu vztahující se k rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2010, tedy že průvodní osvědčení v tomto případě nebylo švýcarskými celními orgány zneplatněno a zůstalo pro české celní orgány závazné. Z toho nelze než usuzovat, že s tímto důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byl žalovaný srozuměn a argumentací krajského soudu přesvědčen o jeho správnosti a zákonnosti. Odůvodnění krajského soudu v této části napadeného rozsudku přitom nelze označit za nepřezkoumatelné a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, pro niž by krajským soudem tvrzená nezákonnost rozhodnutí žalovaného nemohla obstát (§ 109 odst. 3 s. ř. s). Tento důvod pak poskytuje dostatečnou zákonnou oporu pro zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku XIV napadeného rozsudku (viz rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 20/2004-51, č. 1045/2007 Sb. NSS). (...)