903/2006
Azyl a ověřování pravdivosti tvrzení žadatele o udělení azylu
Ej 447/2004
Azyl: ověřování pravdivosti tvrzení žadatele o udělení azylu
k § 19 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Pokud žadatel o udělení azylu tvrdí, že byl v zemi původu (ve Vietnamu) diskriminován pro své katolické vyznání, nicméně neví, co je to Bible, jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, je jeho tvrzení o diskriminovaném katolíkovi více než nedůvěryhodné. Při nedostatku jiných důkazních prostředků k ověření žadatelova tvrzení nelze pokládat otázky správního orgánu zaměřené na alespoň základní povědomosti o katolickém náboženství za nemístné a odpovědi takto získané za nepoužitelné v řízení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, čj. 4 Azs 152/2004-36)
Věc:
Van H. N. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 15. 10. 2002 neudělilo žalobci azyl pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a zároveň vyslovilo, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Žalovaný svůj závěr opřel o zjištění, že důvodem žalobcovy žádosti o udělení azylu jsou ekonomické problémy. Žalobce totiž sdělil, že do zahraničí vycestoval, protože měl problémy s placením daní při svém soukromém podnikání, dále uváděl protichůdné údaje o své účasti na demonstraci a údaje o svém otci. V průběhu řízení poukazoval na diskriminaci kvůli svému katolickému vyznání a účasti na demonstraci v roce 2000, nicméně posléze potvrdil, že kvůli své víře, účasti na demonstraci, či jiným obdobným důvodům nebyl v zemi původu pronásledován policií ani jinými státními orgány a nebyl nikdy trestně stíhán.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek, ve kterém vyjádřil nesouhlas s tímto rozhodnutím. Poukázal na důvody, které uvedl v rámci správního řízení a které ho přinutily opustit Vietnam. Podle sdělení žalobce byla ve Vietnamu situace taková, že musel uniknout dřív, než by bylo vyhlášeno pátrání po jeho osobě. Po příjezdu do České republiky byl informován, že někteří duchovní otcové a několik lidí z jeho nadřízených bylo zatčeno, přičemž žalobcovo jméno bylo obsaženo na seznamu osob, po kterých policie pátrala. Podle žalobcova názoru by byl buďto uvězněn nebo zastřelen.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2003 byl opravný prostředek žalobce zamítnut. V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že žalobce neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jeho tvrzení o příslušnosti ke katolickému křesťanskému vyznání je nevěrohodné, protože jak vyplývá z odpovědí na srozumitelné konkrétní otázky, nemá v tomto směru ani základní věroučné znalosti katolického křesťana; i z toho důvodu je nevěrohodné také jeho tvrzení, že byl "pro víru diskriminován". Nebyl pronásledován, jak sám potvrdil, ani za účast na demonstraci, o které také vypovídal velmi vágně a rozporně; navíc sám uvedl, že se ještě déle než rok poté ve Vietnamu zdržoval. Jeho důvody k podání žádosti o azyl jsou tedy jiné, ekonomické, odlišné od uvedených zákonných důvodů pro udělení azylu.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž především brojil proti tomu, že žalovaný nevzal tvrzení o diskriminaci kvůli náboženské víře za odůvodněné, a to zejména s ohledem na údajnou absenci byť i základních znalostí katolického křesťana u stěžovatele. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za účelové a odporující smyslu zákona, neboť není možné stanovit jakákoliv objektivní měřítka subjektivních znalostí člověka o náboženství. Zároveň má stěžovatel za to, že není možné spojovat víru v Boha s rozsahem znalostí o náboženství u jedince, jelikož vědomosti nabyté v průběhu poznávání náboženství jsou různé a pouhá údajná neznalost náboženství neodůvodňuje závěr rozhodujícího orgánu o víře člověka v Boha. Stěžovatel dále nemá vědomost o tom, jakým způsobem by měl více prokazovat svou diskriminaci z náboženských důvodů, protože veškeré osoby, které by se k dané věci mohly vyjádřit, se nacházejí mimo území České republiky.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 24. 2. 2002 podal žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že se cítil ve Vietnamu diskriminován kvůli svému katolickému vyznání a kvůli svému otci, který byl vojákem u Francouzů. V březnu 2000 se v Jižním Vietnamu zúčastnil demonstrace proti komunistickému režimu, problémy však kvůli tomu neměl, protože včas utekl. Stěžovatel opustil Vietnam i z důvodu vysokých daní, které mu byly od státu vyměřeny, takže z podnikání neměl žádný zisk. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky posléze vyplynulo, že ačkoli se stěžovatel účastnil protikomunistické demonstrace, nebyl za to nijak stíhán nebo diskriminován. Ke své ekonomické situaci ve Vietnamu uvedl, že po ukončení studia nemohl z důvodu svého původu (otec byl ve francouzské armádě) najít práci, a proto začal podnikat, nicméně si nezajistil živnostenský list. Posléze za ním přišli úředníci z ekologického úřadu a z finančního úřadu kvůli tomu, že porušuje platné zákony. Podle svých slov je musel uplácet. Ačkoli se stěžovatel cítil diskriminován kvůli své katolické víře, popřel, že by kvůli ní měl někdy nějaké konkrétní problémy. Na dotazy týkající se podstaty katolické víry odpověděl, že neví, co je to Bible a z čeho se skládá, a zapomněl, jaké jsou křesťanské svátky.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným i krajským soudem, neboť stěžovatel neprokázal, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelův názor, že správní orgán nemůže nikdy hodnotit znalost žadatele v náboženství, neboť není odborně způsobilý k této činnosti a rovněž znalost každého člověka v náboženství je různá, za zcela nepřiléhavý. Úkolem správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bylo nejen zjistit, jaké důvody stěžovatele vedly k odchodu ze země původu a k podání žádosti o azyl v ČR, ale i osvědčit pravdivost stěžovatelových tvrzení. Pokud stěžovatel sice uvedl, že je katolického vyznání, nicméně neví, co je to Bible, jakožto základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, tedy není vůbec jisté, zda svoji víru nějak praktikuje, je tvrzení stěžovatele o sobě jako katolíkovi více než nedůvěryhodné. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že není možné stanovit jakákoliv měřítka hodnocení subjektivních znalostí člověka o náboženství a jeho víry, nicméně pokud stěžovatel tvrdí, že byl pro svou víru diskriminován, pak nepochybně musel svou víru před údajnými diskriminaci provádějícími subjekty projevit (víru praktikovat), což předpokládá alespoň minimální povědomost o náboženství, jak zcela logicky předpokládal i žalovaný, neboť při nedostatku jiných důkazů bylo jedině touto cestou možno tvrzení stěžovatele ověřovat. Ostatně žalovaný ani nemusel jít do takové hloubky zjišťování základů stěžovatelovy víry, neboť dostatečným zjištěním z hlediska § 12 zákona o azylu byla stěžovatelem tvrzená okolnost, že kvůli své víře problémy ve Vietnamu neměl.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.