Vydání 10/2014

Celní úřad Praha D5 (dále jen "celní úřad") vydal dne 1. 8. 2011 platební výměry dle čl. 217 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní Společenství (dále jen "celní ")^*) a dle čl. 1 prováděcího nařízení č. 723/2011, kterými žalobkyni vyměřil konečné antidumpingové clo ve výši 378 781 Kč (1. platební výměr), ve výši 422 955 Kč (2. platební výměr), ve výši 135 743 Kč (3. platební výměr) a ve výši 1 036 027 Kč (4. platební výměr).

Žalobkyně podala proti rozhodnutím celního úřadu odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2012 zamítl.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Praze, ve které namítla, že se žalovaný nevypořádal se všemi jejími námitkami, resp. s námitkou stěžejní, podle níž nelze uplatnit vůči žalobkyni povinnost vyplývající z právního předpisu, který v době, kdy došlo k dovozu inkriminovaného zboží, neplatil. Žalobkyně jako celní dlužník podala dne 3. 11. 2010 celní prohlášení, a to na propuštění zboží od výrobce se sídlem v Malajsii. Prováděcí nařízení č. 723/2011, které bylo v dané věci aplikováno, však vstoupilo v účinnost až dne 28. 7. 2011. Časový nesoulad mezi dovozem zboží a rozšířením platnosti nařízení Rady (ES) č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky byl tedy evidentní. Žalobkyně byla přesvědčena, že tuto jednoznačnou retroaktivitu nelze překonat výkladově tak, jak činí žalovaný, tj. že žalobkyně vzhledem k evidenci zboží mohla zjistit/tušit, že by k uvalení cla mohlo dojít. Naopak s ohledem na hierarchii druhů pramenů práva bylo třeba vyjít z toho, že zákaz (tzv. pravé) retroaktivity jakožto základní ústavní princip je nadřazen nařízením orgánů Evropské unie, ačkoli ta jsou zase nadřazena běžným zákonům. Podle žalobkyně nebylo možné ponechat stranou ani skutečnost, že šetření orgánů EU mohlo probíhat mnohem déle a mohlo skončit s jiným výsledkem, pročež výklad žalovaného (tj. že v době dovozu měla žalobkyně počítat s tím, že za blíže neurčenou dobu možná bude mít povinnost doplatit antidumpingové clo) by ponechal žalobkyni v hluboké právní nejistotě neslučitelné s atributy právního státu.

Žalobkyně na podporu svého právního názoru ohledně zákazu retroaktivity argumentovala nálezem Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky ze dne 10. 12. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, č. 30/1995 Sb. ÚS, ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, č. 131/1994 Sb., ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, č. 236/2011 Sb., a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, č. 119/2011 Sb. Obecný zákaz retroaktivity právních norem přitom nevyplývá jen z Ústavy a z Listiny základních práv a svobod, ale i z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána a jež jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Jde např. o článek 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) a článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

Žalobkyně doplnila, že zcela nesprávný byl též argument žalovaného obecným zájmem, kterým by neměl být kryt zásah do základních práv osob. Žalobkyně dospěla k závěru, že i kdyby snad byl možný výklad žalovaného, že existují okolnosti umožňující orgánům EU vydat rozhodnutí, které působí nazpět, porušoval by tento postup základní ústavní práva osob, kterým jsou tato na území České republiky garantována Ústavou a Listinou základních práv a svobod, které obě stojí minimálně na stejné úrovni jako předmětné nařízení EU.

Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že předmětné zboží bylo celním úřadem propuštěno do celního režimu volného oběhu v období od 3. 11. 2010 do 5. 1. 2011, kdy nařízení č. 966/2010 již bylo vyhlášeno v Úředním věstníku EU, a tedy účinné. Toto zboží v okamžiku svého propuštění do celního režimu volného oběhu bylo zaevidováno v souladu s čl. 14 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, a to proto, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena příslušná opatření ode dne celní evidence. Na základě zjištění orgánů EU o obcházení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, které bylo obcházeno překládkou zboží v Malajsii, bylo vydáno prováděcí nařízení č. 723/2011. Žalovaný přitom měl za to, že odpovědnost žalobkyně byla založena nařízením č. 966/2010 a nikoliv až prováděcím nařízení č. 723/2011, neboť účinky v podobě doměření konečného antidumpingového cla ve výši 85 % byly předvídány již na základě evidence zboží dle preambule (bod 18) nařízení č. 966/2010. Žalovaný měl za prokázané, že zboží týkající se předmětného dovozu bylo odesláno z Malajsie. Propuštěním do celního režimu volného oběhu bylo toto zboží zaevidováno do celní evidence, tudíž následně na takovéto zboží mohla být uplatněna opatření stanovená prováděcím nařízením č. 723/2011.

