425/2005
Azyl a zastavení řízení pro opakovanou bezdůvodnou absenci u pohovoru
Ej 111/2004
Azyl: zastavení řízení pro opakovanou bezdůvodnou absenci u pohovoru
k § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Jestliže se žadatel o azyl nedostaví k pohovoru, k němuž byl dvakrát předvolán, přičemž v jednom případě mu předvolání nebylo doručeno do vlastních rukou, ač mělo být, nelze učinit závěr, že se nedostavil bez vážných důvodů k pohovoru opakovaně. Nejsou tak splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2004, čj. 2 Azs 54/2003-57)
Věc:
Siarhei S. (Běloruská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalovaného.Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 5. 4. 2002 zastavilo řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu, neboť žalobce se opakovaně nedostavil k pohovorům, ke kterým byl předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2003 rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že žalovaný při svém rozhodování nerespektoval § 24 zákona o azylu, neboť se nepokusil doručit obě předvolání k pohovoru žalobci do vlastních rukou podle § 24 odst. 1 zákona o azylu. Dále žalovaný podle soudu při doručování nesprávně postupoval dle § 24 odst. 3 zákona o azylu, neboť toto ustanovení lze použít až poté, kdy je hodnověrně zjištěno, že se žalobce dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu. V době vyvěšení prvého předvolání se žalobce podle údajů ve spise v místě hlášeného pobytu zdržoval, ve druhém případě se nedá hovořit o dlouhodobé nepřítomnosti. Konečně je podle soudu dodržení desetidenní úložné lhůty stanovené v § 24 odst. 2 zákona o azylu soudem nepřezkoumatelné, neboť doba uložení písemnosti obsahující předvolání k pohovoru není ve spise uvedena.
Stěžovatel, jímž byl žalovaný správní orgán, uplatňoval v kasační stížnosti důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Soud byl podle stěžovatele veden nesprávným právním názorem, že stěžovatel nepostupoval v případě doručení dle § 24 zákona o azylu. Podle stěžovatelova vyjádření sice žalobce potvrdil, že předvolání k pohovorům neobdržel, přiznal však, že azylové zařízení v dané době svévolně opustil. Proto stěžovatel podle svého názoru po právu postupoval podle § 24 zákona o azylu a předvolání vyvěsil, protože se písemnost nepodařilo doručit. Žalobce byl řádně hlášen v pobytovém středisku, které svévolně opustil, a jiný jeho pobyt nebyl a nemohl být znám, neboť žalobce neuvedl, kde se bude zdržovat. Proto nemohlo být ani předvolání k pohovoru doručeno do vlastních rukou, jak se dle stěžovatele mylně domnívá soud, a protože se písemnost nepodařilo doručit, postupoval stěžovatel dle § 24 odst. 2 zákona o azylu. Neplatí rovněž argument soudu, že stěžovatel měl vyvěsit písemnost až po hodnověrném zjištění, že se žalobce dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen, neboť dle stěžovatele o takový případ nešlo. Podle stěžovatele bylo v zájmu žalobce dostavit se k pohovoru a řádně se zdržovat v místě ubytování, případně oznámit jiný svůj pobyt.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel se podle něj nepokusil doručit písemnosti do vlastních rukou ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o azylu. Ve vztahu k § 24 odst. 3 ve spojení s § 24 odst. 2 zákona o azylu žalobce uváděl, že místo jeho pobytu bylo známo, a to díky skutečnosti, že opakovaně odcházel na tzv. "propustky". O možnost opuštění žádal na formuláři, na němž zároveň udával adresu, na které se bude nacházet. Tento dokument měli pracovníci odboru (zřejmě odboru azylové a migrační politiky stěžovatele) k dispozici. I v den, který stěžovatel považuje za den svévolného opuštění střediska, předal žalobce podle svého vyjádření řádně vyplněnou žádost a pracovníci odboru se k ní vyjádřili. Mimo jiné proto žalobce nesouhlasí s tvrzením v kasační stížnosti, že jiný jeho pobyt nebyl a nemohl být stěžovateli znám. Fakt, kde se bude zdržovat, žalobce podle svého vyjádření uvedl, je evidován ve spisech vnitřní administrativy střediska a je k dispozici i pracovníkům stěžovatele (není však ve spise, který je ve věci žádosti o azyl veden).
