Vydání 5/2007

Žalobkyně na základě komisionářské smlouvy zastupovala dovozce v celním řízení. V jeho rámci podala dne 26. 5. 2004 celní prohlášení s návrhem na propuštění dovezeného zboží. Při jeho ověřování měl Celní úřad Děčín (dále jen „celní úřad“) pochybnosti o tom, zda prohlašovaná celní hodnota odpovídá celkové částce zaplacené nebo splatné podle článku 29 celního kodexu, proto žalobkyni vyzval k předložení dodatečného důkazu o správnosti a úplnosti prohlašované celní hodnoty. Žalobkyně k celnímu prohlášení doložila faktury, smlouvu, prohlášení prodávajícího o kvalitě zboží, námořní nákladní list, fakturu za dopravu a další dokumenty. Ty byly ve vzájemné shodě, logicky na sebe navazovaly a jednoznačně z nich vyplývalo, že za předmětné dovážené zboží skutečně zaplatila cenu, která se shoduje s prohlašovanou celní hodnotou. Celní úřad dne 2. 8. 2004 vydal sdělení ve věci celní hodnoty zboží, kterým zcela zpochybnil deklarovanou celní hodnotu zboží, dne 14. 9. 2004 pak rozhodnutí ve věci určení celní hodnoty zboží s tím, že celní hodnota dovezeného zboží nemůže být určena podle článku 29 celního kodexu. Dne 21. 10. 2004 celní úřad vydal dodatečné platební výměry, jimiž žalobkyni dodatečně vyměřil clo podle článku 220 celního kodexu a daň z přidané hodnoty podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).

Žalobkyně se proti dodatečným platebním výměrům neúspěšně odvolala k Celnímu ředitelství Ústí nad Labem.

Poté podala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu, v níž se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného i dodatečných platebních výměrů vydaných celním úřadem. V žalobě především namítala, že přestože prokázala všechny skutečnosti, které byla povinna uvést v celním řízení, došlo k doměření cla a daně z přidané hodnoty. Celní úřad při kontrole předložených dokladů nezjistil žádné důvody, kterými by prokázal nesprávnost údajů v celním prohlášení nebo nepravost dokladů předložených spolu s ním. Žalobkyně dále namítala, že celní úřad ve sdělení ve věci celní hodnoty zboží toliko vyjádřil svou domněnku, že deklarovaná celní hodnota není jedinou cenou skutečně placenou za dovážené zboží, tedy nekonkretizoval ani neodůvodnil své pochybnosti o celní hodnotě zboží. Proto je nebylo možné ve stanovené lhůtě vyvrátit. Tím došlo k závažné procesní vadě v řízení zahájeném podle článku 181a prováděcího nařízení. Dále žalobkyně namítala nezákonnost rozhodnutí ve věci určení celní hodnoty zboží, neboť zejména nebyla dodržena základní zásada zakotvená v ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu. Je zřejmé, že celní úřad své pochybnosti o celní hodnotě zboží nezaložil na důvodech nepřijatelnosti celní hodnoty uvedené v článku 29 celního kodexu a vycházel pouze z údajů o cenách, které jsou dosahovány při jiných obchodech. Toto rozhodnutí navíc bylo vydáno na základě pochybností, které měly být žalobkyni sděleny před samotným vydáním rozhodnutí o nepřijetí celní hodnoty, aby se k nim mohla vyjádřit a vyvrátit je. Podle další žalobní námitky nebyl celkový postup žalovaného v souladu s předpisy o celním hodnocení. Podle článku 29 celního kodexu je základem pro vyměření cla celní hodnota, kterou je v případě prodeje převodní hodnota, to je cena skutečně placená za prodej zboží k vývozu do tuzemska. Převodní hodnota je celní hodnotou tehdy, pokud jsou splněny podmínky uvedené v článku 29 odst. 1 písm. a) až d) celního kodexu a deklarovaná cena je cenou skutečně placenou podle odstavce 3 tohoto ustanovení. V daném případě však pochybnosti celního úřadu nebyly založeny na zjištění nesplnění těchto podmínek. Vzhledem k tomu, že tyto podmínky jsou vymezeny negativně, nemohl žalovaný na žalobkyni požadovat, aby prokázala jejich splnění, neboť lze prokazovat pouze pozitivní skutečnosti. Naopak porušení či nesplnění některé z podmínek byl povinen prokázat celní úřad. Žalovaný pak svůj postup v rozhodnutí o odvolání neodůvodnil, pouze poukázal na pochybnosti, které nespecifikoval.

Soud napadená rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.