Vydání 7/2018

(…) Dále však bylo potřeba posoudit subsidiární žalobní argumentaci, dle níž nemělo být clo dodatečně doměřeno, neboť k původní nesprávné klasifikaci došlo v důsledku chyby celních orgánů. Žalobkyně se dovolává aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, dle nějž se dodatečné zaúčtování cla neprovede, „“.

K interpretaci citovaného ustanovení celního kodexu se opakovaně vyjádřila Soudního dvora Evropské unie. V rozsudku ze dne 18. 10. 2007, , C-173/06, Sb. rozh., s. I-08783, na nějž upozornila žalobkyně, Soudní dvůr podmínky aplikace uvedeného ustanovení vyložil následovně:

„

“ (body 31-33 cit. rozsudku)

Jak dále vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2012, , C-438/11 (body 18 a 19), pokud celní orgány vydaly závazný akt, jímž potvrdily určitou skutečnost (zde doklad o původu zboží), jedná se o chybu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Z aplikace tohoto ustanovení se pak celní orgány mohou vyvázat pouze prokázáním, že původní rozhodnutí, které představovalo chybu, bylo založeno na nepravdivých tvrzeních deklaranta.

Uvedené závěry Soudní dvůr dále potvrdil v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, , C-427/14: „[P].“ (bod 39 cit. rozsudku)

Podstatný pro nyní projednávanou věc je též rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 4. 1993, , C-250/91, Sb. rozh., s. I-01819 (body 15 a 16), z nějž vyplývá, že legitimní očekávání může být v povinném subjektu založeno rozhodnutím kteréhokoliv orgánu členského státu unie, pokud se jedná přímo o rozhodnutí orgánů odpovědných za výběr cla, nebo se jedná o rozhodnutí pro tyto orgány závazné. V dané věci se jednalo o situaci, kdy francouzská společnost při dovozech do Francie oprávněně spoléhala na závaznou informaci podanou německými celními orgány jejímu německému zprostředkovateli.

Na uvedenou judikaturu Soudního dvora navazuje rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. V jeho rozsudku ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008-96, č. 1701/2008 Sb. NSS, se uvádí, že chybou celních orgánů, na základě níž clo nemá být dodatečně vyměřeno, je takové, zpravidla aktivní, jednání celních orgánů, které je založeno na správných a úplných informacích poskytnutých žalobkyní. Dalšími podmínkami je, že povinný subjekt nemohl chybu celních orgánů zjistit a jednal v dobré víře.

V nyní projednávané věci žalobkyně předložila rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 ze dne 4. 2. 2010, jímž bylo rozhodnuto o přeřazení inkoustových zásobníků z položky kombinované nomenklatury 3215 (Tiskařské barvy, inkousty) do položky 8443 (Tiskařské stroje). Žalovaný ve vyjádření k žalobě výslovně připustil, že se jednalo o zboží obdobné tomu, které je posuzováno v nyní projednávané věci. Tvrdil však, že rozhodnutí jiného celního orgánu adresované subjektu odlišnému od žalobkyně nemohlo v žalobkyni založit legitimní očekávání v této věci.

Městský soud v návaznosti na výše citovanou judikaturu konstatuje, že žalobkyní předložené rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 představuje aktivní chybu celního orgánu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Celní orgán zde rozhodoval o odvolání deklaranta, a tedy musel aktivně provést úvahu o správném zařazení sporného zboží. Pokud tedy dospěl k nesprávnému závěru uvedenému v rozhodnutí, že inkoustové náplně je třeba klasifikovat jako součást tiskáren, vyvolal tím v jednotlivcích legitimní očekávání, že se jedná o právní názor orgánů celní správy. To platí tím spíše, že z popisu zboží v rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 neplyne, že by inkoustové náplně obsahovaly integrovanou tiskovou hlavu nebo elektronický čip, který je součástí zboží sporného v tomto řízení. Při neustálené terminologii v této oblasti lze pojem „“ uvedený v rozhodnutí interpretovat tak, že se jedná o všechny inkoustové náplně do tiskáren, nebo při nejmenším o všechny inkoustové náplně opatřené nějakým elektrickým prvkem určeným pro komunikaci s tiskárnou. Žalobkyně tedy mohla dospět k oprávněnému předpokladu, že považují-li celní orgány za součást tiskárny inkoustovou náplň, která integrovanou tiskovou hlavu neobsahuje, bude do této kategorie spadat náplň s elektronickým čipem. Sám žalovaný ostatně ve vyjádření k žalobě výslovně uznal, že se jednalo o zboží srovnatelné se zbožím v nyní projednávané věci.

