Vydání 6/2008

Rozhodnutími Celního úřadu Olomouc ze dne 27. 10. 2004 bylo žalobci vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 287 140 Kč dle čl. 203 odst. 1 nařízení Rady č. 2913/92/EHS, jímž s vydává celní Společenství, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 240 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu (dále jen "celní zákon"), čl. 114 odst. 1 písm. a) a čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č. I. Úmluvy o společném tranzitním režimu mezi zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropským hospodářským společenstvím, vyhlášené pod č. 179/1996 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu (dále jen "Úmluva").

Proti rozhodnutím celního úřadu podal žalobce odvolání, která žalovaný zamítl rozhodnutími ze dne 15. 1. 2005. Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného žalobce jakožto dopravce nesplnil svou povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č. I. Úmluvy, když zboží, propuštěné ve dnech 28. 9. 2001 a 5. 10. 2001 celním úřadem odeslání (HZA Hamburg-Waltershof) do režimu společného tranzitu, nedopravil ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek celnímu úřadu určení, jímž byl Celní úřad Olomouc.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného původně samostatnými žalobami, které Krajský soud v Ostravě spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Žalobce v žalobách uváděl, že si přepravu předmětného zboží u něj objednala ve dvou případech společnost ALEATUM, spol. s r. o., a v jednom případě společnost SPELEOMAT, spol. s r. o., o nichž neměl bližší informace ani možnost si takové informace opatřit. Jeho zaměstnanec - řidič poté, co předmětné zboží vstoupilo do ČR ve dnech 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001 přes hraniční přechod Cínovec, byl kontaktován zástupci jmenovaných objednatelských společností, kteří určili, že má být zboží dopraveno ve dvou případech do Prahy a v jednom případě do Brna. Na takto určeném místě řidič vždy předal doklady od zboží zástupci příjemce, který mu oznámil, že disponuje povolením celního úřadu k tzv. zjednodušenému postupu ve smyslu § 124 a § 132j celního zákona, přičemž se prokázal občanským průkazem, znal registrační značku vozidla žalobce, číslo přepravovaného kontejneru i druh a množství zboží. Řidič navíc vše ověřil u zprostředkovatele, konkrétně jednatele společnosti CROWS, spol. s r. o., Ing. Oldřicha V. Poté, co zástupce příjemce předložil řidiči celní doklady o řádném proclení zboží, které byly opatřeny úředními razítky a nevykazovaly žádnou zjevnou vadu, bylo zboží předáno příjemci. Žalobce měl za to, že uvedeným postupem neporušil povinnost vyplývající z čl. 4 odst. 2 přílohy č. I. Úmluvy. Po celou dobu vystupoval pouze jako dopravce, přičemž odpovídal za neporušenost celní uzávěry, příp. neporušenost zboží, a tyto povinnosti splnil. Jako dopravce nebyl účastníkem celního řízení. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že na základě čl. 115 odst. 1 písm. b) přílohy č. I. Úmluvy odpovídá vedle hlavního povinného za vzniklý celní dluh. Podle tohoto ustanovení je dlužníkem každá osoba, která se účastnila odnětí zboží společnému tranzitnímu režimu a byla si vědoma nebo si měla být vědoma, že zboží je odnímáno společnému tranzitnímu režimu. Toto ustanovení tedy předpokládá subjektivní vztah takové osoby k odnětí zboží, a to přinejmenším v rozsahu nevědomé nedbalosti. Subjektivní stránku věci však žalovaný dle tvrzení žalobce nehodnotil. Úmyslem žalobce bylo toliko splnění jeho povinností dopravce předmětného zboží, které vyplývají zejména z Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen "Úmluva CMR"). Žalobce byl vázán pokyny příjemce, nemohl tedy zboží dopravit Celnímu úřadu Olomouc, zvláště když příjemce tvrdil, že má povolen zjednodušený způsob celního odbavení, u něhož není třeba, aby bylo zboží fyzicky dopraveno určenému celnímu úřadu. Případných celních machinací se žalobce nezúčastnil, postupoval standardním způsobem v souladu s dlouhodobou praxí v této oblasti podnikání. Za této situace nebylo lze spravedlivě po žalobci požadovat úhradu celního dluhu. Žalobce v této souvislosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 97/02, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. IV. ÚS 393/02, a ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 337/02.