Vydání 4/2020

[7] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel přicestoval na území České republiky ilegálně dne 7. 7. 2019. Na základě lustrace v systému EURODAC a na základě výpovědi stěžovatele bylo zjištěno, že podal žádost o udělení mezinárodní ochrany již v Bulharsku dne 7. 5. 2019. Stěžovatel byl umístěn v zařízení pro zajištění cizinců; rozhodnutím ze dne 8. 7. 2019, byl zajištěn na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody (do 5. 8. 2019).

[8] Dne 11. 7. 2019 odeslal správní orgán na základě shody v systému EURODAC žádost o přijetí zpět do Bulharské republiky. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 25. 7. 2019. Dne 16. 7. 2019 obdržel žalovaný kladnou odpověď k žádosti o přijetí zpět.

[9] Dne 29. 7. 2019 vydal žalovaný rozhodnutí, podle které je státem příslušným k přijetí stěžovatele Bulharská republika. Zároveň rozhodl, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany stěžovatele je nepřípustná a řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, v níž nepožádal o přiznání odkladného účinku této žaloby. Správní orgán proto zahájil postup pro jeho přemístění do Bulharské republiky. Maximální lhůta pro zajištění stěžovatele tak měla uplynout dne 27. 8. 2019 (šest týdnů).

[10] Přemístění stěžovatele bylo naplánováno na den 26. 8. 2019. Z důvodu nevhodného chování stěžovatele však realizováno nebylo; kapitán letadla se rozhodl stěžovatele vyloučit z přepravy. Stěžovatel byl následně převezen do přijímacího střediska Zastávka u Brna, kde podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně rozhodl napadeným rozhodnutím o zajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

[11] Městský soud k uvedené problematice konstatoval, že je podstatné, že příslušné orgány vynaložily veškeré možné úsilí pro to, aby k přemístění stěžovatele došlo ještě v šestitýdenní lhůtě stanovené v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Protože však stěžovatel svým úmyslným jednáním předání zmařil, správní orgán neměl fakticky možnost jej ve stanovené lhůtě přemístit. Přemístění mělo proběhnout dne 26. 8. 2019, lhůta podle nařízení Dublin III uplynula dne 27. 8. 2019. Stěžovatel tak svým úmyslným jednáním vytvořil situaci, v níž by jej při striktním dodržování lhůt stanovených v nařízení Dublin III nebylo možné dále zadržovat, ačkoliv důvody pro jeho zadržení tu zjevně byly. Taková situace by ale byla v rozporu s účelem a smyslem dublinského nařízení. Stěžovatel se dopustil zjevného zneužití práva, které je právem zakázáno, a proto nelze připustit, aby profitoval z takovéhoto svého nepoctivého jednání.

[12] Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu platí, že Ministerstvo vnitra může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v případě, pokud bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

[13] Z ustanovení čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že zajištění za účelem přemístění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění. Nařízení Dublin III v tomto odstavci dále stanoví, že pokud je osoba zajištěna dle citovaného článku, její přemístění z dožadujícího členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí této osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3. V posledním pododstavci citovaného ustanovení nařízení stanoví, že v případě neuskutečnění přemístění ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci nesmí být osoba dále zajištěna. Z bodu 20. preambule nařízení Dublin III je dále zřejmé, že k zajištění žadatelů by mělo docházet v souladu se zásadou, podle které by neměla být osoba zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu. Zajištění by mělo trvat zároveň co nejkratší dobu a podléhat zásadám nezbytnosti a proporcionality. Řízení podle tohoto nařízení týkající se zajištěné osoby by měla probíhat přednostně a v co nejkratších lhůtách.

[14] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že požadavek, aby správní orgán při samotném stanovení doby trvání zajištění respektoval maximální doby stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III, má přispívat k urychlení administrativních kroků směřujících k realizaci přemístění a tím i k naplnění základního požadavku, aby omezení cizince trvalo co nejkratší dobu (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, čj. 7 Azs 11/2015-32, nebo na něj navazující rozsudky ze dne 4. 4. 2019, čj. 9 Azs 167/2018-72, a ze dne 27. 5. 2019, čj. 8 Azs 244/2017-64). Je přitom zřejmé, že tento požadavek je vyjádřen nejen v samotném čl. 28 nařízení Dublin III, ale vyplývá také například z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.).

