Vydání 9/2004

Nejvyšší správní soud si v průběhu řízení nejprve ověřil tvrzení správního orgánu o udělení víza stěžovateli za účelem strpění pobytu a zjistil, že toto vízum, které opravňuje stěžovatele k pobytu na území České republiky po dobu platnosti víza, tedy po 365 dnů, bylo stěžovateli uděleno dne 27. 9. 2003; poté přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ustanovení § 42 odst. 2 s. ř. s. platí, že má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim.

Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“), musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.

Podle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte zajistí státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytné v některém konkrétním případě, například jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. V jakémkoli řízení podle odstavce 1 se poskytuje všem dotčeným stranám možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje stanoviska. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Jestliže oddělení dítěte od rodičů je důsledkem jakéhokoli postupu státu, který je smluvní stranou úmluvy, jako je vazba, uvěznění, vypovězení, deportace nebo smrt (včetně smrti, která nastala z jakékoli příčiny v době, kdy dotyčná osoba byla v opatrování státu) jednoho nebo obou rodičů dítěte, tento stát, který je smluvní stranou úmluvy, na požádání poskytne rodičům, dítěti nebo případně jinému členu rodiny nezbytné informace o místě pobytu nepřítomného (nepřítomných) člena (členů) rodiny, ledaže by poskytnutí takové informace odporovalo zájmu dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, kromě toho zabezpečí, aby podání takové žádosti samo o sobě nemělo žádné nepříznivé důsledky pro dotčenou osobu (dotčené osoby).

Dle čl. 10 Úmluvy o právech dítěte za účelem spojení rodiny a v souladu se závazkem podle čl. 9 odst. 1 posuzují státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu, který je smluvní stranou úmluvy, nebo o jeho opuštění pozitivním, humánním a urychleným způsobem. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, dále zabezpečí, aby podání takové žádosti nemělo žádné nepříznivé důsledky pro žadatele nebo členy jeho rodiny. Dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Za tímto účelem a v souladu se svým závazkem podle čl. 9 odst. 2 uznávají státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vstoupit do své vlastní země. Právo opustit kteroukoli zemi podléhá pouze takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v této úmluvě.

Podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel uvádí jako právní důvod své kasační stížnosti ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení. Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale ten je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál ve spisu obsažený, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z důvodů níže uvedených neshledal.

Pokud stěžovatel namítá, že v řízení před správním i soudním orgánem docházelo k chybám v doručování, neboť rozhodnutí byla doručována přímo stěžovateli, nikoliv jeho zákonné zástupkyni - matce, shledává Nejvyšší správní soud toto tvrzení nepravdivým. Z doručenek, které jsou součástí spisu správního orgánu a krajského soudu, je patrné, že obě rozhodnutí, tj. jak rozhodnutí správního orgánu, tak i soudu, převzala matka stěžovatele, tedy jeho zákonná zástupkyně.

Uvádí-li dále stěžovatel, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 10 Úmluvy o právech dítěte, tento článek na danou věc nedopadá, neboť upravuje problematiku žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu či opuštění státu dítětem či jeho rodinou. Jeho účelem je spojení rodiny a umožnění styků dítěte s oběma rodiči, kteří pobývají v různých státech, nikoliv tedy otázka, o které se jedná v tomto řízení. Za nedůvodný považuje Nejvyšší správní soud i stěžovatelův odkaz na porušení výše citovaných článků 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že napadeným rozhodnutím byla tato ustanovení porušena tak, že došlo k „nucenému oddělení stěžovatele od jeho jediného rodiče“, čímž byl porušen zájem dítěte, neboť ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzené situaci nedošlo. Stěžovatel nebyl totiž po vydání zamítavého rozhodnutí krajského soudu nucen vycestovat z České republiky zpět na Ukrajinu, naopak i nadále společně se svojí matkou setrvává na území České republiky, a to na základě uděleného víza za účelem strpění pobytu, takže v současné době pobývá na území České republiky zcela legálně. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k faktickému porušení zájmu dítěte tak, jak je definován Úmluvou o právech dítěte.

Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo ani k porušení čl. 8 Úmluvy upravujícího právo na respektování rodinného života, neboť fakticky po vydání napadeného rozhodnutí neexistovala povinnost stěžovatele vycestovat z České republiky s ohledem na obdržení víza za účelem strpění pobytu. Jeho rodinný život - spolužití s matkou - tak nebyl ohrožen. Nejvyšší správní soud nesouhlasí konečně ani s tvrzením stěžovatele, že se krajský soud řádně nevypořádal s posouzením existence překážky vycestování, neboť krajský soud uvedl, proč se ztotožnil se závěry správního orgánu týkajícími se překážek vycestování, a jak uvádí ve své kasační stížnosti i sám stěžovatel, „v případě rozhodnutí správního orgánu, který o mé žádosti o udělení azylu rozhodl současně se žádostí mé matky, překážky vycestování podle písm. b) a c) § 91 zákona o azylu naplněny nebyly“. Stěžovatel si tak byl vědom, že tuto otázku správní orgán posoudil v souladu se zákonem. Stejné platí i pro postup tohoto orgánu při vyřizování žádosti stěžovatele o udělení azylu, neboť během celého správního řízení správní orgán činil všechny úkony vůči stěžovateli prostřednictvím jeho zákonné zástupkyně, jak stanoví § 16 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a proto námitku zpochybňující procesní postup správního orgánu považuje Nejvyšší správní soud za účelovou.