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 8. 2006 žaloby zamítl. V odůvodnění poukázal na to, že sám žalobce potvrzuje, že jeho řidič zboží vyložil jinde než v celním úřadě určení, přičemž měl po celou dobu přepravy ve svém držení mezinárodní nákladní listy orazítkované Celním úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 a 6. 10. 2001. Na těchto listech se bez přítomnosti jakéhokoli celníka objevilo v Praze a v Brně razítko Celního úřadu Olomouc. Tento postup již sám o sobě vzbuzuje pochybnosti o pravosti předmětného razítka a měl vést žalobce k bdělosti ve vztahu k deklarovanému propouštění zboží Celním úřadem Olomouc do dalšího režimu. Navíc je přinejmenším zarážející, že u zboží propuštěného Celním úřadem Cínovec dne 29. 9. 2001 je uvedeno datum cca o měsíc pozdější, něž kdy vůbec mohlo dle výpovědi žalobce k vykládce dojít. Žalobce tvrdil, že vozidlo směřovalo po překročení hranice dne 29. 9. 2001 na Cínovci přímo do Prahy či do Brna, ovšem razítko Celního úřadu Olomouc obsahuje datum 27. 10. 2001, je tedy nepravděpodobné, že by vozidlo jezdilo celý měsíc po ČR. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že vše probíhalo standardním způsobem. Žalobce si musel být vědom své povinnosti dopravit zboží Celnímu úřadu Olomouc, neboť tato povinnost mu byla jednoznačně stanovena v rozhodnutí celního úřadu v Hamburku. Žalobce se tak při vykládce zboží účastnil jeho odnětí společnému tranzitnímu režimu, přičemž je z okolností případu zřejmé, že o této skutečnosti vědět měl a při náležité pečlivosti i vědět mohl, proto je u něj prokázáno zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani pokyny příjemce dle Úmluvy CMR, kterými je sice dopravce skutečně vázán, ale pouze v případě, že nejsou protizákonné a nevedou dopravce k porušení jeho povinností plynoucích z veřejného práva. Opačný závěr by umožňoval žalobci zbavit se odpovědnosti na základě pokynu jakékoli osoby bez jakéhokoli zmocnění, která má informace o zboží, přičemž zboží by takto mohlo být odňato nejen celnímu dohledu, ale příp. i jeho vlastníkovi.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které uvedl, že nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl po celou dobu přepravy k dispozici mezinárodní nákladní listy. Ze správního spisu podle stěžovatele naopak vyplývá, že stěžovatel předal na základě telefonického pokynu nákladní listy zástupci příjemců a až následně jel přepravované zboží skládat do příjemci určeného místa, kde mu byly doklady vztahující se ke zboží vráceny s razítkem Celního úřadu Olomouc. Stěžovatel měl proto za to, že doklady na tomto celním úřadu skutečně byly a zboží bylo řádně procleno. Stěžovatel skutečně nejezdil měsíc se zbožím po ČR, chybné datum na razítku celního úřadu jednoduše nezaregistroval. Data na celních razítcích jsou uváděna v nepříliš srozumitelných zkratkách, bez bližší znalosti není možné skutečné datum určit. Řidič stěžovatele se soustředil na označení celního úřadu, které bylo v pořádku. Řidič není školený v tom, co má razítko celního úřadu obsahovat a jak má vypadat. Podle čl. 11 Úmluvy CMR není dopravce povinen zkoumat, jsou-li doklady a informace správné a postačující. Nesprávný je podle stěžovatele rovněž názor krajského soudu, že byl stěžovatel povinen dodat zboží Celnímu úřadu Olomouc. V případě zjednodušeného způsobu odbavení není třeba zboží celnímu úřadu fyzicky dopravit a takto tomu mělo být i v předmětných případech. Není pravdou, že by stěžovatel postupoval jak uváděl krajský soud, neboť stejným způsobem postupují zcela standardně i ostatní dopravci v mezinárodní kamionové přepravě. Číslo přepravovaného kontejneru a další údaje o zboží a přepravci může znát současně pouze příjemce zboží, podle stěžovatele tedy nehrozí v praxi situace popisovaná krajským soudem, že by došlo k odnětí zboží vlastníkovi na základě pokynu třetí osoby. Stěžovatel jednal v dobré víře a na jeho straně nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti, nelze na něm tudíž spravedlivě požadovat úhradu celního dluhu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.