Vydání 11/2006

Číslo: 11/2006 · Ročník: IV

966/2006

Církve a náboženské společnosti: právo duchovních zachovávat povinnost mlčenlivosti

Ej 96/2006
Církve a náboženské společnosti: právo duchovních zachovávat povinnost mlčenlivosti; právo ustanovovat duchovní
k § 7 odst. 1 písm. f) a k § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)
I. Oprávnění k výkonu zvláštního práva duchovních zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství [§ 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech] lze, za splnění zákonem stanovených podmínek, přiznat jen církvím a náboženským společnostem, které mají duchovní.
II. Právo ustanovovat (a odvolávat) duchovní mají jen církve a náboženské společnosti nezávisle na státních orgánech (§ 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). Státním orgánům ani soudu nepřísluší posuzovat a zjišťovat, které osoby v církvi a náboženské společnosti plní úlohu duchovních. Tato skutečnost musí vyplývat ze základního dokumentu (statutu, řádu, stanov apod.) církve nebo náboženské společnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 As 25/2005-63)
Věc:
Náboženská společnost Svědkové Jehovovi proti Ministerstvu kultury o přiznání zvláštního práva duchovních zachovávat povinnost mlčenlivosti, o kasační stížnosti žalobkyně.
Ministerstvo kultury rozhodlo dne 28. 2. 2003, že se žalobkyni nepřiznává oprávnění k výkonu zvláštního práva "
zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství
".
Ministr kultury dne 25. 6. 2003 rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Žalobkyně se soudní cestou domáhala určení, že osoby odpovědné za vedení sboru a projednávání záležitostí je nutné považovat za osoby postavené naroveň duchovním, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Městský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni oprávnění k výkonu tohoto zvláštního práva nenáleží, protože nemá duchovní. Osoby uváděné žalobkyní není možné ztotožňovat s postavením duchovních v církvích a náboženských společnostech. Nejsou-li tyto osoby uvedeny a nadány tímto právem v oficiálních dokumentech příslušné církve či náboženské společnosti, nemohou být duchovními ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) a § 11 odst. 5 zákona o církvích a náboženských společnostech (dále jen "zákon o církvích").
Proti rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem. Práva mlčenlivosti se nedomáhá pro všechny své členy, nýbrž pouze pro poměrně malý okruh svých členů, které lze zcela jednoznačně identifikovat. Jsou to pouze "starší" neboli "dozorci". Bližší podrobnosti o jejich postavení a službě jsou uvedeny v 5. kapitole knihy "
Organizováni, abychom dovršili svou službu
", kterou stěžovatelka předložila jako přílohu k registračním dokumentům, aby podrobně objasnila registrujícímu orgánu svou strukturu a způsob fungování. Stěžovatelka vede seznam jmenovaných "starších" v jednotlivých sborech, a proto je jejich identita kdykoli ověřitelná. V Základním dokumentu stěžovatelky je uvedeno, že "
nemá třídu duchovních
" a že "
v každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci
". "Rada starších" se skládá z jednotlivých "starších". "Starší" nemají v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním), v organizačně právním smyslu jsou to ovšem muži, kteří vykonávají "
duchovní
" neboli "
pastýřskou
" péči o sbory, a to podle vnitřních předpisů předložených stěžovatelkou při její registraci. Proto lze "starší" právem označit za "
osoby vykonávající duchovenskou činnost
" stěžovatelky. "Duchovenská činnost" spojená s povinností mlčenlivosti se týká výlučně "
pastýřské práce
", která nemá povahu veřejné služby; tu u stěžovatelky vykonávají "starší" a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu. Jednotliví příslušníci stěžovatelky by tedy měli mít jistotu, že pokud se "starším" svěří se svými osobními problémy, bude jejich záležitost pokládána za důvěrnou a "starší" budou vázáni povinností mlčenlivosti ve stejném rozsahu jako duchovní, k nimž členové jejich církve přicházejí ke zpovědi.