Ve světle judikatury Soudního dvora, zejména rozsudku ve věci nemůže obstát obrana žalovaného, že rozhodnutí jiného celního orgánu v jiném řízení nemohlo v žalobkyni vzbudit legitimní očekávání. Postačí totiž, že se jednalo o závazné rozhodnutí orgánu členského státu, který je zodpovědný za výběr daně. Není rozhodující, že toto rozhodnutí bylo adresováno subjektu odlišnému od žalobkyně. Jak žalobkyně uvedla, v nyní projednávané věci je sice deklarantem ona, avšak jedná jako zprostředkovatel společnosti BÜTTNER, které bylo vydáno rozhodnutí, z nějž vyvozuje své legitimní očekávání. Pokud žalobkyni její obchodní partner předchozí rozhodnutí celního orgánu poskytl a žalobkyně z něj vyvozovala závěry ohledně právního názoru celní správy, mohlo jí legitimní očekávání vzniknout.

Jelikož tedy žalobkyně předložila důkaz o aktivním chybném jednání celního orgánu, je splněna první podmínka aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.

Dále městský soud posoudil druhou podmínku, tedy zda mohla žalobkyně chybu Celního úřadu Praha 1 rozpoznat. Ani v tomto ohledu žalovaný ničeho netvrdil. Žalobkyni lze stěží klást k tíži, že sama nerozpoznala rozpor rozhodovací praxe celních orgánů s judikaturou Soudního dvora. Rozhodnutí, jež v ní založilo legitimní očekávání, totiž bylo vydáno až po rozhodnutí Soudního dvora v obou výše citovaných relevantních věcech (rozsudky ze dne 7. 2. 2002, , C-276/00, Sb. rozh., s. I-01389, a ze dne 26. 10. 2006, , C-250/05, Sb. rozh., s. I-10531). Za takové situace by žalobkyně mohla chybu celních orgánů rozpoznat pouze, pokud by se v mezidobí seznámila se změnou právního názoru celní správy. To by však opět musel tvrdit a prokázat žalovaný, k čemuž nedošlo.

Je zřejmé, že v době deklarace posuzovaných dovozů, tedy dne 22. 1. 2010 a dne 25. 3. 2010, nemohla žalobkyně vycházet ze stanoviska a závazných posouzení Celního úřadu Praha, která žalovaný předložil při jednání. Tyto dokumenty totiž byly vydány až v letech 2011 a 2012, a stěží tedy mohly ovlivnit legitimní očekávání, které měla žalobkyně v roce 2010.

Splněna je tedy i druhá podmínka. Žalobkyně nemohla rozpoznat, že jednoznačně vyjádřený názor Celního úřadu Praha 1 ohledně zařazení zboží je mylný, neboť neměla v té době k dispozici žádná jiná rozhodnutí či stanoviska orgánů celní správy, která by vyjadřovala opačný závěr.

