363/2004
Azyl za účelem sloučení rodiny
Ej 306/2004
Azyl: azyl za účelem sloučení rodiny
k čl. 8 směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl
k § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Článek 8 směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, nelze vztáhnout na řešení otázky udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť tento článek upravuje zachování celistvosti rodiny jako jeden z minimálních standardů přijetí žadatele o azyl pouze v časovém úseku od podání žádosti o azyl do okamžiku, kdy rozhodnutí o přiznání nebo nepřiznání statusu azylanta nabude právní moci.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 56/2004-56)
Věc:
Leonid D. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2003 zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Rozhodnutím vydaným v I. stupni nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 téhož zákona.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností, v níž krom jiného namítal, že soud nehodnotil skutečnost uvažovaného sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu, na kteroužto situaci poukázal žalobce již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Celá stěžovatelova rodina, tj. manželka Liudmila D., syn Aleh D. a dcera Olga D., se v době podání kasační stížnosti nalézala na území České republiky. Ani jednomu z rodinných příslušníků nebyl udělen azyl a všichni podali správní žalobu. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval rovněž na směrnici Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, jež je pro ČR závazná od 1. 5. 2004. Článek 8 uvedené směrnice stanoví: "Členské státy podniknou příslušná opatření, aby v rámci možností zachovaly sjednocení rodiny, která se nachází na jejím území, pokud žadatelům dotyčný členský stát poskytuje ubytování. Tato opatření budou realizována se souhlasem žadatele o azyl."
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.*)
Z odůvodnění:
Dle § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, udělí v případě hodném zvláštního zřetele azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Dle odst. 2 se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu dle odst. 3 za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
K námitkám stěžovatele vztahujícím se k § 13 zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro splnění podmínek uvedených v § 13 zákona o azylu je třeba splnit podmínky podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu; poté je třeba vyhovět případům hodným zvláštního zřetele. Podmínky dle § 12 ani § 14 zákona o azylu, které soud v napadeném rozhodnutí řádně zkoumal, v daném případě splněny nebyly; proto soud již nevyslovil nesplnění podmínek § 13 zákona o azylu.
Obsah směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, nelze vztáhnout na řešení otázky udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, neboť ta, co se týče zachování sjednocení rodiny, dopadá na časový úsek ohraničený dobou do vynesení rozhodnutí o přiznání nebo nepřiznání statusu azylanta. Pod charakteristiku dostatečně jasné (
acte clair
) směrnice lze zahrnout i situaci, kdy je zcela zřejmé, že směrnice se vztahuje na takový okruh věcí, o nichž vůbec nemá soud v dané věci rozhodovat. Směrnice Rady 2003/9/ES nebyla dosud do právního řádu České republiky převzata, přičemž lhůta, v níž se tak má stát v souladu s čl. 26 o transpozici, uplyne až dnem 6. února 2005. Za té situace se nelze úspěšně domáhat práv v tomto sekundárním předpisu obsažených a současně ani nevzniká případná povinnost soudu položit předběžnou otázku. (ovo)
*)
Důvodem zrušení rozhodnutí byly nedostatky v zjišťování skutkového stavu v řízení před soudem.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.