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu žalobce podal dne 14. 4. 2001 a pohovor k důvodům návrhu byl proveden dne 10. 5. 2001 v pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí. V rámci návrhu a pohovoru žalobce uvedl důvody žádosti a vyjádřil se rovněž ke všem otázkám, jež jsou standardně žadatelům o azyl v průběhu správního řízení kladeny. Oba úkony byly provedeny v přítomnosti ustanovené tlumočnice. Dále Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel zaslal žalobci dvě předvolání k pohovoru ve věci řízení o udělení azylu, přičemž v obou případech nebyla písemnost doručena žalobci do vlastních rukou, nýbrž byla s odkazem na § 24 odst. 2 a 3 zákona o azylu uložena v azylovém zařízení a oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno. V prvém případě se měl pohovor konat 22. 3. 2002 a oznámení o uložení předvolání bylo vyvěšeno 7. 3. 2002 a sejmuto 21. 3. 2002, v druhém případě měl být pohovor uskutečněn dne 4. 4. 2002 a oznámení o uložení předvolání bylo vyvěšeno 25. 3. 2002 a sejmuto 3. 4. 2002. Tyto informace vyplývají z úředního záznamu na uložených písemnostech, avšak údaj o tom, ve kterém azylovém zařízení byly tyto písemnosti uloženy, není vyplněn. Ve správním spise jsou uvedeny údaje o pohybu žalobce. Z nich vyplývá, že žalobce několikrát svévolně opustil pobytové středisko v Kostelci nad Orlicí, kde byl hlášen. V době vyvěšení oznámení o uložení prvého předvolání, tj. dne 7. 3. 2002, se žalobce dle evidence pohybu zdržoval v pobytovém středisku, a to od 8. 2. 2002 do 12. 3. 2002, kdy středisko opustil. Do něj se pak dle údajů ve spise opětovně navrátil dne 10. 4. 2002.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Podle § 23 odst. 2 zákona o azylu je žadatel povinen se dostavit na předvolání ministerstva vnitra k pohovoru. Dle § 24 odst. 1 zákona se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle § 24 odst. 2 zákona se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle § 24 odst. 3 zákona se po hodnověrném zjištění, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, v případě, že místo jeho pobytu není známo, provede doručení dle odstavce 2.
Podle § 25 písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že stěžovatel je oprávněn podle § 25 písm. d) zákona o azylu zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Obě tyto podmínky musejí být splněny kumulativně. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze spisového materiálu nelze jednoznačně učinit závěr, že by v daném případě došlo k naplnění uvedených podmínek. Předně se musí jednat o opakované nedostavení se k pohovoru bez vážného důvodu. Za bezdůvodnou neúčast, resp. neúčast bez vážného důvodu, může být neúčast žadatele o azyl u pohovoru považována jen v případě, že předvolání k tomuto pohovoru bylo žadateli řádně doručeno. Z § 24 zákona o azylu vyplývá, že k doručení písemnosti uložením v pobytovém středisku může dojít a
fikce
doručení písemnosti nastupuje pouze tehdy, když se nepodařilo písemnost doručit žadateli do vlastních rukou, nebo v případě, že je hodnověrně zjištěno, že se žadatel dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, a zároveň není místo jeho pobytu známo. Pokud se tedy žadatel o azyl zdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, je třeba mu písemnosti doručovat do vlastních rukou, přičemž uložit písemnost dle § 24 odst. 2 zákona o azylu lze pouze tehdy, když doručení písemnosti do vlastních rukou nebylo možné provést z jiného důvodu, např. proto, že žadatel odmítl písemnost převzít.Dle údajů ve spise bylo oznámení o uložení předvolání v případě prvého pohovoru vyvěšeno v den, kdy se žalobce zdržoval v pobytovém středisku, ve kterém byl hlášen k pobytu. V takovém případě byl stěžovatel povinen doručit předvolání do vlastních rukou žalobce, a pouze v případě, že by se mu to nezdařilo, mohl písemnost uložit v pobytovém středisku. Ze spisu však jakkoliv nevyplývá, proč nebylo doručováno přímo do vlastních rukou žadatele či že by se stěžovatel o doručení do vlastních rukou pokoušel a tento pokus se nezdařil. Za takových okolností není možné považovat předvolání k pohovoru za řádně doručené ve smyslu § 24 zákona o azylu. V daném případě není prokázáno, že se žalobce o konání pohovoru dozvěděl. Skutečnost, že žadatel nebyl řádným způsobem předvolán, pak vylučuje možnost považovat nedostavení se k pohovoru za nedostavení se bez vážných důvodů ve smyslu § 25 písm. d) zákona o azylu. Vzhledem ke skutečnosti, že předvolání k pohovoru bylo toliko dvojí a řízení má být zastaveno pouze při opakovaném bezdůvodném nedostavení se k pohovoru, nelze v případě odůvodněné nepřítomnosti alespoň u jednoho z nich uvedené ustanovení o zastavení řízení aplikovat. Otázkou, zda měl stěžovatel v druhém případě hodnověrně zjištěnu dlouhodobou nepřítomnost žalobce v místě, kde je hlášen k pobytu, a zda žalobcovo místo skutečného pobytu bylo stěžovateli známo, se proto Nejvyšší správní soud dále nezabýval.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že další nezbytnou podmínkou zastavení řízení dle § 25 písm. d) zákona o azylu je skutečnost, že na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout o žádosti o azyl. Ze stěžovatelova rozhodnutí ani ze správního spisu však není zřejmé, proč stěžovatel dospěl k závěru, že bez dalšího pohovoru nemá dostatek podkladů pro rozhodnutí samé, jestliže jeden standardní pohovor byl již proveden. V odůvodnění jeho rozhodnutí je tato skutečnost pouze bez dalšího konstatována. Vzhledem k tomu, že zastavení správního řízení bez vydání rozhodnutí ve věci samé znamená zásadní zásah do práv účastníka řízení, musí být takové tvrzení v rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno a musí mít oporu v podkladech správního řízení obsažených ve správním spise. Není-li tomu tak, je nutno i z tohoto důvodu považovat rozhodnutí správního orgánu za vadné.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v daném případě skutečně trpělo vadami, pro které je krajský soud důvodně zrušil. Ve správním řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
(aš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.