Ve vztahu ke třetí podmínce, tedy zda byly celním orgánům poskytnuty veškeré informace, leželo břemeno tvrzení i důkazní břemeno na bedrech žalovaného. Žalovaný pouze během jednání velmi obecně uvedl, že zboží nebylo specifikováno jako inkoustová náplň s elektronickým čipem. Městský soud z celních deklarací žalobkyně ze dne 22. 1. 2010 a ze dne 25. 3. 2010 ověřil, že žalobkyně vskutku zboží označila jen jako „“. Tímto obecným označením se však nepochybně nesnažila zastírat skutečnou povahu zboží, neboť měla na základě předchozího rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 za to, že veškeré kazety do tiskáren spadají do položky součásti a příslušenství tiskáren, nikoliv do položky inkousty.

Je pravdou, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 23. 5. 1989, , C-378/87, Sb. rozh., s. 01359, dospěl k závěru, že deklarant nesplnil svou povinnost uvést podrobnější údaje o zboží nutné k posouzení jeho sazebního zařazení, a proto v jeho případě třetí podmínka splněna nebyla. Tento závěr je však třeba vnímat v kontextu konkrétních okolností daného případu. Deklarovány byly dřevěné poličky, které navíc byly dodávány rozebrané, takže bylo velice obtížné identifikovat, k čemu jsou přesně určeny. Deklarant toto zboží zařadil do zcela obecné kategorie „“ a v celním prohlášení je popsal jen jako „“. Přitom se však nabízelo zařazení dřevěných polic do položky „“ (srov. body 29-30 uvedeného rozsudku Soudního dvora). Deklarant tedy zjevně obecností popisu zboží zastíral jeho skutečnou povahu, aby nebylo odhaleno, že se jedná o nábytek.

Obecnost popisu zboží však není prohřeškem deklaranta vždy. V nyní projednávané věci měla žalobkyně v důsledku rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 za to, že je lhostejné, o jaký typ inkoustové náplně se přesně jedná, neboť všechny spadají do položky součásti a příslušenství tiskárny. Bylo tedy přirozené, že se omezila na obecný popis zboží. Dokonce ani v případě, že by si žalobkyně byla vědoma toho, že názor Celního úřadu Praha 1 je nesprávný, by se nedopouštěla mystifikace, neboť pro ni výhodnější celní zařazení by nezajistil obecný popis zboží, jako tomu bylo v případě dřevěných poliček, ale naopak jeho konkrétní, avšak zavádějící popis. Pokud by tedy žalobkyně v celním prohlášení uvedla, že dováží inkoustové náplně opatřené integrovanou tiskovou hlavou, nepochybně by se dopustila uvedení nepravdivých údajů a třetí podmínka by nebyla splněna. Obecný popis zboží jí však v daném kontextu k tíži klást nelze, neboť si jím žalobkyně nemohla nijak pomoci.

Lze proto uzavřít, že žalovaný měl v případě žalobkyně aplikovat čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a clo za naplněné inkoustové náplně s elektronickým čipem nedoměřit. Tento závěr se ovšem vztahuje jen na dovozy, které žalobkyně uskutečnila po vydání rozhodnutí Celního úřadu Praha 1, jež v ní založilo legitimní očekávání, tedy po dni 4. 2. 2010. Legitimní očekávání totiž v žalobkyni nemohlo být vyvoláno ve vztahu k již uskutečněným dovozům. Zatímco jedno rozhodnutí se týkalo dovozů deklarovaných dne 25. 3. 2010, tedy po rozhodném datu, druhé rozhodnutí se vztahovalo k dovozům, jež žalobkyně deklarovala dne 22. 1. 2010, tedy ještě předtím, než v ní mohlo být vyvoláno legitimní očekávání. Z tohoto důvodu je nezákonné pouze první uvedené rozhodnutí a druhé nikoliv.

Napříště již pochopitelně platí, že žalobkyně je seznámena s novým a správným názorem celní správy a jím se musí v budoucnu řídit. Pokud by se tedy po vydání nyní napadených rozhodnutí opakovala obdobná situace, žalobkyně by se již aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu dovolávat nemohla.

