1823/2009
Celní řízení: ztráta zboží umístěného ve svobodném celním skladu; vznik celního dluhu
Celní řízení: ztráta zboží umístěného ve svobodném celním skladu; vznik celního dluhu
k § 242 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 1/2002 Sb.*)
Ustanovení § 242 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 4. 2004, neumožňovalo vyměření cla váznoucího na zboží umístěném ve svobodném celním pásmu nebo skladu, jehož ztráta nebyla řádně objasněna, a vylučovalo odpovědnost držitelů zboží umístěného do těchto prostor za ztrátu nebo nedovolené nakládání se zbožím.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, čj. 2 Afs 171/2006-88)
Prejudikatura:
č. 474/2005 Sb. NSS, č. 689/2005 Sb. NSS, č. 741/2006 Sb. NSS.; nález Ústavního soudu č. 20/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 636/02).Věc:
Akciová společnost SENZO proti Celnímu ředitelství v Českých Budějovicích o celní dluh, o kasační stížnosti žalobce.Dne 30. 1. 1996 uzavřel žalobce (jako skladovatel) Smlouvu o provozu skladování ve svobodném celním pásmu, zavázal se zabezpečit uskladnění zboží a s tím související služby ve svobodném celním pásmu, jakož i jeho celní projednání podle dispozic ukladatele MEDIZON, s. r. o. Podle čl. VI. bodu 6) se dále zavázal zajistit ochranu skladovaného zboží před odcizením. Tato smlouva byla na základě výpovědi ukončena dne 31. 12. 1997 a ukladatel byl vyzván k odvezení zboží. Dne 21. 3. 1998 bylo zjištěno vloupání do objektu skladu v uvedeném celním pásmu a bylo zjištěno odcizení 2 410 000 kusů cigaret zn.
Cleopatra
(celkem 241 krabic). Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2000 byl Dušan K. odsouzen za to, že při násilném vniknutí do skladu žalobce odcizil nejméně 86 krabic cigaret.Celní úřad v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 2. 4. 1998 vyměřil žalobci celní dluh ve výši 2 700 899 Kč zahrnující clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Dne 16. 2. 2001 žalovaný toto rozhodnutí zrušil jako nicotný právní akt z důvodu neuvedení právních předpisů, na základě kterých byl celní dluh vyměřen. Celní úřad poté rozhodnutím ze dne 14. 3. 2001 celní dluh vyměřený rozhodnutím ze dne 2. 4. 1998 v částce 2 366 750,05 Kč prominul a dále rozhodl o vrácení již zaplacené částky 388 164,95 Kč s tím, že jako takový v souladu s § 283 písm. b) celního zákona celní dluh zaniká. Téhož dne tentýž celní úřad žalobci vyměřil celní dluh v celkové výši 2 721 282 Kč zahrnující clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 5. 2001 posledně uvedené rozhodnutí celního úřadu změnil tak, že zohlednil rozsudek okresního soudu, kterým byl Dušan K. pravomocně odsouzen za krádež 86 krabic cigaret. V odůvodnění uvedl, že nevysvětlená zůstala ztráta 155 krabic uskladněných cigaret. Podle § 242 odst. 3 celního zákona je osobou povinnou ke splnění celního dluhu osoba, která je celním orgánům známa jako poslední držitel zboží. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2001 toto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že celní orgán byl vázán svým kontradiktorním rozhodnutím ze dne 14. 3. 2001, jímž byl celní dluh vyměřený žalobci zčásti prominut a již zaplacená částka vrácena. Žalovaný pak dne 19. 12. 2001 zrušil rozhodnutí celního úřadu ze dne 14. 3. 2001, jímž byl celní dluh vyměřený žalobci zčásti prominut a již zaplacená částka vrácena, neboť původní rozhodnutí ze dne 2. 4. 1998, jímž byl vyměřen žalobci celní dluh, bylo již předtím zrušeno jeho rozhodnutím ze dne 16. 2. 2001. Dne 27. 2. 2002 žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 13. 3. 2001 tak, že platební výměr změnil a žalobci uložil povinnost uhradit clo a daně v celkové částce 1 737 092 Kč váznoucí na 155 krabicích cigaret
Cleopatra
