388/2004
Azyl a k podmínkám udělení azylu za účelem sloučení rodiny
Ej 432/2004
Azyl: k podmínkám udělení azylu za účelem sloučení rodiny
k § 13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle § 13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. Postup podle citovaného ustanovení nelze odůvodnit tím, že v případě stěžovatelových rodinných příslušníků dospěl soud k nezákonnému závěru, pokud zamítl jejich žalobu proti zamítavému rozhodnutí o neudělení azylu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 4 Azs 147/2004-81)
Věc:
Volodymyr P. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.Ministerstvo vnitra svým rozhodnutím ze dne 22. 2. 2002 neudělilo žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a vyslovilo, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Své rozhodnutí zdůvodnilo tak, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by nasvědčila tomu, že byl pronásledován z důvodů uvedených v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, nýbrž pouze poukazoval na problémy své manželky a dcery. Žalovaný přitom posoudil problémy žadatelovy manželky, paní Lyudmyly N., a jejich nezletilé dcery Yuliye P. v samostatném rozhodnutí a neshledal, že by byly takového rázu, aby jim byl udělen azyl.
Krajský soud v Brně, jenž podle § 129 odst. 2 s. ř. s. a podle článku II odst. 1 věty prvé zákona č. 519/2002 Sb., kterým se mění zákon o azylu, věc převzal od Vrchního soudu v Praze, žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 19. 2. 2004. K možné aplikaci § 13 zákona o azylu uvedl, že o žalobě podané manželkou a dcerou žalobce rozhodoval v samostatném řízení, přičemž tuto žalobu shledal nedůvodnou, a proto ji zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl žalobce kasační stížností, v níž poukazoval na nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávnost spatřoval především v tom, že soud nezákonně rozhodl o žalobě jeho manželky Lyudmyly N. a jeho dcery Yuliye P. a posléze dospěl k nesprávnému závěru, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 odst. 1 zákona o azylu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popřel její oprávněnost. K námitce stěžovatele týkající se chybné aplikace § 13 zákona o azylu žalovaný uvádí, že stěžovatel nesplňuje podmínku, která by odůvodňovala udělení azylu podle § 13 odst. 1 zákona o azylu, neboť žádnému z jeho rodinných příslušníků nebyl azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu udělen.
Jak vyplývá z obsahu správního spisu, stěžovatel požádal o udělení azylu na území České republiky dne 20. 4. 2001, a to z národnostních důvodů. V žádosti poukazoval na pronásledování a terorizování své manželky ze strany sousedů a zaměstnavatele, neboť jeho manželka je židovského původu. Rovněž na jeho dceru ostatní stále pokřikovali, že je "židovská dcerka". Přitom stěžovatelova dcera je nemocná a nesmí se znepokojovat. Do protokolu o pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne 4. 6. 2001 pak stěžovatel uvedl, že jeho manželka musela kvůli svému původu opustit zaměstnání, sousedé jim dávali odpadky před dveře, malovali na dveře apod. Dceru ve škole děti obtěžovaly, proto ji stěžovatel musel dát na židovskou školu, kam ji vozili autobusem s ochrankou. Když šla manželka do synagogy, musel ji stěžovatel doprovázet, protože po ní lidé házeli kamením. Na konci roku 2000 začala manželce volat mafie a požadovat po ní daň. Ačkoli toto vydírání oznámili na policii, k uklidnění situace nedošlo, a proto se celá rodina rozhodla pro odchod do České republiky.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Z citovaného ustanovení vyplývá, že jeho aplikace by byla možná jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem stěžovatele. Jak je však zřejmé z obsahu spisu i z vyjádření stěžovatele v kasační stížnosti, tato situace v posuzovaném případě nenastala, neboť stěžovatelově manželce Lyudmyle N. a dceři Yuliyi P. azyl udělen nebyl.
Argumentaci, že v případě stěžovatelovy manželky a dcery krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, protože rozhodl o žalobě Lyudmyly N. a Yuliye P. nezákonně, považuje zdejší soud za zcela nepřiléhavou, neboť je zde konstruována závislost možného pochybení soudu v jednom případě na rozhodnutí soudu v případě jiném, ačkoli tato konstrukce nemá oporu ani v právních předpisech upravujících jednání a rozhodování soudů ve správním soudnictví, ani v zákoně o azylu.
Úkolem krajského soudu je na návrh toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), tento úkon - v daném případě rozhodnutí - správního orgánu v rámci žalobních bodů přezkoumat a rozhodnout, zda podaná žaloba je důvodná či nikoli, a poté napadené rozhodnutí zrušit, popř. vyslovit jeho nicotnost, anebo návrh zamítnout. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. V době rozhodování žalovaného zde pro aplikaci § 13 zákona o azylu chyběla základní podmínka, kterou, jak již Nejvyšší správní soud zdůraznil výše, je existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu některému z rodinných účastníků stěžovatele.
Žádost stěžovatelovy manželky Lyudmyly N. a nezletilé dcery Yuliye P. však žalovaný zamítl, stejně jako byla pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2004 zamítnuta žaloba proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu podaná stěžovatelem.
V dané věci tedy Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, když žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
(gr)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.