Žalovaný v rámci svých vyjádření poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze a rozhodnutí jiného senátu městského soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že argumentace žalobkyně týkající se legitimního očekávání není v dané věci případná.

Desátý senát městského soudu se seznámil s rozsudky jedenáctého senátu zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2017, čj. 11 Af 76/2014-82, a Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, čj. 46 Af 61/2014-121, na něž při jednání odkázal žalovaný, avšak na základě výše uvedené argumentace se rozhodl od jejich závěrů týkajících se aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu odchýlit. V uvedených rozhodnutích soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí Celního úřadu Praha 1 ze dne 4. 2. 2010 nemohlo založit legitimní očekávání ohledně názoru celní správy na zařazení zboží, neboť se jednalo o pouhé autoremedurní rozhodnutí, kde nadto zboží nebylo dostatečně specifikováno. V nedostatečné specifikaci zboží také soudy spatřovaly nesplnění třetí podmínky, tedy že deklarant je povinen uvést pravdivé a úplné údaje o zboží.

Desátý senát se s těmito argumenty neztotožňuje, neboť je přesvědčen, že z hlediska výše citované judikatury Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu neobstojí. Celní úřad Praha 1 je orgánem zodpovědným za správu cla a v rozhodnutí o odvolání, byť autoremedurním, musel provést aktivní úvahu ohledně správného celního zařazení posuzovaného zboží. Tuto úvahu také naprosto jednoznačně vyjádřil ve svém rozhodnutí. Je pravdou, že rozhodnutí o propuštění zboží do jiného celního režimu nemůže představovat aktivní chybu celního orgánu, neboť v něm celní orgán bez dalšího vychází z celního zařazení provedeného deklarantem. Rozhoduje-li však celní orgán o odvolání deklaranta, v němž je namítána nesprávnost celního zařazení zboží, přirozeně se nemůže vyhnout tomu, aby sám aktivně posoudil, zda je odvolací námitka důvodná. Ve druhém uvedeném případě se tedy celní orgán aktivní chyby dopustit může.

Krajský soud v Praze ve svém rozsudku odkázal na celou řadu judikátů, jež však názor desátého senátu městského soudu nevyvracejí. Z jím citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 3/2014-40, ze dne 27. 9. 2006, čj. 1 Afs 16/2006-120, č. 1059/2007 Sb. NSS, a ze dne 30. 7. 2008, čj. 1 Afs 27/2008-96, č. 1701/2008 Sb. NSS, nevyplývá nic jiného, než že celní orgán nestvrzuje správnost sazebního zařazení zboží jeho pouhým propuštěním do režimu volného oběhu, neboť při tomto rozhodování bez bližšího posuzování akceptuje celní zařazení tvrzené deklarantem. V žádném z uvedených judikátů však nebyla posuzována situace srovnatelná s tou, v níž se nacházel Celní úřad Praha 1, když rozhodoval o odvolání deklaranta, jehož předmětem byla právě správnost sazebního zařazení zboží. Ostatně z rozhodnutí Celního úřadu Praha 1, které v žalobkyni založilo legitimní očekávání, jednoznačně plyne, že celní orgán neakceptoval bez další úvahy tvrzení odvolatele, nýbrž správnost sazebního zařazení sám aktivně posoudil. V odůvodnění svého rozhodnutí dokonce Celní úřad Praha 1 uvádí, že k věci bylo zpracováno stanovisko jeho nadřízeným orgánem. Desátý senát městského soudu tedy setrvává na svém názoru, že tímto typem rozhodnutí celní správy k aktivní chybě ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu dojít může.

