Vydání 4/2009

(...) Podle § 249a celního zákona stanoví-li celní předpisy pro předmětné zboží, na základě původu nebo konečného použití, sníženou celní sazbu nebo částečné nebo úplné osvobození od dovozního cla, přizná celní úřad tuto sníženou celní sazbu nebo částečné nebo úplné osvobození od dovozního cla také tehdy, vznikl-li celní dluh podle § 239 až § 242 a § 247 a § 248, nelze-li příslušné osobě přičítat klamání nebo zřejmé zanedbání a prokáže-li tato osoba, že podmínky pro přiznání snížené celní sazby nebo osvobození od dovozního cla jsou splněny.

Předmětem sporu je v daném případě neurčitého právního pojmu ve smyslu § 249a celního zákona. Krajský soud ve svém rozsudku správně vystihl, že pokud je nepodání celního prohlášení stejně jako nedodržení podmínek pro dočasné uskladnění zboží jednáním, které způsobuje vznik celního dluhu ve smyslu § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona, je proti smyslu § 249a celního zákona, aby toto jednání znamenalo automaticky, tj. ve všech případech, , neboť citované ustanovení připouští přiznání preferenční výhody z titulu původu zboží i u celního dluhu podle § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Stěžovatel však namítal, že v dané situaci je třeba rozlišovat, zda nečinnost či jednání, které vedlo ke vzniku celního dluhu, bylo způsobeno vlivem okolností vyšší moci (nezávisle na vůli dlužníka), anebo zda se jednalo o zaviněné porušení povinností. Stěžovatel má za to, že v dané věci lze účastníku řízení přičítat , neboť vznik celního dluhu nebyl způsoben vlivem neodvratitelných událostí nebo jiných případů vyšší moci.

Obecně lze souhlasit se stěžovatelem, že je třeba vždy hodnotit konkrétní zjištěné skutečnosti s přihlédnutím k cílům zákona a diferencovat, zda souhrn těchto skutečností již naplňuje neurčitý právní pojem či zda se ještě o nejedná. Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje s hodnocením skutkových okolností, jež podle stěžovatele v daném případě znamenaly účastníkem řízení. (...)

Dne 1. 7. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 1/2002 Sb., kterým byl změněn celní zákon, a to i ve vztahu k podmínkám pro nakládání zboží před propuštěním do volného oběhu a pro přiznávání preferenční smluvní celní sazby. Byl především zrušen § 123 celního zákona, podle kterého mohl celní úřad na žádost deklaranta povolit nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním, a dále byl změněn § 57 odst. 2 celního zákona, podle kterého uplatnil celní úřad i bez návrhu deklaranta preferenční smluvní celní sazbu. Po 1. 7. 2002 je třeba podle § 57 odst. 2 celního zákona podat návrh na uplatnění preferenční smluvní celní sazby, avšak zároveň je umožněno tuto žádost o uplatnění příslušných sazebních opatření podat i následně, nejpozději však do dvou let od propuštění zboží do volného oběhu, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak.

Vzhledem k výše uvedeným skutkovým a právním skutečnostem nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že se v posuzovaném případě jednalo o účastníku řízení přičitatelné .

Nutno v první řadě poznamenat, že odepřít benefit preferenční sazby nelze, jsou-li ostatní podmínky splněny (o nich není mezi účastníky sporu), nelze-li příslušné osobě přičítat nebo . Již samotný jazykový význam uvedených pojmů naznačuje, že se musí jednat o relativně silně zavrženíhodné formy jednání příslušné osoby. Za klamání nelze považovat nic jiného než úmyslné uvádění příslušných úřadů či osob v omyl, zejména předstíráním určitých relevantních skutečností, např. vědomé uvedení nepravdivého údaje týkaného se dováženého zboží. Zřejmým zanedbáním nutno rozumět jednání sice pouze nedbalostní, nicméně takové, jehož míra zavinění je značná. Bude se jednat o takovou nedbalost, které by se dopustila jen velmi silně nepečlivá a nepořádná osoba, ve významné míře rezignující na opatrnost a na snahu dodržovat všechny zákonem stanovené povinnosti. tedy bude zpravidla vědomě nedbalé konání či opomenutí (výjimečně i konání či opomenutí nevědomě nedbalé, leč takové, u kterého by po jednajícím bylo nanejvýš spravedlivé a zcela přiměřené požadovat, aby jeho nesprávnost bez větších problémů rozpoznal a vyvaroval se ho), které se svou povahou a závažností bude v určitých ohledech blížit druhému důvodu pro nepřiznání preferenční smluvní celní sazby, tedy . Znamená to mimo jiné, že ještě možnost uplatnění preferenční sazby nevylučuje, neboť nenaplňuje zákonný znak , která označuje jednání typově společensky škodlivější než . Tím spíše, a jen v tomto ohledu lze souhlasit se stěžovatelem, není uplatnění preferenční sazby vyloučeno jednáním nezaviněně protizákonným.

