1824/2009
Celní právo: celní řízení; celní dluh; správní trestání: celní delikt
Celní právo: celní řízení; celní dluh
Správní trestání: celní delikt
k § 140 odst. 2 a § 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 113/1997 Sb.*)
I. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní, a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu.
II. Řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou dvě samostatná řízení na sobě nezávislá; je-li v souvislosti s jedním uskutečněným dovozem uložena sankce za spáchaný správní delikt i vyměřeno clo z titulu vzniku celního dluhu [§ 241 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon], nejedná se o porušení zásady .
ne bis in idem
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2006, čj. 5 Afs 46/2006-63)
Věc:
Společnost s ručením omezeným PRIORITY proti Celnímu ředitelství Praha o celní dluh, o kasační stížnosti žalobce.Celní úřad Mělník svým rozhodnutím ze dne 19. 11. 2002 vyměřil žalobci celní dluh ve výši 27 063 Kč, neboť žalobce nesplnil svou povinnost dle § 140 odst. 2 celního zákona.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadl žalobce odvoláním, které žalovaný dne 15. 5. 2003 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, jež Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2005 zamítl.
Žalobce (stěžovatel) se včas podanou kasační stížností domáhal zrušení tohoto rozhodnutí městského soudu. V kasační stížnosti mimo jiné konstatoval, že souhlasí s názorem soudu, že odpovědnost za porušení povinností vyplývajících z režimu tranzitu je odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění. To ovšem platí pouze pro odpovědnost za spáchání celního deliktu. Z tohoto důvodu stěžovatel také odpovědnost za celní delikt uznal, uhradil pokutu stanovenou celním úřadem a proti jeho rozhodnutí o celním deliktu se nikterak nebránil. Nemůže ovšem souhlasit s tím, že jakékoli porušení povinností režimu tranzitu přináší vznik celního dluhu dle § 241 celního zákona. O tom svědčí mimo jiné i zakotvení § 241a celního zákona. Toto ustanovení evidentně zákonodárce do zákona zařadil vědom si existujících, byť výjimečných situací, kdy hlavní povinný při vší opatrnosti a úsilí nemůže zabránit nemožnosti splnit stanovené povinnosti, a přesto by mu právě takovým nesplněním povinnosti měla vzniknout povinnost uhradit celní dluh. Právě pro takové případy jako je případ stěžovatele, je nutné nevykládat uvedené ustanovení extenzivně, jak činí nejen žalovaný, ale i soud (že každé porušení povinnosti má za následek vznik celního dluhu), ale dospět k závěru, že v takových případech „povinnému“ nevzniká celní dluh. Zboží bylo i přes opatrnost stěžovatele odcizeno, následně proto ani nemohlo být dále prodáno, přesto by vznikala povinnost hradit cla a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel by byl tedy dvakrát trestán za totéž porušení povinnosti - jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní dluh.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti k argumentu o dvojím potrestání (sankce za celní delikt, úhrada celního dluhu) uvedl, že řízení o porušení celních předpisů a řízení daňové jsou řízení na sobě nezávislá. Nelze vázat výsledek řízení jednoho na průběh druhého. Nelze přijmout názor stěžovatele v tom smyslu, že byl v uvedené věci potrestán dvakrát. Ve věci celního deliktu bylo řízení již pravomocně ukončeno a toto není předmětem soudního řízení. Rozhodnutí ve věci vyměření celního dluhu vzniklého nedodržením povinnosti vyplývající z režimu, do něhož bylo zboží propuštěno [§ 241 odst. 1 písm. a) celního zákona] bylo vydáno v mezích zákonných oprávnění celních orgánů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda došlo v případě porušení povinnosti stěžovatele, jakožto hlavního povinného, vyplývající z režimu tranzitu zakotvené v § 140 odst. 2 celního zákona, ke vzniku celního dluhu dle § 241 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
(...) Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že byl za nedodržení podmínek režimu tranzitu sankcionován dvakrát, jednou sankcí za celní delikt, podruhé povinností hradit celní dluh, nelze s ním ani v tomto případě souhlasit. Řízení o celním deliktu a celní řízení podle celního zákona jsou dvě samostatná řízení. Řízení o celním deliktu je vedeno mimo řízení celní, a je v něm rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání celního deliktu. Stěžovateli byla v daném případě za porušení povinnosti stanovené § 140 odst. 2 celního zákona v řízení o celním deliktu uložena pokuta, neboť jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu ustanovení § 298 odst. 1 celního zákona. Uložená pokuta byla sankcí za porušení zájmů chráněných celním zákonem.
Následné vyměření celního dluhu, který vznikl dle ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona porušením výše uvedené povinnosti hlavního povinného v režimu tranzit, není pokračováním ani opakovaným projednáním celního deliktu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty, je povinnou platbou , stanovenou celním zákonem, která je vybírána v přímé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí, nebo od osob, pro které je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladny a nemá tak povahu sankce.
sui generis
V řízení o vyměření cla celní orgán nezkoumá deliktní odpovědnost příslušné osoby, ale posuzuje, zda a kdy v souvislosti s jejím jednáním, ať už právním či protiprávním, vznikl dle příslušných ustanovení celního zákona (§ 238 a násl. celního zákona) celní dluh. Účelem celního řízení je vyměřit clo vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání osoby povinné hradit clo.
Ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) celního zákona pak upravuje jeden ze způsobů vzniku celního dluhu, kdy deklarant nepostupuje v souladu s celními předpisy. S porušením povinnosti dle § 140 odst. 2 celního zákona je spojen okamžik vzniku celního dluhu, nikoli sankce za celní delikt. Clo jakožto povinná platba vztahující se k dováženému zboží, by stěžovateli byl povinen celní úřad vyměřit i v případě, že by povinnost stanovenou v § 140 odst. 2 celního zákona neporušil. Učinil by tak v souvislosti s propuštěním zboží do volného oběhu či jiného celního režimu dle příslušných ustanovení celního zákona.
Z uvedeného zdůvodnění tedy vyplývá, že řízení o celním deliktu a řízení o vyměření cla jsou řízení na sobě nezávislá a zásada nebyla, ale ani nemohla být, v daném případě porušena.
ne bis in idem
*) S účinností od 1. 5. 2004 byla ustanovení zrušena zákonem č. 187/2004 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.