Vydání 11/2006

(...) Důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu je pronásledování za uplatňování politických práv a svobod (což vůbec v posuzované věci nemohlo přijít v potaz) anebo situace odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Pronásledováním pak je ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovýmto jednáním.

To, že stěžovatel subjektivně mohl pociťovat obavy z jednání kamerunských vojáků v období dlouhotrvajícího sporu o území poloostrova Bakassi, nelze nijak zpochybňovat; žalovaný však nevyhodnotil z hlediska objektivního takovéto obavy jako odůvodněné (dlouhodobost a intenzita ataků) a neshledal žádnou příčinnou souvislost s důvody taxativně zákonem vymezenými, pro které k atakům mělo docházet. Navíc současně neshledal naplnění pojmu pronásledování v posuzované věci, s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se na nigerijské úřady neobrátil. Posuzovaná věc je specifičtější o to, že stěžovatel tvrdí, že Nigérii opustil z obav o život po atacích kamerunských vojáků při konfliktu o teritorium poloostrova Bakassi. Tyto ataky tedy byly prováděny státem, jenž sporné území považoval za své, což bylo stvrzeno i rozhodnutím mezinárodního soudu OSN v roce 2002; žalobu přitom podával Kamerun v roce 1994 poté, kdy Nigérie vyvolala v roce 1993 na tomto území konflikt, a za agresora byla tedy považována Nigérie. Azylové zákonodárství vyžaduje, aby k pronásledování došlo na území státu, jehož má žadatel občanství, neboť nutnou podmínkou je, že na takovémto území má stát svého občana ochránit, pokud k útokům na jeho integritu dochází ze strany jakýchkoli osob. Pro ochranu osob přinucených opustit zem svého původu v důsledku mezinárodních ozbrojených konfliktů slouží jiné mezinárodní instrumenty než Úmluva o právním postavení uprchlíků se svým Protokolem z roku 1967 (č. 208/1993 Sb.). Důvodem konfliktu mezi Nigérií a Kamerunem byl spor o teritorium, takže nelze tvrdit, jak to činí stěžovatel v žalobě, že nájezdy kamerunských vojáků byly motivovány "" stěžovatele. Navíc pojem "" užitý v § 12 zákona o azylu a rovněž tak v Úmluvě z roku 1951 splývá spíše s pojmem etnické příslušnosti. Nelze nevidět, že Nigérie měla na území poloostrova po celou dobu rovněž umístěny vojenské síly, jež budou stahovány na základě dohody uzavřené prezidenty Kamerunu a Nigérie letos v červnu (12. 6. 2006 v Greentree, USA) za prostřednictví OSN, celý proces předání poloostrova Kamerunu je dlouhodobou záležitostí a je nyní předvídán touto dohodou na období až sedmi let se zárukami pro obyvatelstvo nigerijské státní příslušnosti (zde Nejvyšší správní soud vychází z veřejně přístupných zdrojů, zejména informací OSN).

Území poloostrova Bakassi tedy bylo již v roce 2002 oficiálně právně (rozhodnutím soudu v Haagu po sedmi letech řízení) uznáno za součást území Kamerunu, přitom se soud v Haagu opřel zejména o smlouvu mezi Německem a Velkou Británií z roku 1913. Pokud tedy stěžovatel opíral své tvrzení o skutečnost, že byl "" (i když rovněž hovoří o hraniční řece a též o městě Calmar) a stát jeho původu mu nezajistil ochranu, pak nešlo o děje, jež by se odehrály na území státu, jehož má státní příslušnost (tedy území Federativní republiky Nigérie) a jehož státní orgány mu mají poskytnout ochranu před případným pronásledováním, a neučiní-li tak, je důvod k mezinárodněprávní ochraně. Situace v Africe poznamenaná spory teritoriálními, etnickými, chudobou a podobnými jevy a s tím spojenými masovými pohyby obyvatelstva vedla už v roce 1969 ke sjednání regionální Úmluvy o konkrétních aspektech problémů uprchlíků v Africe, jež rozšířila definici uprchlíka tak, že jde o . Je tedy zřejmé, že ani z definice uprchlíka v Úmluvě z roku 1951, a tedy ani z pojetí zákona o azylu, nelze přímou ochranu osob, které opouštějí zemi původu z důvodu ozbrojených konfliktů mezi státy, dovozovat. Tím není řečeno, že je zcela vyloučena, ovšem podmínky azylového zákonodárství musejí být splněny, přičemž prvou z nich je, že k pronásledování dochází na území státu, jehož je žadatel o azyl občanem (situace apatridů nyní není třeba řešit).

Zprávy, které žalovaný ve správním řízení použil, byly v době rozhodování zcela aktuální a není zcela jasné, jaké další skutečnosti měl žalovaný o zemi původu zjišťovat. Situace na poloostrově Bakassi byla v té době zcela taková, jak o ní informovaly zprávy ČTK, tedy krátce po vynesení rozhodnutí mezinárodního soudu v Haagu o příslušnosti poloostrova ke Kamerunu, celkové zprávy o Nigérii rovněž byly zcela odpovídající. O tom, že v Nigérii nepanovala dobrá bezpečnostní situace a byly zde problémy mezi severem a jihem z důvodu rozdílů náboženských, to vše z informací vyplývalo. Stěžovatel je křesťanského vyznání a z tohoto hlediska měl možnost života na rozsáhlých územích, kde k náboženským konfliktům nedochází (ze správního spisu také plyne, že žil ve státě Abia, státě Gross River a v Lagosu, a ani etnické, ani náboženské problémy nezmiňoval). Nejvyšší správní soud jako nikoli nepodstatnou skutečnost vidí fakt, že jeho postup po opuštění poloostrova Bakassi (otázkou také je, kde vůbec stěžovatel žil, neboť město Calmar neleží na tomto poloostrově) příliš snaze o záchranu před pronásledováním nenapovídal - nejprve žil tři měsíce v Lagosu, poté odcestoval letadlem do Spojených arabských emirátů a ani nevěděl, kam cestuje. V České republice požádal o azyl, protože mu to poradili (srov. protokol k důvodům žádosti), poté, co byl při vstupu na území České republiky odhalen jeho falešný pas. Stěžovatel vůbec neměl úmysl odcestovat do České republiky a hledat zde ochranu před pronásledováním, to je ze správního spisu zcela zřetelné, chtěl se dokonce vrátit do Nigérie, ale neměl peníze na návrat.

Nejvyšší správní soud tedy neshledává naplnění důvodu kasační stížnosti, jak byl stěžovatelem formulován; skutkový stav byl žalovaným zjištěn přiměřeně ve vztahu k tvrzením, která v řízení správním stěžovatel uvedl, a to jak pokud jde o poloostrov Bakassi, tak o celkovou situaci v Nigérii. Nelze rovněž nevidět, že situace na takových problematických územích mají svůj vývoj v čase, jak se ostatně ukázalo i ve věci tohoto teritoria. Žalovaný však rozhoduje v určité době a soud přezkoumává jeho rozhodnutí podle skutkového stavu v době vydání rozhodnutí. ovšem Nejvyšší správní soud s ohledem na aktuální vývoj vztahů mezi Nigérií a Kamerunem vidí situaci nigerijských občanů na poloostrově Bakassi jako stabilizovanou (text dohody z 12. 6. 2006 mezi těmito státy je veřejně dostupný na různých internetových stránkách zabývajících se problematikou této části Afriky).