Vydání 6/2008

Rozhodnutím Celního úřadu Svitavy (dále jen "celní úřad") ze dne 24. 1. 2006 byl žalobci doměřen celní dluh ve výši 6606 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 29. 12. 2006 krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že není pochyb o tom, že v řízení před celními orgány platí obecné předpisy o správě daní a poplatků, což vyplývá z § 320 odst. 1 celního zákona. Celní řízení se však řídí nejen předpisy uvedenými v citovaném ustanovení, ale i předpisy jinými, včetně mezinárodních smluv. Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž § 96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen "Dohoda o přidružení"), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Protokol č. 4 k Dohodě o přidružení stanoví v čl. 32 postupy při ověřování důkazů původu zboží. Tento článek dává celním orgánům oprávnění provádět kdykoliv následné ověřování důkazů původu výrobků. Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země, tedy v daném případě nikoliv celními orgány České republiky. Proto celní úřad požádal o provedení následného ověření původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření pak učinil závěr, že u daného osobního vozidla nelze přiznat příslušnou celní preferenci. České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobního vozidla podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejenže neměly důvod samy ověřovat původ osobního vozidla podle zákona o správě daní a poplatků, ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, a to v souladu s § 31 zákona o správě daní a poplatků, když akceptovaly speciální právní úpravu. S instituty původního osvědčení EUR. 1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného. Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostatně nemluví o dovozcích, nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na Stefanu M., který vozidlo žalobci prodal, aby prokázal, že jeho prohlášení o preferenčním původu osobního automobilu bylo správné, a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Žalobce mu mohl být nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky. Podle krajského soudu celní ředitelství v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně popsalo postavení a možnosti žalobce, stejně jako bezpředmětnost opatřování jím navrhovaného důkazu (VIN kódu osobního vozidla), a krajský soud se s těmito závěry plně ztotožnil. Důkaz o tom, kde bylo osobní vozidlo vyrobeno, totiž není sám o sobě dostatečným průkazem původu zboží. Žalobce ostatně nevznesl žádné konkrétní námitky proti postupu německých celních orgánů, a vznést ani nemohl, neboť s ním při verifikaci původu osobního automobilu jednáno nebylo. Jeho současná situace je pouze důsledkem obchodního vztahu, na který byl ochoten přistoupit bez potřebných záruk.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které vyjádřil nesouhlas s tím, že by mezi Dohodou o přidružení a zákonem byl rozpor ve vztahu k prokazování původu pro účely celních preferencí a že by původ výrobku nebylo možno prokázat i jinak. Stěžovatel má nadále v souladu s čl. 27 Protokolu č. 4 a s § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků za to, že v celním řízení měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání původu zboží navrhoval. Stěžovatel předložil v předcházejícím celním řízení fakturu s prohlášením, které vystavil prodávající, což bylo při následné verifikaci potvrzeno, čímž stěžovatel zcela splnil podmínky pro přiznání celní preference. Původ vozidla byl zpochybněn, protože podle celního orgánu , aniž by bylo uvedeno, o jaké podpůrné doklady se mělo jednat a z jakého důvodu byly vyžadovány. Neprovedením navrhovaných důkazů celní ředitelství porušilo § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Právní závěr o nepřípustnosti jiných důkazů považuje stěžovatel za přehnaně formalistický, v rozporu s objektivní realitou a v rozporu s povinností řádně zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Tento postup je nesprávný a nezákonný rovněž z toho důvodu, že stěžovateli je přiznáno méně práv než jiným účastníkům řízení vedených podle zákona o správě daní a poplatků, neboť je mu fakticky upíráno právo navrhovat a předkládat důkazy. K doměření cla došlo na základě stanoviska německých celních orgánů, které bylo obstaráno mimo jakékoliv celní řízení a mimo jakékoliv procesní instituty. Toto stanovisko tak nebylo obstaráno právně konformním způsobem, což také způsobuje nezákonnost rozhodnutí celního ředitelství a nesprávnost napadeného rozsudku.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.