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu. Institut povinnosti mlčenlivosti duchovních je podle něj omezen na osoby, které v příslušné církvi nebo náboženské společnosti představují jednoznačně definovanou a identifikovatelnou skupinu, zřetelně vymezenou oproti ostatním členům církve nebo náboženské společnosti, která je takto vnímána i třetími osobami, orgány činnými v trestním řízení, správními orgány apod. To lze dovodit i z ustanovení § 10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích, podle kterého musí být v základním dokumentu církve nebo náboženské společnosti uveden způsob ustavování a odvolávání duchovních. Základní dokument je součástí veřejné části Rejstříku registrovaných církví a náboženských společností (ustanovení § 17 zákona). Smyslem veřejné přístupnosti údajů obsažených v rejstřících vedených podle zákona o církvích je ochrana právní jistoty a zajištění informovanosti třetích osob o registrovaných církvích a dalších subjektech podle tohoto zákona registrovaných nebo evidovaných. Veřejná informace o tom, jak může dojít k ustavení nebo odvolání duchovního, může být podstatná mj. i pro účely zjištění, zda určitá osoba má či nemá právo zachovat mlčenlivost o určitých skutečnostech v situaci, kdy by jiná osoba ("neduchovní") měla např. povinnost vypovídat. Tato informace však v základním dokumentu stěžovatelky chybí a je v něm uvedeno, že "
Společnost nemá třídu duchovních
". Kromě toho je v příslušné pasáži Základního dokumentu uvedeno: "
V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat všichni svědkové Jehovovi. Ustavování a odvolávání členů Výboru Společnosti je popsáno v bodě d), ustavování a odvolávání členů Výboru Sboru je popsáno v bodě f)
." To rovněž potvrzuje názor, že stěžovatelka nemá zvláštní skupinu členů v postavení obdobném duchovním. Žalovaný nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že za duchovní jsou považovány pouze osoby, které mají "
v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním)
". Stěžovatelčin dvojí výklad pojmů "duchovenská" či "duchovní" služba žalovaný odmítá. Naopak je nutné vůči každé církvi nebo náboženské společnosti, která požádá o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv podle zákona o církvích, postupovat vždy stejně dle shodných měřítek.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle čl. 16 Listiny základních práv a svobod platí:
1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
Podle přílohy k zákonu o církvích je stěžovatelka - Náboženská společnost S. - zařazena do seznamu registrovaných církví a náboženských společností v České republice pod č. 17. To znamená, že stěžovatelka již ke dni účinnosti zákona o církvích vyvíjela svou činnost jako registrovaná náboženská společnost (§ 28 odst. 1 citovaného zákona). Stěžovatelka v žalobě také uvádí, že byla registrována dne 1. 9. 1993 a že od té doby právo zachovávat mlčenlivost vykonávala na základě § 8 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (dále jen "zákon č. 308/1991 Sb."), a předtím již nejméně 50 let, a že toto právo jí bylo rozhodnutím žalovaného odňato v rozporu s ustanovením § 28 odst. 1 zákona o církvích. Podle tohoto ustanovení církve a náboženské společnosti, které ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vyvíjely svou činnost jako registrované ze zákona, se považují za registrované podle tohoto zákona. Jejich seznam je uveden v příloze k tomuto zákonu. Rozsah oprávnění k výkonu zvláštních práv podle § 7 odst. 1, která mají tyto církve a náboženské společnosti ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován. Podle § 7 odst. 1 písm. f) citovaného zákona o církvích registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv: zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem.
Rozhodnutím žalovaného a předtím rozhodnutím správního orgánu prvního stupně však toto právo stěžovatelce nebylo odňato (zrušeno podle ustanovení § 21 zákona o církvích), ale nebylo jí přiznáno. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka písemností ze dne 31. 1. 2003 žalovaného požádala "
o přiznání zvláštního práva zachovávat mlčenlivost podle § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 3/2002 Sb.
". Je skutečností, že tak učinila až poté, kdy písemností ze dne 4. 7. 2002 žalovanému oznámila, v jakém rozsahu vykonávala ke dni účinnosti zákona o církvích zvláštní práva v návaznosti na ustanovení § 7 odst. 1 a § 28 odst. 1 citovaného zákona včetně zachovávání mlčenlivosti (v tomto směru uvedla: "
Naše náboženská společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli. Toto opatření trvá již více než 50 let.
"), a když ho současně požádala o potvrzení, že výkon zvláštních práv v jí uvedeném rozsahu akceptuje, a konečně když jí žalovaný písemností ze dne 29. 1. 2003 sdělil, že zvláštní právo zachovávat povinnost mlčenlivosti jí nebylo přiznáno a že o tom bude vydáno negativní rozhodnutí.
Předmětem přezkumné činnosti soudů tedy je rozhodnutí žalovaného o nepřiznání zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti. Toto rozhodnutí v celém rozsahu, tedy ze všech žalobních důvodů uplatněných stěžovatelkou v žalobě, městský soud přezkoumal, své závěry uvedl ve svém rozsudku a řádně je odůvodnil. S jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí.
