Vydání 1/2005

Rozhodnutí žalovaného cituje zprávu Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2001 velmi podrobně a pro úplnost z ní Nejvyšší správní soud poukazuje zejména na tu část, ve které se přímo popisuje situace z hlediska vztahů mezi oběma náboženskými skupinami.

Ústava zaručuje svobodu vyznání, včetně svobody měnit náboženství nebo víru, a svobodu projevovat a šířit své náboženství nebo víru bohoslužbou, učením, praktikováním a dodržováním. V některých směrech však vláda tato práva omezila. Ve dvanácti severních státech pokračovalo provádění rozšířeného práva , což vedlo ke zpochybnění svobody vyznání zaručené ústavou a v některých případech k podnícení etnicko-náboženského násilí. Ústava zakazuje státním a místním vládám přijímat oficiální náboženství. Někteří křesťané však tvrdí, že vzhledem ke znovuzavedení trestního práva , pokračujícímu využití státních zdrojů k financování výstavby mešit, učení Alkalisů (muslimských soudců) a poutím do Mekky (hadždž) byl islám přijat jako státní náboženství v mnoha severních státech. Státních fondů se ovšem rovněž využívá k financování poutí křesťanů do Jeruzaléma. Obecně se ve státech s jasnou převahou křesťanů nebo muslimů výslovně preferuje víra většiny obyvatel. Země se skládá z 36 států. Guvernéři mají volnost v rozhodování, ale čerpají své prostředky od federální vlády. Federální i státní vlády se zabývají náboženskými otázkami včetně otázky povinné výuky náboženství ve státních školách, subvencované výstavby kostelů a mešit, státem podporované účasti na pouti hadždž a poutích do Jeruzaléma. Ústava stanoví, že jednotlivé státy si mohou ve volbách vybrat, zda budou užívat zvykové právo a soudy . Až do znovuzavedení trestního práva ve státě Zamfara v lednu 2000 bylo soudnictví práva , které je součástí obecného systému soudnictví, omezeno na rodinné a osobní právo v soudních věcech mezi muslimy, pokud se obě strany sporu dohodly řešit svůj spor před soudem , nebo na občanskoprávní spory mezi muslimy, pokud účastníci sporu souhlasili s projednáváním sporu před tímto soudem. Prvky práva existovaly rovněž na severu země v trestním zákoníku, který se na severu aplikoval od vyhlášení nezávislosti. V ústavě se ovšem říká, že "odvolací soud může uplatňovat takové odlišné soudní pravomoci, jak mu to ukládá právo v dané zemi". Některé státy vykládají tuto část ústavy jako zaručení práva rozšiřovat právní pravomoci stávajících soudů na trestní případy. V říjnu 1999 podepsal guvernér státu Zamfara Ahmed Sani návrh zákona, který ustanovoval soudy a odvolací soudy ve státě Zamfara, a návrh zákona, který vytvářel trestní zákoník podle práva . Oba zákony vstoupily v platnost 27. ledna 2000. Právní systém ve státě Zamfara přijal tradiční právo v celém jeho rozsahu, s tou výjimkou, že odpadnutí od víry není trestně postižitelné. Po přijetí práva ve státě Zamfara začaly další státy na severu země přijímat různé formy rozšířeného práva . Dodržování nových ustanovení práva je v některých státech pro muslimy závazné, v jiných dobrovolné.