, jejichž použití po uložení ve svobodném celním skladu nebylo řádně vysvětleno a prokázáno.Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2002 zamítl. Ústavní soud nálezem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 636/02, č. 20/2005 Sb. ÚS, tento rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2002, zrušil s odůvodněním, že soud pochybil, když aplikaci neplatného právního předpisu označil za vadu řízení, která je bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný poté novým rozhodnutím ze dne 7. 2. 2006 změnil rozhodnutí celního úřadu ze dne 14. 3. 2001 tak, že uložil žalobci povinnost uhradit clo a daně v celkové výši 1 737 093 Kč váznoucí na 155 krabicích cigaret
Cleopatra
.Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu proti posledně jmenovanému rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 zamítl. Uvedl, že ztráta celkem 241 krabic cigaret byla zjištěna a prokázána. Nelze proto přisvědčit žalobci, že mu povinnost zaplatit celní dluh byla uložena v rozporu s předpisy platnými v době rozhodné pro její vznik. Okolnost, že pro aplikaci § 242 odst. 3 věty druhé celního zákona je nezbytné prokázání nejen, že k ztrátě došlo, ale také jakým způsobem, event. kdo ztrátu způsobil, z dikce druhého odstavce citovaného ustanovení nelze dovodit, nehledě na skutečnost, že přisvědčit názoru, že za celním orgánům náležitě vysvětlenou a prokázanou ztrátu je třeba považovat jen takový úbytek na zboží převzatém k uložení, u něhož bude zjištěna také za ztrátu odpovědná konkrétní osoba, by činil § 242 odst. 3 větu druhou celního zákona neaplikovatelným.
Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku krajského soudu brojil kasační stížností. Namítal, že při svém rozhodování krajský soud účelově zúžil podmínky, za nichž lze ztracené zboží ve svobodném celním pásmu považovat za spotřebované. V rozporu se stanovenými podmínkami se zabýval pouze splněním podmínky první (ztráta zboží) a obešel podmínku druhou (vysvětlení ztráty). V daném případě krajský soud odmítl aplikovat platný právní předpis vztahující se k věci proto, že by to neumožnilo aplikaci ustanovení, z něhož se vyvozuje povinnost k placení cla a daní. Uvedl, že jestliže se některé z ustanovení práva projeví jako chybné nebo neaplikovatelné, je v moci zákonodárce tuto vadu odstranit, neboť za souladnost a věcnou správnost právních předpisů nese odpovědnost stát. Je však hrubým vybočením z principů právního státu, jestliže tato tvrzená pochybení zákonodárce napravují orgány státní správy a soudy porušováním, resp. neaplikováním, těchto „
špatných
“ právních předpisů.Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace § 242 celního zákona, neboť účelově zúžil podmínky, za nichž lze ztracené zboží ve svobodném celním pásmu považovat za spotřebované, pouze na splnění podmínky první (ztráta zboží) a obešel podmínku druhou (vysvětlení ztráty).
Podle § 242 odst. 1 celního zákona vzniká celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu „
spotřebou nebo použitím ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Dojde-li ke ztrátě zboží a tato ztráta je celním orgánům náležitě vysvětlena a prokázána, považuje se ztracené zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu
“. Podle odst. 3 citovaného ustanovení je dlužníkem „ten, kdo zboží spotřeboval nebo poprvé použil, a každý, kdo se spotřeby nebo použití zúčastnil a byl si vědom nebo si měl být vědom, že je zboží spotřebováno nebo používáno v rozporu s podmínkami stanovenými celními předpisy. Považuje-li se ztracené zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu, a není možné postupovat podle předchozí věty, je osobou povinnou splnit celní dluh osoba, která je celním orgánům známa jako poslední držitel zboží
.“Krajský soud interpretoval § 242 odst. 1 celního zákona tak, že postačí prokázání toho, že k ztrátě došlo, tedy prokázání ztráty ve svobodném celním skladu, a není třeba, aby bylo zřejmé jakým způsobem, případně kdo ztrátu způsobil. Tento výklad není správný, protože krajský soud vyložil slovní spojení „
ztráta je náležitě vysvětlena a prokázána
