Vydání 3/2006

Vzhledem k tomu, že soudní řád správní neobsahuje komplexní úpravu doručování, je na posuzovaný případ třeba využít odkazu na použití občanského soudního řádu. Podle § 46 odst. 4 občanského soudního řádu pak platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl.^*)

Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Adresu, na niž bylo stěžovateli doručováno, je přitom nutno považovat za místo, kde se v době doručování zdržoval i přesto, že stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že od února 2004 byla ubytovna na adrese, na níž bylo stěžovateli doručováno, zrušena a je neobyvatelná; není ovšem pravda, že tato skutečnost vylučuje účinky náhradního doručení, jak stěžovatel tvrdí. V daném případě je totiž nutno vycházet z určitých specifik řízení o udělení azylu, které se projevují především ve zvýšené snaze o rychlost a efektivnost (viz např. § 56 odst. 2 s. ř. s.), přičemž důvodem těchto zvláštností je pochopitelná snaha o účinnou a okamžitou ochranu cizinců, kteří důvodně tvrdí, že jsou pronásledování za uplatňování svých základních práv a svobod ve smyslu čl. 43 Listiny základních práv a svobod, blíže provedeného v ustanovení § 12 zákona o azylu. Aby však mohly být tyto procesní principy reálně naplněny, je nezbytná náležitá součinnost žadatele o azyl. Proto také zákon o azylu např. stanoví povinnost hlášení místa pobytu žadatele o azyl (§ 77 a násl. zákona o azylu), a to tak, aby byla zajištěna vzájemná komunikace mezi touto osobou a příslušným státním orgánem. Argumentace stěžovatele, který se domnívá, že účinky doručení rozsudku nemohly nastat, když se městskému soudu nepodařilo mu tento rozsudek doručit proto, že neoznámil změnu své adresy, jak sám udává (a to ani městskému soudu, ani žalovanému, podle jehož evidence pohybu uložené ve správním spise odešel z ubytovny až k 15. 4. 2004, tedy již po době doručování), je proto v přímém rozporu se zmíněnými zvláštnostmi azylového řízení a již z tohoto důvodu jí Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Přitom v této otázce soud přihlédl i k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Pro reálné naplnění tohoto základního práva je totiž sice nezbytná především efektivní činnost soudu, zároveň však toto ustanovení klade určité požadavky též na účastníky řízení, kteří rychlosti soudního řízení mají napomáhat. Rovněž v tomto kontextu tak Nejvyšší správní soud spatřuje stěžovatelovu povinnost řádně hlásit místo svého pobytu, což v daném případě splněno nebylo. Městský soud tedy postupoval v souladu s uvedeným ustanovením občanského soudního řádu a vyznačil na rozsudku, že nabyl právní moci deset dnů po uložení, tedy 15. 4. 2004.

Tento den se také pokládá za den doručení ve smyslu běhu lhůty k podání kasační stížnosti podle § 106 odst. 2 s. ř. s., který stanoví, že kasační stížnost lze podat do dvou týdnů od doručení napadaného rozhodnutí. Podle poslední věty tohoto odstavce nelze zmeškání zmíněné lhůty prominout. Podle § 40 odst. 2 s. ř. s. pak lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil její počátek, a podle odst. 4 téhož ustanovení je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit. Dnem určujícím počátek lhůty počítané podle týdnů byl den, kdy nastala doručení podle § 46 odst. 4 občanského soudního řádu, v případě rozsudku napadeného nyní posuzovanou kasační stížností tedy čtvrtek dne 15. 4. 2004, a lhůta dvou týdnů tak skončila ve čtvrtek dne 29. 4. 2004. Kasační stížnost podaná osobně na Městský soud v Praze dne 10. 5. 2004, jak vyplývá z prezentačního razítka městského soudu na kasační stížnosti, jež je v soudním spise založena na č. l. 28, tedy byla podána zjevně opožděně. Tuto opožděnost nelze s ohledem na výše uvedené prominout.

Proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].