V další části této zprávy se říká, že zákon zakazuje náboženskou diskriminaci. V některých případech ovšem úředníci diskriminovali příslušníky jiných náboženství při uzavírání nájemních smluv a udílení státních zakázek. Náboženské rozdíly často souvisely s regionálními a etnickými odlišnostmi. Například severní region je převážně muslimský. Mnoho jižních etnických skupin je převážně křesťanských, přestože zhruba 50 procent Jorubů jsou muslimové. Ve Středním pásmu se vyskytují ve velkém počtu muslimové i křesťané. V mnoha oblastech Středního pásma je většina muslimských Fulaniů pastevci, zatímco muslimští Hausové a většina křesťanských etnických skupin inklinuje k farmářství a životu v městských oblastech. Proto je často obtížné rozlišovat náboženskou diskriminaci a napětí od etnické, regionální, ekonomické a pozemkové konkurence. Náboženské napětí zdůraznilo převážně etnické střety probíhající během roku. Během posledních dvou let se do Středního pásma vrátilo etnicko-náboženské násilí. Krize ve státě Kaduna v roce 2000 byla prvním výrazným muslimsko-křesťanským konfliktem ve volebním období prezidenta Obasanjoa. Když představitelé státu Kaduna oznámili úmysl zavést právo , protestovala proti tomu ve státě početná křesťanská menšina, což vedlo k několik dní trvajícím násilným střetům. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 1000 a 1500 osobami. Mnoho kostelů a mešit bylo vypáleno. Mnoho křesťanů na severu země se ze strachu z pokračujícího násilí vrátilo do svých historických domovů na jihovýchodě. Navíc docházelo k řadě dalších konfliktů v jižní Kaduně mezi menšími etnickými skupinami a Hausy, kteří byli ve městech jako např. Zangon-Katafu, Kachii a Kafanchanu. Po násilí v Kaduně v roce 2000 vláda organizovala dialog mezi různými náboženskými etnickými skupinami v Kaduně, které mohly během roku ve státě přispět k menším etnicko-náboženským incidentům, a to především v prvních deseti měsících roku. Například v říjnu, kdy vypukl oheň ve dvou menších kostelech ve městě Kaduna, pomáhali společně v sousedství žijící křesťané a muslimové uhasit oheň a vláda slíbila finanční podporu na jejich opravu. V listopadu však bylo v jižní Kaduně zabito několik osob poté, co se vystupňovala rivalita mezi dvěma místními vůdci, když stát oficiálně přijal rozšířenou verzi práva . Nadále však docházelo k případům etnicko-náboženského násilí v ostatních částech země. Stovky lidí byly zabity a stovky tisíc lidí odsunuty.

Ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2001, kde se v oddílu 1c hovoří o mučení a jiném krutém, nelidském nebo ponižujícím zacházení nebo trestání, vyplývá, že ústava takováto porušování práv zakazuje a zákon upravuje tresty za takováto porušení. V průběhu roku však příslušníci armády, policie a bezpečnostních sil pravidelně bili protestující, osoby podezřelé z trestných činů, zadržené osoby a odsouzené vězně. Policie se pravidelně fyzickým násilím pokoušela od civilistů získat peníze. Zákon zakazuje u soudu použít důkazy získané mučením. Dále tato zpráva říká, že ke konci roku platily ve dvanácti severních státech různé verze islámského trestního práva . Soudy řídící se právem vydávaly rozsudky "hadd", jako např. amputace za krádež, bití holí za smilstvo nebo veřejnou opilost nebo smrt ukamenováním. Odvolací soudy ještě nerozhodly, zda takovéto tresty představují mučení, kruté, nelidské či ponižující zacházení, jak je uvedeno v ústavě. Bití holí jako trest podle zvykového práva, severonigerijského trestního zákona a práva v soudním systému dosud nebylo úspěšně napadeno na základě ustanovení ústavy o krutém a nelidském trestání. V průběhu roku byly provedeny dvě amputace, i když počet rozsudků byl větší. V průběhu roku vydaly soudy své první rozsudky smrti. Jak u soudů podle zvykového práva, tak u soudů řídících se právem byla pravděpodobnost, že rozsudek bude vykonán okamžitě po vyhlášení, větší u chudých osob bez právního zástupce. Všichni obvinění však mají právo se odvolat. Federální vláda zřídila panel složený z právních odborníků, aby vytvořili jednotný trestní zákoník pro všechny severní státy, který by nahradil navzájem odlišné trestní zákony platné v jednotlivých státech. Dále je konstatováno, že podmínky ve věznicích jsou i nadále kruté a životu nebezpečné.