“ tak, že postačí prokázání ztráty, a nezabýval se dále podmínkou vysvětlení ztráty. Postupoval tedy tak, jako by v zákoně podmínka vysvětlení ztráty vůbec nebyla, a odůvodnil to tím, že v opačném případě by se § 242 odst. 3 věta druhá stal neaplikovatelným. Tento výklad však nemá oporu ve znění zákona a nelze jej přesvědčivě opřít ani o žádné z výkladových pravidel, které by umožňovalo od textu zákona odhlédnout. Stěžovatel tudíž důvodně namítal, že krajský soud k jeho tíži neaplikoval ustanovení na daný případ dopadající (podmínku vysvětlení ztráty), a to pouze s odůvodněním odstranění rozpornosti zákona. Nejvyšší správní soud připomíná, že pochybení zákonodárce nelze přičítat k tíži fyzických a právnických osob, a proto za situace, kdy se rozchází úmysl zákonodárce se zněním zákona, v němž měl být tento úmysl vyjádřen, je třeba použít toho výkladu, který je pro fyzické a právnické osoby, jimž z něj vyplývají práva a povinnosti, příznivější (viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/2004, publ. pod č. 474/2005 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 24/2005, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 2 Afs 178/2005, www.nssoud.cz, jakož i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008 ve věci sp. zn. 7 Afs 54/2006, zatím nepublikované). Krajský soud tedy v posuzovaném případě opomenul některé ze základních principů veřejného práva, které jsou v daných souvislostech relevantní
, zejména princip legální licence a enumerativnosti státních pretenzí, princip právní jistoty a princip předvídatelnosti právní regulace, z nichž plyne zákaz analogie v neprospěch daňového subjektu, a zásadu, že v případě, že daňový zákon z důvodu své nejasnosti, nesrozumitelnosti či nepřesnosti nebo „mezery v zákoně
“ umožňujte více rovnocenně přesvědčivých výkladů, je nutno použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu mírnější, neboť je věcí státu, aby formuloval své zákony natolik jednoznačně, srozumitelně, přesně a úplně, aby minimalizoval výkladové nejasnosti. V opačném případě by se jednalo o nepřípustnou libovůli zákonodárce. Nejvyšší správní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že nelze k tíži adresáta právní normy nerespektovat podmínku vysvětlení ztráty stanovenou v zákoně pouze z důvodu rozpornosti zákona či aplikačních paradoxů. Proto posoudil námitku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace § 242 odst. 1 věty druhé ve spojení s odst. 3 celního zákona jako důvodnou, neboť nebyly splněny všechny podmínky vyžadované § 242 odst. 1 celního zákona pro fikci, na základě které by mohlo být ztracené zboží považováno za ztracené či spotřebované ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu, a z toho důvodu pak nelze aplikovat ustanovení odst. 3 citovaného ustanovení, kde tento předpoklad je vyžadován pro stanovení povinnosti posledního známého držitele ztracených věcí splnit celní dluh.Výklad krajského soudu neobstojí ani při zohlednění skutečnosti, že zákonodárce byl při schvalování celního zákona zjevně inspirován právem Evropských společenství. Nejvyšší správní soud v tomto smyslu již judikoval, že i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou. Odchýlit se od takovéhoto výkladu je však zpravidla nezbytné v případech, kdy pro to existují zřejmé racionální důvody dané např. tím, že v ustanovení českého právního předpisu bylo úmyslně zvoleno odlišné znění nebo že ten, kdo právní předpis vydal, v něm jiným nepochybným způsobem projevil vůli odlišnou od vůle projevené v normě práva Evropských společenství (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 92/2005-45**) ). Nejvyšší správní soud se proto zabýval i možností eurokonformního výkladu. V dané věci je však text § 242 odst. 1 celního zákona v přímém rozporu se zněním čl. 205 celního kodexu. Podle tohoto článku totiž vzniká celní dluh při dovozu „
