Vydání 2/2004

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu těchto ustanovení.

Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale ten je nesprávně vyložen. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál ve spisu obsažený, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, je-li skutkový materiál obsažený ve spisu nedostačující pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správně vyšel z existujícího skutkového a právního stavu a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Stěžovatel v kasační stížnosti k § 103 odst. 1 písm. a) především uvádí, že došlo k porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 32 odst. 2, § 46 správního řádu a § 12 zákona o azylu, a namítá tak nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a konstatuje, že k porušení citovaných ustanovení správního řádu nedošlo a že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Českých Budějovicích právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně usoudil a rozhodl, že žalobce nemá nárok na udělení azylu podle zákona o azylu.

K tvrzení stěžovatele, že správní orgán neshromáždil dostatek skutkových podkladů, na základě kterých by mohl spolehlivě zjistit skutečný stav věci, a vydat tak rozhodnutí, které by neodporovalo citovaným ustanovením zákonů, Nejvyšší správní soud uvádí, že taková pochybení v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se rozhodnutí krajského soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí žalovaného, dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují předmětný výrok. Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný vycházel pouze z jediného podkladu, a to ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 v Ruské federaci, vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru roku 2001, a že žalovaný nezjišťoval, zda situace v Ruské federaci zůstala v oblasti dodržování lidských práv od roku 2000 do doby vydání napadaného rozhodnutí nezměněna, Nejvyšší správní soud uvádí, že odkaz na citovanou zprávu je v rozhodnutí žalovaného uveden pouze za účelem prokázání řešení kriminality v domovském státě a nikoliv proto, aby byla prokazována existence důvodů pro udělení azylu. Rovněž s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy prokazující jím tvrzené skutečnosti, musel správní orgán vycházet z jemu dostupných informací, což také učinil; zřetelehodným je rovněž fakt, že se stěžovatel ani nepokusil svou situaci řešit přes orgány činné v domovském státě. Ostatně stěžovatelem uváděný důvod, tedy strach vrátit se do Ruské federace z obavy před teroristickými akty prováděnými čečenskými teroristy, není z důvodu, že teroristické akty v tomto případě nevykonává státní moc, podřaditelný pod ustanovení zákona o azylu, neboť zákonodárce do zákona o azylu implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a ustanovení Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, ze kterých zřetelně vyplývá, že se musí jednat o represi ze strany státu.

Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by v předcházejícím řízení byla nesprávně posouzena právní otázka věci, a stejně tak nedospěl k závěru, že se jedná o vadu řízení z důvodu, že skutková podstata nemá oporu ve spisech či je s nimi v rozporu. Proto žalovaný správní orgán i Krajský soud v Českých Budějovicích postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.