Pokud se týká bezpečnostní situace v zemi původu, je v tomto ohledu oddíl 2d zprávy, kde se uvádí, že během období etnicko-náboženského násilí byla řada osob odsunuta z místa svého bydliště. Například v září a říjnu bylo odsunuto několik set tisíc osob kvůli etnickému konfliktu ve státech Benue a Nasarawa. V červenci potvrdil guvernér státu Bauchi Mu'azu, že téměř celá hauská komunita v Tafawa Balevě buď odešla, nebo zahynula během konfliktu. V říjnu poslalo mnoho Jorubů a Igbů své rodiny po etnicko-náboženském násilí v Kanu na jih. Na konci roku se objevily informace o odsunutí minimálně 100 000 osob do centrálního regionu v důsledku střetů mezi komunitami a po armádních útocích na několik komunit. Mnoho osob prchajících před etnicko-náboženským násilím našlo nejprve úkryt ve vojenských kasárnách, policejních objektech a jiných veřejných budovách. Někteří lidé přebývali ve vládních budovách i na konci roku. Tisíce křesťanů a muslimů bylo vnitrostátně odsunuto po povstáních ve státě Kaduna v roce 2000. Většina z nich se během roku vrátila do svých domovů. Mnoho navrátilců si nadále uvědomovalo nebezpečí pokračovat v práci v těchto oblastech. Někteří se vrátili, jen aby dopsali obchodní smlouvy nebo prodali své domy a zařídili nutné věci pro trvalejší odchod.

Soud I. stupně naznačuje možnost odchodu do jižních částí země, kde se právo neuplatňuje; opomněl k tomu ovšem dodat, zda taková možnost je reálná, a to vzhledem k etnickému rozložení: např. po pádu Abachova režimu, který jakékoliv spory mezi etniky nepřipouštěl, naopak docházelo k násilným konfliktům tohoto druhu velmi často (např. mezi etniky Jaw a Itsekiri v ropné oblasti delty řeky Niger). V Nigérii jsou hlavními etnickými skupinami národnostní skupiny Joruba, Hausa/Fulani, Igbo, Jaw, Kanuri, Ibibio, Tiár, Bura a Nupe a kromě nich dalších 250 etnik, včetně starousedlíků libanonského a indického původu. Islám vyznává přes 50 % obyvatel a jejich podíl se nadále a trvale zvyšuje. Křesťané tvoří asi 42 % obyvatelstva, zbytek pak vyznává tradiční domorodá animistická náboženství (např. sekty Jukun, Urhobo, Kataf). Rozhraní mezi oběma největšími náboženskými skupinami probíhá v Nigérii horizontálně zhruba uprostřed federace (sever je muslimský, jih převážně křesťanský). Území, kde se mísí křesťanské a muslimské obyvatelstvo (Middle Belt - Střední pás), většinou představuje místa zvýšeného etnického napětí, nábožensky motivovaných nepokojů a násilí. Výbušná situace mezi muslimy a křesťany existuje již delší dobu například v hlavním městě federativního státu Plateau - Josu, pravidelně se objevuje ve státě Benue a velkých městech Kano či Kaduna. Důvodem je vynucený kontakt obou náboženských komunit následkem značného přelidnění právě velkých měst, ke kterému dochází kvůli masovému přistěhovalectví zejména ze severních oblastí federace. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (www.mzv.cz v odkazu na www.export.cz) uvádí, že poměrně značnou hrozbou pro další liberální a sociálně-kulturní vývoj v severních oblastech země začíná být zavádění muslimského právního systému jednotlivými tamními státy a vládami. Dodržování zásad je vynucováno i na ostatním obyvatelstvu, které se nehlásí k muslimské víře a odmítá respektovat nábožensky motivované a vlastně lokálně platné zákony. Všeobecně jsou respektovány pouze platné zákony federace, nikoliv zákony šarí' a, což v krajních případech vede až k násilí. Prvním federativním státem, který oficiálně přijal právní systém , je stát Zamfara (1999). Další čtyři severní státy federace (Kano, Kaduna, Katsina a Sokoto) následovaly pak v krátké době. Dnes je uplatňována již ve třinácti státech federace - kromě výše uvedených k nim patří i státy Bauchi, Borno, Gombe, Jigawa, Kebbi, Niger, Oyo a Yobe.