spotřebou nebo použitím zboží, které podléhá dovoznímu clu, ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Dojde-li ke zmizení zboží a toto zmizení není celním orgánům uspokojivě vysvětleno, mohou tyto orgány považovat zmizelé zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu. (...) Dlužníkem je osoba, která zboží spotřebovala nebo poprvé použila, a každá osoba, která se spotřeby nebo použití zúčastnila a byla nebo měla si být vědoma, že je zboží spotřebováváno nebo používáno v rozporu s podmínkami stanovenými platnými předpisy. Pokud celní orgány považují zmizelé zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu, a není možné postupovat podle předchozího pododstavce, je osobou povinnou splnit celní dluh osoba, která je celním orgánům známa jako poslední držitel zboží
.“ Z celního kodexu tak vyplývá, že není-li dlužníkem ten, kdo zboží spotřeboval nebo použil, a zmizení není celním orgánům uspokojivě vysvětleno, je osobou povinnou uradit celní dluh ten, kdo byl posledním držitelem zboží. Nejvyšší správní soud zde poukazuje na skutečnost, že právní úprava obsažená v celním kodexu, z níž vyplývá opačný princip, než na němž je založen § 242 celního zákona, je bezesporná a odpovídá účelu celního kodexu i požadavku racionálně uspořádaných vztahů. Rozumný zákonodárce, inspirující se v právu Evropských společenství, by ji stěží mohl nepřevzít. Česká právní úprava však ve své podstatě, v rozporu s požadavkem racionálního uspořádání právních vztahů, neumožňuje vyměření cla váznoucího na zboží umístěném ve svobodném celním pásmu nebo skladu, jehož ztráta nebyla řádně objasněna, a proti smyslu zákona vylučuje odpovědnost držitelů zboží umístěného do těchto prostor za ztrátu nebo nedovolené nakládání se zbožím.V daném případě nelze přehlédnout ani vývoj české právní úpravy v dané věci. Celní ředitelství nejprve v rozhodnutí ze dne 16. 5. 2001 i ze dne 7. 2. 2002 aplikovalo § 242 odst. 1 celního zákona ve znění, jež odpovídalo znění celního kodexu „
Celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká spotřebou nebo použitím ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Dojde-li ke ztrátě zboží a tato ztráta není celním orgánům náležitě vysvětlena a prokázána, považuje se ztracené zboží za zboží, které bylo spotřebováno nebo použito ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu
“. Toto znění zákona bylo původně vyhlášeno ve Sbírce zákonů v částce 5, rok 1993. Avšak v částce 38 Sbírky zákonů z téhož roku bylo publikováno redakční sdělení oprav, v němž se pod bodem 5 týkajícím se celního zákona uvádí „v § 242 odst. 1 v druhé větě má být místo ‚ztráta není‘ správně být ‚ztráta je’“
. Touto zásadní významovou změnou se tak stal text zákonného ustanovení vnitřně rozporným a především zcela v rozporu s účelem celního zákona, měl-li tento zákon mít v příslušné pasáži úpravu odpovídající celnímu kodexu. Tomu, že to tak mělo zjevně být, nasvědčuje ostatně formulace dalších vět § 242 celního zákona mající zjevně předobraz v ustanoveních celního kodexu. I když tak čl. 205 celního kodexu sloužil jako předloha pro § 242 celního zákona, nelze toto ustanovení v posuzovaném případě vykládat eurokonformně, neboť adresáti této právní normy měli v důsledku zcela zjevně jinému textu českého zákona, než jaký by odpovídal celnímu kodexu, oprávněné očekávání, že se českou úpravou mohou a mají řídit. Eurokonformní výklad zde nemůže „přebít
“ zjevně odlišné a věcně iracionální znění zvolené českým zákonodárcem, byl-li by takový výklad v celní věci v neprospěch soukromé osoby (viz k tomu i závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008 ve věci sp. zn. 7 Afs 54/2006, zatím nepublikované). Nejvyšší správní soud tak připouští, že záměr zákonodárce v případě tohoto ustanovení směřoval podle všeho k postihu případů, kdy provozovatel svobodného celního skladu použil některé zboží v něm umístěné pro vlastní potřebu, avšak vzhledem k tomu, co vyplývá z redakčního sdělení ve Sbírce zákonů ohledně opravy textu zákona, tento záměr nebyl do tohoto textu vtělen. (...)*) S účinností od 1. 5. 2004 bylo ustanovení zrušeno zákonem č. 187/2004 Sb.
**) Publikovaný pod č. 741/2006 Sb. NSS.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.