[15] Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III zdůraznil, že řízení týkající se převzetí a přijetí cizince zpět upravená v nařízení Dublin III mají v konečném důsledku za cíl umožnit přemístění státního příslušníka třetí země do členského státu, který je určen na základě tohoto nařízení jako stát příslušný k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. k tomu rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 9. 2017, C-60/16). Soudní dvůr v tehdy souzené věci zkoumal mj. otázku, od kdy je možné počítat šestitýdenní lhůtu stanovenou nařízením Dublin III v případě, kdy žadatel o azyl není v době vyhovění žádosti dožádaným státem zajištěn, avšak důvody pro zajištění se objeví později. Druhou předloženou otázkou bylo, zda brání čl. 28 nařízení Dublin III použití takových vnitrostátních právních předpisů, podle nichž nemůže být cizinec zajištěn za účelem výkonu rozhodnutí po dobu delší než dva měsíce, resp. tři nebo dvanáct měsíců. Soudní dvůr v citovaném rozsudku uvedl, že takový výklad, podle něhož by muselo zajištění nevyhnutelně skončit šest týdnů po vyhovění žádosti o převzetí nebo přijetí dožádaným státem, a to i za situace, kdy k zajištění došlo až po vyhovění žádosti o převzetí, je neudržitelný. Takový výklad by totiž mohl nejen výrazně omezit účinnost řízení upravených nařízením Dublin III, ale mohl by též podněcovat dotyčné osoby k útěku s cílem vyhnout se jejich přemístění do příslušného státu, čímž by bylo zmařeno uplatňování zásad řízení podle uvedeného nařízení (srov. k tomu body 33. a 37. citovaného rozsudku Soudního dvora). Soudní dvůr k posouzení druhé předložené otázky uvedl, že vzhledem k tomu, že k zajištění tehdejšího žadatele o mezinárodní ochranu došlo až po akceptaci dožádaného členského státu, nebyla vnitrostátní právní úprava stanovující k zajištění lhůtu v délce trvání nejdéle dvou měsíců ve vztahu k ustanovení čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III nepřiměřená. Soudní dvůr ale zároveň upozornil, že délka zajištění nesmí přesáhnout čas nezbytný k řízení o přemístění, a to s ohledem na konkrétní požadavky tohoto řízení v každém jednotlivém případě. Poznamenal, že je třeba, aby příslušný orgán pod dohledem vnitrostátních soudů ověřil přiměřenost délky takovéhoto zajištění s ohledem na vlastnosti každého jednotlivého případu (srov. body 47. a 49. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-60/16).

[16] Jak plyne z již shora uvedeného, zásadní podmínkou užití institutu zajištění je, aby zajištění trvalo co možná nejkratší dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do provedení přemístění. Toto základní pravidlo týkající se délky zajištění odráží, že omezení osobní svobody za účelem provedení přemístění musí být opatřením, které je nezbytné pro naplnění účelu řízení. Zároveň platí, že pokud již k naplnění účelu řízení došlo, nebo bylo naopak zjištěno, že přemístění žadatele brání nepřekonatelná překážka, musí být zajištění takového žadatele bezodkladně ukončeno. Unijní normotvůrce stanovením lhůt v nařízení Dublin III omezil možný zásah osobní svobody žadatelů tak, aby řízení ve věcech přemístění nebylo zbytečně prodlužováno a aby tak nebylo nepřiměřeně zasahováno do práv jednotlivců.

[17] Z projednávané věci je přitom zřejmé, že správní orgány učinily veškeré kroky k tomu, aby stěžovatel byl přemístěn v co nejkratší době, která respektovala lhůty stanovené nařízením Dublin III. Téměř okamžitě po přicestování a zajištění stěžovatele odeslaly žádost o přijetí do Bulharské republiky, která na tuto žádost obratem kladně reagovala. Správní orgán přitom dodržel i „poslední fázi“ s vymezenou lhůtou 6 týdnů pro uskutečnění přemístění stěžovatele, pokud se jej den před skončením této lhůty pokusil do Bulharské republiky přemístit. Nelze proto tvrdit, že by správní orgány v případě stěžovatele postupovaly jakkoliv nezákonně nebo laxním způsobem a nešetřily tak práva stěžovatele. To, že se transfer neuskutečnil, bylo zapříčiněno pouze chováním stěžovatele, který jej svým úmyslným jednáním překazil.

