Vydání 11/2004

V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který o věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; rovněž tvrdí, že pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné. Konkrétně namítala, že krajský soud dostatečně nepřezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil. Dále uvedla, že se k pohovoru nedostavila z důvodu, že nebyla vyrozuměna o jeho konání, neboť předvolání nebylo doručeno do vlastních rukou a ani nebylo vyvěšeno, jak tvrdí správní orgán, na úřední desce azylového střediska, kterou podle svých slov jednou až dvakrát týdně navštěvovala. Z tohoto důvodu jí nebylo umožněno zúčastnit se pohovoru, na kterém by se mohla vyjádřit k důvodům žádosti o udělení azylu. Na základě výše uvedeného proto dovozuje porušení § 24 zákona o azylu, § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 spr. ř.

Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že jeho rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Praze, bylo vydáno v souladu s právními předpisy. K tvrzení stěžovatelky, že pravidelně sledovala úřední desku, uvedl, že z evidence pobytu vyplývá, že stěžovatelka se v době, kdy byla obě oznámení vyvěšena, zdržovala bez uvedení adresy mimo azylové středisko, a nemohla tudíž úřední desku sledovat. V dalším odkázal na správní spis. Závěrem navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Ze správního spisu vyplynulo: stěžovatelka opustila Vietnam dne 1. 10. 2001, a to z důvodů ekonomických a osobních. Ekonomické důvody specifikovala tak, že "ve Vietnamu neměla práci"; osobní důvody pak specifikovala tak, "že si chtěla provětrat hlavu a poznat život v Evropě", resp. že si "chce rozšířit své vědomosti o Evropě a České republice". Na území České republiky vstoupila dne 16. 1. 2002. Řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 21. 1. 2002. Dne 20. 2. 2002 předvolal žalovaný správní orgán stěžovatelku k pohovoru ve věci řízení o azylu. Protože se toto předvolání k pohovoru nepodařilo stěžovatelce doručit do vlastních rukou, bylo uloženo v azylovém zařízení a oznámení o uložení bylo vyvěšeno na úřední desce (vyvěšeno bylo dne 20. 2. 2002 a sňato dne 2. 3. 2002). Obdobně byl proveden i druhý pokus o doručení předvolání k pohovoru, ale stěžovatelka si předvolání opětovně nepřevzala (druhé předvolání k pohovoru bylo vyvěšeno dne 25. 3. 2002 a sňato dne 4. 4. 2002).

Kasační stížnost není důvodná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci. Význam dovolaného ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ("při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit") se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. Po posouzení stěžovatelkou uvedených skutečností, jakož i obsahu spisu, dospěl soud k závěru, že k porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, nedošlo.

Pokud stěžovatelka konkrétně namítá, že se k pohovoru nedostavila, protože nebyla vyrozuměna o jeho konání, neboť předvolání jí nebylo doručeno do vlastních rukou, resp. nebylo vyvěšeno na úřední desce azylového střediska, je třeba uvést, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgán obě předvolání do vlastních rukou doručoval. Ostatně jak bude osvětleno níže, stěžovatelka si obě předvolání ani převzít nemohla z důvodu, že nebyla v azylovém středisku přítomna (a to bez udání adresy). Ze správního spisu dále vyplývá, že vzhledem k tomu, že se předvolání stěžovatelce do vlastních rukou doručit nepodařilo, byla uložena v azylovém středisku, přičemž oznámení o uložení byla vyvěšena na úřední desce.

K dalšímu tvrzení stěžovatelky, že jednou až dvakrát týdně sledovala úřední desku azylového střediska, ale i opětovně k výše uvedenému doručování do vlastních rukou, soud odkazuje rovněž na správní spis - evidenci pobytu stěžovatelky, kterou si vyžádal od správního orgánu - z něhož vyplývá, že v době vyvěšení prvního předvolání (ale i v okamžiku doručování prvního předvolání do vlastních rukou - viz výše), tedy mezi 20. 2. 2002 a 2. 3. 2002, se stěžovatelka v azylovém středisku nezdržovala, jelikož středisko již dne 19. 2. 2002 svévolně opustila a vrátila se až dne 18. 3. 2002. Rovněž tak z této evidence vyplývá, že stěžovatelka dne 22. 3. 2002 středisko opětovně svévolně opustila a vrátila se tam až 9. 4. 2002. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka ani v dobu vyvěšení druhého předvolání (ale ani v okamžiku doručování druhého předvolání do vlastních rukou - viz výše), tedy mezi 25. 3. 2002 a 4. 4. 2002, nebyla v azylovém středisku přítomna. Nejvyšší správní soud proto dovozuje, že k pohovoru, kde by se stěžovatelka mohla dále vyjádřit k důvodům pro udělení azylu, se nemohla dostavit pouze na základě vlastního zavinění, přičemž nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka svévolným opuštěním azylového střediska dále porušila i povinnost stanovenou v § 82 zákona o azylu. V těchto námitkách proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil, a neshledal tak porušení § 24 zákona o azylu. Podle § 24 odst. 2 zákona o azylu se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Nejvyšší správní soud rovněž přezkoumal namítané porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu. Protože stěžovatelka své tvrzení ve vztahu k označeným ustanovením zákona nijak nespecifikovala, zabýval se Nejvyšší správní soud všemi možnými dopady, ovšem neshledal, že by k porušení citovaných ustanovení ze strany správního orgánu došlo, a přisvědčil tak závěrům krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal v souzené věci stěžovatelkou označený důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

K namítanému porušení ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. že "rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí", Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují určitý výrok rozhodnutí. Protože stěžovatelka žádné konkrétní námitky ve vztahu k porušení označeného ustanovení soudního řádu správního nevymezila, ale pouze uvedla, že krajský soud dostatečně nepřezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než opětovně přezkoumat všechna možná naplnění označeného důvodu ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku Krajského soudu v Praze. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují předmětný výrok. I zde proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že v souzené věci neshledal ani stěžovatelkou označený důvod vymezený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).