V konkrétním případě se Nejvyššímu správnímu soudu jeví podstatný především dopad změny právní úpravy na praxi účastníka řízení a celních orgánů a skutečnost, že tato změna se dotkla dřívější zaběhnuté praxe. Účastník řízení v žalobě uváděl, že požádal, jako již v minulosti několikrát, o povolení nakládat se zbožím ještě před propuštěním do volného oběhu. Celní úřad však na tuto žádost vůbec nereagoval a účastník řízení se tak mylně domníval, že celní úřad nebude mít námitky proti nakládání s předmětným zbožím ještě před jeho propuštěním do volného oběhu, jak tomu vždy v minulosti bylo (ve správním spise je rozhodnutí o povolení ze dne 5. 6. 2002 nakládat se zbožím ještě před propuštěním do navrženého režimu udělené účastníkovi řízení v souladu s § 123 celního zákona ve znění do 30. 6. 2002 u zboží - cukr krystal, 10 000 kg - a to ve vztahu k předchozí dodávce cukru). Očekávání účastníka řízení, že mu bude vyhověno, by podle celního zákona ve znění do 30. 6. 2002 bylo zcela legitimní, protože podle § 123 celního zákona celní úřad vždy vyhoví žádosti o povolení nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním, je-li důvodem pro nepropuštění zboží pouze nutnost určit původ zboží. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že účastník řízení v dané situaci měl sledovat změny právní úpravy a přizpůsobit se jim, tzn., měl podat celní prohlášení a požádat následně do dvou let o uplatnění preferenční smluvní celní sazby až by disponoval dokumentem EUR. 1 a rovněž neměl začít spotřebovávat zboží ve výrobě, dokud mu nebylo povoleno nakládat se zbožím ještě před jeho propuštěním. Účastník řízení tak nezachoval potřebnou míru opatrnosti, avšak toto jednání, či opomenutí nelze podřadit pod pojem . Významná je i skutečnost, že z ničeho, co v řízení vyšlo najevo, nelze vysledovat ani náznak úmyslu účastníka řízení podvádět při vyměření cla. Naopak, nakládání se zbožím (cukrem) ještě před jeho propuštěním do navrženého celního režimu bylo sice v rozporu se zákonem, avšak v souladu s povahou podnikání účastníka řízení (kontinuálně probíhající výroba cukrovinek) a v souladu s logikou technologických potřeb jeho výroby. Jednalo se tedy o postup sice protizákonný, nicméně přinejmenším v určitých ohledech omluvitelný logickými hospodářskými důvody. Výše popsané skutečnosti, tedy změna právní úpravy, přičemž nová úprava oproti úpravě předchozí umožňovala dosáhnout týchž věcných cílů, avšak odlišnými procesními postupy, existence zaběhnuté předchozí praxe ve vztazích účastníka řízení a celního úřadu, jakož i absence zjištění o nepoctivých záměrech účastníka řízení, jsou ve své souhrnu důvody, pro které pochybení a protizákonný postup účastníka řízení nelze považovat za . Nejvyšší správní soud tak při posuzování subjektivní stránky jednání účastníka řízení dospěl k závěru, že se sice nejedná o případ vyšší moci, jak argumentoval stěžovatel, nýbrž o zčásti vědomé, zčásti nevědomé opomenutí, nicméně toto opomenutí nebylo ještě natolik závažné a zavrženíhodné, aby naplňovalo pojem . Krajský soud proto v daném případě nepochybil, pokud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nesprávnou aplikaci § 249a celního zákona. (...)