představuje systém nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života věřících a zavazují každého muslima k životu podle Božího zákona. Jde o systém povinností muslima náboženské a právní povahy, o cestu, která má být následována: je to záruka jistoty a bezpečí. bývá chápána jako souhrn tří zákoníků: ibádát - týká se rituálních záležitostí, mu´ámalát - týká se občanskoprávních věcí, ´ukúbát - řeší záležitosti trestní povahy. Islámské právo je případem nábožensky založeného práva (J. Muzikář a kol.: Islám - ideál a skutečnost. Baset, Praha 2002). Muslimský stát - dár al-islám - musí na svém území tolerovat a chránit jinověrce uznaných náboženských systémů, včetně křesťanů, jestliže jsou loajálními poddanými a platí příslušné daně. Pro muslimský stát není nutné, aby se všichni nebo většina obyvatel hlásila k islámu, důležité však je, aby zde vládla . V pojetí muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry (blíže: A. Křikavová a kol.: Islám a současnost. , Praha 1985). S ohledem na individuální přístup k řešení této věci nemůže bez povšimnutí zůstat ani zcela odlišné pojetí postavení muslimské ženy ve srovnání s křesťanským nebo evropským prostředím (srov. např. L. Kropáček: Duchovní cesty. Vyšehrad, Praha 1993).

Z rozhodnutí žalovaného, stejně jako z rozsudku soudu I. stupně, se nedá vyčíst, z jaké konkrétní oblasti stěžovatelé pocházejí a k jaké národnosti patří. Zprávy, které byly k dispozici, svědčí jednak o mimořádně složité situaci v zemi, jednak o nutnosti zabývat se postavením žadatelů o azyl v zemi jejich původu , a to s ohledem na jejich náboženské vyznání. Nelze přitom odhlédnout od zcela konkrétních projevů uplatňování islámského právního systému na území Nigérie, resp. jednotlivých států federace. Existuje tak několik nezodpovězených otázek: z jaké oblasti stěžovatelé pocházejí, zda je v této oblasti zaváděno právo a vyvolává-li jeho uplatňování v dané podobě a místě oprávněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti ke křesťanskému náboženství, případně lze-li situaci stěžovatelů řešit v rámci Nigérie s přihlédnutím k jejich národnosti. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle § 32 správního řádu má správní orgán v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu v daném případě odpovídá požadavek, aby byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro udělení azylu v soudem požadovaném rozsahu, neboť správní orgán tím za stěžovatele nedomýšlí právně důvody pro udělení azylu stěžovateli neuplatněné: je naopak jeho úkolem zasadit uváděné důvody - křesťanské vyznání - do přesného rámce reálií nigerijské společnosti.

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné porovnat informace Ministerstva zahraničních věcí s obsahem zevrubné zprávy Human Rights Watch ze září 2004, svazek 16, č. 9 (A). V části nazvané "?" se mezi řadou podrobných informací píše právě o severních územích Nigérie jako o oblasti, ve které se islám praktikuje již od 11. století a byla aplikována již od koloniálních dob. Hovoří se přitom o možnosti nemuslimského obyvatelstva zvolit si soud, ke kterému chtějí jít, totiž soud práva nebo či .

K tvrzení stěžovatelů o způsobu provedení dokazování jako nedostatečného ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud připomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je-li nedostačující k učinění správného skutkového závěru.

Ze Zprávy o dodržování lidských práv v Nigérii z roku 2000 vydané Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států, která je součástí správního spisu, vyplývá, že Nigérie - země původu stěžovatelů - je zemí, kde je porušování lidských práv častým jevem. S touto skutečností ve spojení s tvrzenými obtížemi stěžovatelů se žalovaný žádným způsobem nevypořádal.

V daném případě stěžovatelé v rámci pohovoru prohlásili, že mají obavy z bezpečnostní situace v souvislosti s uplatňováním práva , hovořili o atmosféře zabíjení, jako poslední impuls k opuštění země byl uveden strach o vlastní život. Pohovor pokračoval bez doplňujících otázek vztahujících se k bližšímu osvětlení těchto skutečností, ačkoli jejich prokázání by mohlo být pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho následovaly další v zásadě obecné otázky. Okolnosti týkající se uplatňování práva mohou být rovněž s ohledem na stěžovatelku při posouzení její žádosti o azyl; správní orgán však její specifické postavení jako ženy prakticky nijak nezkoumal. Tento postup v řízení o azylu tak představuje vadu správního řízení při zjišťování skutkového stavu, z něhož žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí podle § 110 odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.