Vydání 11/2004

Stěžovatel kasační stížností napadá posouzení právní otázky soudem I. stupně i žalovaným a pokládá svoji žádost o udělení azylu za důvodnou. Poukazuje na finanční potíže v domovské zemi, nemožnost najít tam práci, nevyplácení ani minima sociálních dávek a hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání a z toho plynoucí možnost obživy jedině trestnou činností nebo odchodem do exilu. Státní aparát se o tuto situaci nezajímá, vůbec ji neřeší, resp. této situace zneužívá. Proto takové pronásledování státním aparátem lze přiřadit pod § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce patří do sociální skupiny nezaměstnaných a je pronásledován právě z tohoto důvodu, což domovský stát toleruje. Soud I. stupně neuvedl dostatečné důvody, proč nepovažoval žalobcovo skutkové tvrzení, že bude v domovské zemi postižen vojenským soudem, za důvod pro udělení azylu. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto činy považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují, nebo odmítají či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Další důvod podané kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a má za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval, že stěžovatel jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí. Nebylo sice navrženo provedení důkazů, avšak soud I. stupně si mohl provedení dalších důkazů vyžádat na státních orgánech domovské země stěžovatele. Z tohoto hlediska se jeví napadený rozsudek jako nedostatečně odůvodněný, a tedy i nepřezkoumatelný. Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel vidí i v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Má za to, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo procesní vadou. Stěžovateli bylo vytýkáno, že sice uvedl konkrétní situace, při kterých byl utlačován, avšak podle soudu I. stupně se jednalo toliko o zásahy soukromých osob. Stěžovatel je přesvědčen, že není možné vycházet toliko z údajů, které uváděl při pohovoru v azylovém středisku, ale i z údajů uvedených v žalobě a jejím doplnění. Tyto údaje dle tvrzení stěžovatele však soud I. stupně nevzal vůbec v potaz. Navíc to stěžovatel uváděl i při pohovoru, avšak patrně z důvodu jazykové bariéry nejsou tato sdělení zaznamenána ve spise. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že i v tomto případě je soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného napadá stěžovatel ve smyslu § 47 odst. 3 správního řádu pro nedostatečnost, což má za následek neodstranitelnou vadu.

Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatel požádal o azyl dne 3. 12. 2001; uvedl, že nemá práci, peníze a ani kde žít. Od roku 1999 byl bez zaměstnání, do České republiky jezdil za prací. Hlavním důvodem žádosti o azyl byla snaha o zajištění lepších životních podmínek. Zamítavé rozhodnutí žalovaného se opíralo o sdělené důvody žádosti o azyl, dále pak o zprávy o politické a ekonomické situaci, jakož i o situaci v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný zdůvodnil, proč neshledává důvod pro udělení azylu podle žádného z ustanovení zákona o azylu, tj. dle § 12 až § 14, resp. § 91, co se týče posouzení existence překážek vycestování.

Kasační stížnost není důvodná.

(...) Zákon o azylu pojem "příslušnosti k určité sociální skupině" dále nerozvádí. Tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bodu 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence), a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů: jeden představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální . Prvý klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozenou (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelnou z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy.

Především však role pronásledování není definičním prvkem, jenž určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování napomáhá k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílejících objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu lze skutečně hovořit o sociální skupině nezaměstnaných.

Je třeba poznamenat, že i pouhá příslušnost k této skupině může být za určitých okolností postačujícím důvodem pro udělení azylu; nemusí přitom hrozit pronásledování všem členům skupiny a skupina může být jak malá (rodina), tak i velmi početná (etnická skupina, ženy). Ovšem rozhodující je existence odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jakožto příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, nebo odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však stěžovatel neprokázal, že by pro svou příslušnost k sociální skupině nezaměstnaných byl jakkoli pronásledován; pronásledováním není tíživá ekonomická situace sama o sobě, a právě to stěžovatel tvrdí. Jinou formu pronásledování stěžovatel neuvádí a nelze ji vyčíst ani z obsahu shromážděných důkazů.

Z výše citovaných ustanovení zákona o azylu (zejm. § 12) se podává, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na § 77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu provádět dokazování v souladu s požadavkem plné se povýtce váže k předmětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydanému správním orgánem. Takto je třeba chápat i § 75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Jestliže až v přezkumném řízení soudním stěžovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující samostatné dokazování, nelze takovouto situaci považovat za projev pochybení správního orgánu představující vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b). O takový případ se nejedná. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako na nezákonné.

Z tvrzení stěžovatele o údajném procesu před vojenským soudem nelze pro jeho naprostou nekonkrétnost dovodit, že by tato okolnost mohla být způsobilá odůvodnit udělení azylu či založit překážku vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Z tohoto ničím nepodloženého tvrzení nevyplývá, že by byl stěžovatel nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Z výše uvedeného plyne, že dokazování lze považovat za provedené dostatečným způsobem a nebyl porušen ani jiný procesní předpis. Odkazy stěžovatele na jazykové bariéry neobstojí v porovnání s protokolem o pohovoru ze dne 14. 8. 2002, s nímž stěžovatel vyjádřil podpisem svůj souhlas.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.