Skutečnost, že zboží bylo popsáno jen jako „“, nelze za daných okolností klást k tíži žalobkyně. Jak plyne z relevantních podkladů a ostatně i z vyjádření znalce předloženého žalobkyní v nyní projednávané věci, terminologie v oblasti inkoustových náplní do tiskáren je značně rozkolísaná a nejednotná (používají se pojmy , kartuše, inkoustové náplně). Zavedeným pojmem je nepochybně inkoustová náplň (či kartuše, ) s integrovanou tiskovou hlavou. Pakliže by Celní úřad Praha 1 vycházel z tvrzení deklaranta, že tehdy posuzované náplně obsahovaly integrovanou tiskovou hlavu, jednalo by se nepochybně o situaci nesrovnatelnou s nyní projednávanou věcí. Pojem „“ však takto jednoznačný není a lze důvodně předpokládat, že žalobkyně měla za to, že zahrnuje veškeré inkoustové náplně do tiskáren, nebo při nejmenším náplně opatřené elektrickým čipem pro komunikaci s tiskárnou. Pokud tedy Celní úřad Praha 1 ve svém rozhodnutí z roku 2010 nepřistoupil k bližší specifikaci zboží, musí jít případné nejasnosti z toho vzniklé k tíži celní správy, nikoliv deklaranta.

Je pravdou, že Celní úřad Praha 1 zřejmě vycházel z popisu zboží uvedeného v celním prohlášení. Jak bylo již vyloženo výše, v ne zcela přesném označení zboží deklarantem nelze automaticky spatřovat porušení jeho povinnosti uvádět pravdivé a úplné údaje. Při nejasné terminologii totiž tehdejší deklarant (společnost BÜTTNER) mohl mít za to, že bližší popis zboží není pro jeho sazební zařazení rozhodný. Jelikož Celní úřad Praha 1 znal přesné výrobní označení tehdy posuzovaného zboží, které je výslovně uvedeno v jeho rozhodnutí o odvolání, mohl přistoupit k bližšímu zkoumání konkrétních vlastností tohoto zboží. Neučinil-li tak a spokojil-li se pro účely sazebního zařazení s pojmem elektrické , nelze následně vzniklé nejasnosti označovat za důsledek lživého či neúplného tvrzení deklaranta.

Je třeba odmítnout i tvrzení uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze, že deklarant mohl odhalit případnou chybu Celního úřadu Praha 1 tím, že by požádal o závaznou informaci o sazebním zařazení. V již výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 27/2008-96 se uvádí, že vznikne-li pochybnost ohledně správnosti zařazení zboží, je deklarant povinen využít všech prostředků k rozptýlení těchto pochybností, zejména podání žádosti o závaznou informaci. Pokud však žalobkyně v nyní projednávané věci disponovala jednoznačným názorem orgánu celní správy aktivně projeveným v rozhodnutí Celního úřadu Praha 1, které se navíc ve svém odůvodnění odvolává na posouzení svého nadřízeného orgánu, nenacházela se ze svého subjektivního hlediska v pochybnostech ohledně správnosti svého postupu. Pokud celní správa vyjádřila v rámci své rozhodovací činnosti určitý názor a v rozhodné době neexistovala opačná rozhodovací praxe, která by mohla vyvolat pochybnosti, neměla žalobkyně povinnost ani důvod žádat o závaznou informaci o sazebním zařazení zboží.

Pokud jde o závěry Krajského soudu v Praze a jedenáctého senátu městského soudu ohledně nepravdivosti tvrzení v celních prohlášeních, tedy třetí posuzované podmínky, stojí desátý senát v nyní projednávané věci před odlišnou skutkovou situací. Jak bylo vyloženo výše, žalobkyně v celních prohlášeních netvrdila, že by dovážela inkoustové náplně opatřené integrovanou tiskovou hlavou, a to na rozdíl od skutkové situace, jak je popsána v rozsudcích krajského soudu a jedenáctého senátu městského soudu. Proto závěry těchto rozsudků v tomto rozsahu na nyní posuzovanou skutkovou situaci nedopadají.

Z uvedených důvodů ani argumentace uvedená v rozsudcích Krajského soudu v Praze a jedenáctého senátu městského soudu nenasvědčuje tomu, že by čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu neměl být v případě žalobkyně aplikován.