Pokud žalobkyně dovážela zboží ze třetích zemí dlouhodobě, pak znalost právních předpisů EU týkajících se antidumpingového cla se v jejím případě předpokládala, a žalobkyně jistě mohla očekávat, že zboží předmětného dovozu může být následně zatíženo antidumpingovým clem. Nadto celní prohlášení předložené žalobkyní bylo učiněno zcela na základě jejího projevu vůle, tedy s vědomím, že předmětné zboží podléhá celní evidenci na základě nařízení č. 966/2010 a že z takového zboží může být následně vyměřeno konečné antidumpingové clo. Žalovaný proto odmítl úvahy žalobkyně o nepřípustné retroaktivitě. Postupem celního úřadu nebyl porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně a tento postup byl rovněž v souladu se závěry Soudního dvora ohledně retroaktivního působení právních předpisů EU.

Žalovaný též uvedl, že doba, po kterou probíhalo šetření a po kterou byla zavedena celní evidence, byla nařízením č. 966/2010 pevně stanovena na 9 měsíců. Nešlo tedy o dobu neurčenou, jak tvrdí žalobkyně. K námitce ohledně obecného zájmu žalovaný uvedl, že obecný zájem, jenž je zmíněn v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, je v daném případě míněn jako zájem EU na ochraně vnitřního trhu před dovozem takového zboží, které porušuje právní předpisy EU. Právě za tímto účelem byla vyhlášena výše uvedená nařízení jako nástroj regulace dumpingového dovozu zboží. Jelikož předmětné zboží výše uvedeným právním předpisům podléhalo, byl žalovaný toho názoru, že do základních práv žalobkyně nebylo nikterak zasaženo, neboť dle zásady proporcionality byla přijata pouze taková opatření, která byla k dosažení ochrany vnitřního trhu nezbytná.

Při jednání městského soudu žalobkyně setrvala na tom, že v dané věci šlo o pravou retroaktivitu. Připustila, že nařízení č. 966/2010 bylo vydáno již v říjnu 2010, tedy před dovozem a proclením zboží, avšak z tohoto nařízení mohla žalobkyně seznat pouze tolik, že se prošetřuje obcházení a do 9 měsíců bude znám výsledek. Přitom ani nařízení č. 1225/2009, ani nařízení č. 91/2009 neumožňují předvídat výši cla ani výsledek šetření. Žalobkyni tedy vůbec nemohl být znám rozsah případné budoucí povinnosti. Z judikatury Soudního dvora žalobkyně upozornila na stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka ze dne 21. 10. 2008, , C-256/07, kde bylo konstatováno, že zpětný účinek hmotněprávních ustanovení práva EU je dovolen, pokud ze znění, účelu nebo struktury těchto ustanovení jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přičítán (což v daném případě splněno zřejmě je) a že tento zpětný účinek nesmí ohrozit základní zásady EU, zejména zásadu právní jistoty a zásadu legitimního očekávání, které činí předpisy EU jasné a pro procesní subjekty předvídatelné, což uložení povinnosti neznámého rozsahu není. Dále žalobkyně upozornila na rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 4. 2005, , C-376/02, Sb. rozh., s. I-3445, z něhož plyne, že zpětnou účinnost předpisu EU lze přiznat jen pokud subjekty vykonávající činnosti, na něž se předpis vztahuje, budou upozorněny na nadcházející přijetí tohoto předpisu a na následky zamýšlené legislativní změny pro činnosti, které vykonávají. Žalobkyně též odkázala na závěry, které Soud prvního stupně vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2009, , T-380/06, Sb. rozh., s. II-3911, kde konstatoval, že zásada právní jistoty sice obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu EU byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení, avšak výjimečně tomu může být jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob, tj. je třeba ověřit, zda se dotčená osoba (žalobkyně) mohla jednoznačně seznámit se svými právy a povinnostmi a postupovat podle toho. Žalobkyně uzavřela, že v souzené věci je vždy splněna podmínka první (tj. že žalobkyně mohla mít povědomí o tom, že probíhá šetření o případném obcházení nařízení č. 91/2009). Nebyla však schopna objektivně seznat obsah hrozících povinností, pročež nemohlo být respektováno legitimní očekávání žalobkyně. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud předložil předběžnou otázku, zda je možná zpětná aplikace nařízení za situace, kdy možný budoucí rozsah povinností vyplývající z tohoto nařízení není předem stanoven.

Žalovaný při jednání krajského soudu rovněž upozornil na skutečnost, že k problematice retroaktivity a principu legitimního očekávání existuje řada rozsudků Soudního dvora EU, přičemž je zjevné, že o tento případ v dané věci nejde. Dále žalovaný uvedl, že pokud jde o rozsah budoucích povinností, ten byl zřejmý z nařízení č. 91/2009, na které nařízení č. 966/2010 a prováděcí nařízení č. 723/2011 odkazovala. Podstatná byla vždy příslušná podpoložka kombinované nomenklatury (TARIC kód), do níž bylo zboží zařazeno. Žalovaný zdůraznil, že pokud by snad byl vydán předpis retroaktivní, nebyl vydán náhle a neočekávaně. Naopak pro žalobkyni obeznámenou s problematikou šlo o situaci předvídatelnou, a to s ohledem na opatrnost, kterou od podnikatele při jeho hospodářské činnosti lze očekávat.

Krajský soud v Praze žalobu zamítl.