Správní orgány a městský soud dospěly, mimo jiné, ke shodnému závěru, že přiznat - poskytnout oprávnění stěžovatelce k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství nebylo možné, protože stěžovatelka - Náboženská společnost S. - nemá duchovní ve smyslu zákona o církvích. Pro posouzení, zda stěžovatelka může získat toto zvláštní oprávnění podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, je tato otázka zcela stěžejní, neboť toto ustanovení jednoznačně váže toto zvláštní právo na duchovní, nikoliv jiné osoby sdružené v církvi nebo náboženské společnosti. Podle již výše citovaného čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Shodnou úpravu obsahuje i zákon o církvích v § 4 odst. 3 (a předchozí zákon č. 308/1991 Sb. ji obsahoval v § 5 odst. 2). Tím, kdo má právo ustanovovat duchovní a kdo je ustanovuje, je tedy církev nebo náboženská společnost, nikdo jiný. Církev a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí (§ 4 odst. 1 zákona o církvích). Církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností jsou registrovány a registrované církvi a náboženské společnosti se přiznává oprávnění k výkonu zvláštních práv ke dni, kdy rozhodnutí o registraci církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností nebo rozhodnutí o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církvi a náboženské společnosti ministerstvem nabylo právní moci (§ 9 odst. 2 zákona o církvích). Návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat základní dokument církve a náboženské společnosti [§ 10 odst. 2 písm. d) zákona o církvích]. Základní dokument církve a náboženské společnosti musí obsahovat, mimo jiné, způsob ustavování a odvolávání duchovních [§ 10 odst. 3 písm. g) zákona o církvích]. Obdobnou úpravu obsahoval i předchozí zákon č. 308/1991 Sb. v § 13 odst. 1 písm. c), podle něhož k návrhu na registraci se přikládal základní dokument zakládané církve nebo náboženské společnosti (statut, řád, stanovy apod.), z kterého musel být patrný způsob ustanovování osob vykonávajících duchovenskou činnost a jejich odvolávání.
Podle obsahu přiloženého správního spisu stěžovatelka předložila žalovanému pro účely rozhodnutí o své žádosti o získání oprávnění k výkonu zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. f) zákona o církvích základní dokument Náboženské společnosti S. sestavený podle § 10 odst. 3 zákona o církvích, z jehož obsahu vycházely správní orgány i městský soud a vychází z něho i Nejvyšší správní soud. V něm, v části o způsobu ustavování a odvolávání duchovních, je uvedeno: "
Společnost nemá třídu duchovních. V každém sboru je rada starších, která se ujímá vedení ve sborové činnosti a vykonává pastýřskou práci. Křesťanskou duchovenskou činnost jsou oprávněni vykonávat všichni svědkové Jehovovi.
" V písemnosti ze dne 4. 7. 2002 adresované žalovanému a založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí: "
Naše náboženská společnost nemá duchovní ani nevyznává učení o zpovědi, zachovávala však a nadále chce zachovávat výkon práva obdobného zpovědnímu tajemství. Muži, kteří jsou ve sborech pověřeni projednáváním vážných hříchů, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o důvěrných věcech, které se při projednávání přestupků dozvěděli. Toto opatření trvá již více než 50 let.
" V písemnosti ze dne 31. 1. 2003 adresované žalovanému a rovněž založené ve správním spisu stěžovatelka uvádí, mimo jiné, že: "
Pokud jde o naši společnost, důvěrné věci, které si vyžadují zachování mlčenlivosti, projednávají ve sborech starší neboli dozorci. Ti však podle vnitřních předpisů naší náboženské společnosti nemají postavení duchovních.
" Nikoliv v žalobě, ale až v kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v její náboženské společnosti "
Duchovenská činnost spojená s povinností mlčenlivosti se týká výlučně pastýřské práce, která nemá povahu veřejné služby. Tuto činnost vykonávají mezi svědky Jehovovými pouze jmenovaní starší a týká se toho, že když se na ně členové sboru obrátí se svými osobními problémy, mají povinnost je vyslechnout, pomodlit se s nimi a dát jim vhodnou biblickou radu
".
Z toho, co sama stěžovatelka ve správním a v soudním řízení uvedla, a z toho, co vyplývá ze základního dokumentu stěžovatelky, lze vyvodit ten závěr, který již učinil městský soud a předtím správní orgány, že stěžovatelka jako Náboženská společnost S. nemá duchovní ve smyslu zákona o církvích, jeho § 7 odst. 1 písm. f). Oprávnění k výkonu zvláštního práva zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství jí proto žalovaný přiznat nemohl. Ze stejného důvodu nemohla stěžovatelka toto oprávnění nabýt ani ke dni nabytí účinnosti zákona o církvích, tedy za účinnosti předchozího zákona č. 308/1991 Sb. Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že zvláštní právo nepožaduje pro všechny své členy, kteří jsou oprávněni vykonávat křesťanskou duchovenskou činnost, ale jen pro "starší" neboli "dozorce", z nichž se skládá "rada starších", kteří nemají v teologickém smyslu postavení duchovních (tedy privilegované třídy se zvláštním vzděláním), v organizačně právním smyslu však, podle ní, tito muži vykonávají "duchovní" neboli "pastýřskou" službu, a lze je právem označit za "osoby vykonávající duchovenskou činnost" stěžovatelky - Náboženské společnosti S. Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, má však za to, že jen stěžovatelka mohla uvést do souladu toto své prohlášení se svým základním dokumentem, který musí, mimo jiné, obsahovat způsob ustavování a odvolávání duchovních. Jinými slovy, duchovní si musí stěžovatelka jako registrovaná náboženská společnost ustanovit sama nezávisle na státních orgánech. To nemohou učinit správní orgány (ani soud), a to ani tak, že by posuzovaly, např. které osoby v náboženské společnosti stěžovatelky skutečně činnost duchovních vykonávají, jak vlastně stěžovatelka v průběhu řízení navrhovala.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.