[18] Jak je patrné nejen z citované judikatury Soudního dvora, ale také z napadeného rozsudku, nelze přijmout výklad, podle něhož by mohl stěžovatel těžit ze svého nepoctivého jednání. Tímto extenzivním výkladem nařízení Dublin III by totiž mohlo docházet k nepřiměřenému omezení účinnosti řízení vedených podle tohoto nařízení. Smyslem a účelem nařízení přitom je, aby žadatel byl skutečně přemístěn do státu, který je oprávněn k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Přijetím stěžovatelem předestřeného výkladu ustanovení nařízení Dublin III by došlo k zásadnímu omezení účelu tohoto nařízení, neboť by ve svém důsledku mohlo znamenat nemožnost zabránění útěku osob nebo jejich vyhýbání se výkonu případného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že zrušením napadeného rozhodnutí žalovaného by ve výsledku došlo k potvrzení výkladu, podle kterého by si mohli žadatelé svým nepoctivým jednáním zlepšit své postavení. Stejně tak by potvrzení stěžovatelem nastíněné úvahy mohlo vyslat signál, že podobně nepřípustným chováním si kterýkoliv cizinec v budoucnosti může fakticky zajistit své propuštění ze zajištění a nemožnost realizace svého vyhoštění. Takový závěr pro uvedené nelze přijmout, neboť by se tím zcela popřel smysl nařízení Dublin III.

[19] Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že žalovaný nepostupoval správně, pokud rozhodl o jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a to po tom, co se stěžovatele nepodařilo přemístit a on vzápětí požádal o udělení mezinárodní ochrany. Citované ustanovení umožňuje zajistit cizince v případě, existuje-li vážné nebezpečí útěku. Nařízení Dublin III v této souvislosti stanoví, že vážné nebezpečí útěku je posuzováno v mezích objektivních kritérií vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout [čl. 2 písm. n)]. Na toto ustanovení pak reaguje nejen zákon o azylu (citované ustanovení), ale také zákon o pobytu cizinců ve svém ustanovení § 129 odst. 1 a 4. Obě citovaná rozhodnutí přitom obdobně za nebezpečí útěku považují, zejména pokud se cizinec již dříve vyhnul předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (podle zákona o azylu „provedení přemístění“), pokusil se o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie (zákon o pobytu cizinců nadto vážné nebezpečí útěku spojuje také s neoprávněným pobytem na území a se situací, kdy cizinec, který bude předán do státu přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu odcestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území). Je zřejmé, že právě nebezpečí útěku je podstatou posouzení pro možnost zajištění žadatele, neboť v případě jeho útěku (případně jeho skrývání) nemůže být naplněn účel nařízení Dublin III, tedy přemístění do státu, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti cizince o udělení mezinárodní ochrany.

[20] Ze shora uvedeného je zjevné, že zde byly skutečnosti nasvědčující vážnému nebezpečí útěku, k čemuž také žalovaný v napadeném správním rozhodnutí správně přihlédl. Na str. 3 napadeného rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel opakovaně překročil hranice členských států a neoprávněně odmítl respektovat rozhodnutí správních orgánů. V případě stěžovatele přitom nebylo namístě rozumně předpokládat, že by své jednání náhle změnil a respektoval by zvláštní opatření podle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil; nebylo proto ani vhodné v případě stěžovatele užít těchto zvláštních opatření. Doba nového zajištění byla přitom stanovena zejména s ohledem na to, že žalovaný byl nucen podniknout znovu kroky k přemístění do Bulharské republiky.

[21] Ve světle citované judikatury, kterou lze na nyní projednávanou věc přiměřeně aplikovat, Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný postupoval v souladu s českou i unijní právní úpravou, pokud stěžovatele po neuskutečnění přemístění pro jeho nevhodné chování opětovně zajistil. Stěžovatel svým úmyslným jednáním sám prokázal, že v jeho případě existuje vážné nebezpečí útěku, neboť se vyhnul přemístění. Pokud by žalovaný stěžovatele opětovně nezajistil (ačkoliv tak fakticky nerespektoval lhůtu šesti týdnů pro jeho přemístění, jak uvedl stěžovatel, a byl by jinak povinen stěžovatele ze zajištění ihned propustit), mohl by stěžovatel svým jednáním mařit možnost svého přemístění útěkem nebo svým ukrýváním. Takový úmysl byl přitom z jeho chování zjevný. Užití ustanovení § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu v projednávané věci tak bylo zcela namístě a nebylo v rozporu se smyslem a účelem nařízení Dublin III ani v rozporu se zaručenými právy stěžovatele na osobní svobodu.

[22] Nejvyšší správní soud závěrem stejně jako Soudní dvůr poznamenává, že řízení o přemístění žadatele je nutné vést bez zbytečných průtahů v co nejkratších lhůtách nezbytných k provedení požadovaných správních úkonů; nutné je přitom v každé projednávané věci přihlédnout ke konkrétním aspektům dané věci a také k osobnímu postavení každého žadatele.