730/2005
Azyl a doručování písemností uložením v pobytovém středisku
Ej 270/2004
Azyl: doručování písemností uložením v pobytovém středisku
k § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Podmínky doručení předvolání k pohovoru v pobytovém středisku uložením podle § 24 odst. 2 a 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jsou splněny, jestliže žadatel o azyl opustil pobytové středisko, aniž v souladu s § 82 odst. 2 tohoto zákona oznámil ministerstvu písemně v příslušné lhůtě opuštění střediska včetně uvedení adresy, kde se bude nadále zdržovat, a délky pobytu mimo pobytové středisko.
Představa žadatele o azyl, že ministerstvo mělo bez dalšího předpokládat, že v době neoznámeného opuštění pobytového střediska se bude zdržovat na adrese, kterou uvedl při předcházejícím oznámení o dlouhodobém opuštění pobytového střediska, a že tedy jeho adresa v době neoznámeného opuštění pobytového střediska byla známa, není opodstatněná.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2004, čj. 5 Azs 16/2004-53)
Prejudikatura:
srov. č. 80/2004-II. a č. 682/2005 Sb. NSS.Věc:
Sejad M. (Svazová republika Jugoslávie) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.Ministerstvo vnitra žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29. 7. 2002 zastavilo řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2003 žalobu proti rozhodnutí ministerstva zamítl. Krajský soud dospěl v souladu s žalovaným k závěru, že žalobce se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, k němuž byl předvolán na den 15. 7. 2002 a poté na den 26. 7. 2002. Obě předvolání k pohovoru mu byla doručena postupem stanoveným v § 24 odst. 2 zákona o azylu, protože žalobce se v místě, kde byl hlášen k pobytu, tedy v azylovém zařízení – Pobytovém středisku J. – nezdržoval, neboť toto zařízení 3. 7. 2002 svévolně opustil a vrátil se do něho až dne 5. 8. 2002. O žádosti žalobce jako žadatele o udělení azylu nemohl správní orgán ve věci rozhodnout. Krajský soud neshledal na straně žalovaného pochybení, pokud řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona o azylu zastavil. Navíc krajský soud poznamenal, že ze sdělení Správy uprchlického zařízení Ministerstva vnitra, azylového zařízení, Pobytového střediska B., ze dne 15. 10. 2002, které je rovněž součástí správního spisu, vyplývá, že žalobce byl v roce 2002 na dlouhodobých propustkách ve dnech 23. 5. až 23. 6., 6. 8. až 6. 9., 6. 9. až 5. 10. a 8. 10. až 8. 11., nikoliv tedy v měsíci červenci, kdy byl předvolán k pohovorům.
Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce kasační stížností, v níž uvedl, že je sice pravda, že zákon o azylu stanovuje povinnost dostavit se k pohovoru, avšak krajský soud se nedostatečně zabýval důvody, proč se žalobce k pohovoru nedostavil. Rozhodnutí v neprospěch žalobce jako žadatele o azyl nelze založit jen na tom, že jednal v rozporu s předpisy a neoznámil svůj odchod z azylového zařízení. Žalobce svůj první odchod nahlásil při svých dlouhodobých propustkách ve dnech 23. 5. až 23. 6. 2002 i s adresou svého přechodného pobytu a počítal s tím, že nemusí opakovaně uvádět tuto adresu při dalších odchodech, a v tomto smyslu jednal v omylu a je mu možno vytknout pouze to, že bez přiměřených důvodů spoléhal na evidenci této adresy Ministerstvem vnitra. Z tohoto technicko-právního problému vyplývá i určité pochybení pracovníků Ministerstva vnitra, spočívající zejména v porušení § 3 odst. 2 správního řádu, podle něhož „
mají správní orgány povinnost postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva účinně hájit
“. Je naprosto zřejmé, že orgány Ministerstva vnitra takovým způsobem nepostupovaly. Protože měly k dispozici z opakovaných pobytů žalobce mimo azylové zařízení jeho stejnou adresu, a to i z dalších jeho pobytů mimo azylové zařízení v dalších měsících, stačila jen minimální iniciativa orgánů Ministerstva vnitra podívat se do jeho karty, kde tato opakovaně uváděná adresa byla uvedena. Ze spisu nevyplývá, že by se žalobce na předmětné adrese nezdržoval. Žalobci nezbývá, než aby se dovolal známého rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Orgány Ministerstva vnitra ani krajský soud v souladu s tímto rozhodnutím Ústavního soudu nepostupovaly, omezily se na restriktivní
výklad zákona a z omylu žalobce, pochopitelně zcela a úplně neznajícího příslušné právní předpisy, udělaly důvod pro zamítnutí jeho žádosti o azyl, aniž by došlo k přezkoumání vlastního merita této žádosti a jejích důvodů. Takové rozhodnutí může být sice na jedné straně „ve shodě“ s rigorózním výkladem zákona o azylu, nikoliv však s jeho demokratickým duchem a základními demokratickými principy polistopadové společnosti.Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Žalobce v kasační stížnosti nezpochybňuje zjištění žalovaného ani krajského soudu o tom, že se nedostavil na předvolání ministerstva k pohovoru (§ 23 zákona o azylu) ve dnech 15. 7. 2002 a 26. 7. 2002, a nepopírá ani to, že ve dnech 3. 7. 2002 až 5. 8. 2002 opustil pobytové středisko, aniž pro uplatnění svého práva na opuštění pobytového střediska postupoval podle § 82 odst. 2 zákona o azylu (žadatel o udělení azylu je povinen písemně oznámit ministerstvu opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin). V oznámení uvede žadatel o udělení azylu adresu, kde se bude zdržovat, a délku pobytu mimo pobytové středisko. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než tři dny je žadatel o udělení azylu povinen písemně oznámit ministerstvu nejméně 24 hodin před odchodem z pobytového střediska). Žalobce však má za to, že žalovaný znal z jeho předchozích opuštění pobytového střediska jeho adresu. Podle obsahu správního spisu byl žalobce přijat do Pobytového střediska J., dne 21. 5. 2002, toto středisko opustil na propustku dne 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002 s uvedením adresy T., O. 32, poté pobytové středisko svévolně opustil 3. 7. 2002 a vrátil se do něj až 5. 8. 2002 a teprve poté měl další propustky, např. od 6. 8. 2002 do 6. 9. 2002 a další s uvedením adresy P., ulice V. 10/30. Před svévolným opuštěním pobytového střediska dne 3. 7. 2002 měl žalobce pouze jedno dlouhodobé povolené opuštění střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002. Představa žalobce, že tedy žalovaný měl bez dalšího předpokládat, že v době od 3. 7. 2002 se zdržuje na jím oznámené adrese pro povolení opuštění pobytového střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002, není oprávněná. Žalobcovo tvrzení, že místo jeho pobytu v době od 3. 7. 2002 do 5. 8. 2002 bylo známo, tedy neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobce nesplnil svoji povinnost stanovenou v § 82 odst. 2 zákona o azylu, ačkoliv dne 14. 11. 2001 byl seznámen s právy a povinnostmi účastníka řízení o udělení azylu. Žalobce byl hlášen k pobytu v Pobytovém středisku J. a protože se tam od 3. 7. 2002 až 5. 8. 2002 nezdržoval, nepodařilo se mu na tuto adresu doručit předvolání k pohovoru a ministerstvo postupovalo při doručování předvolání v obou případech, tj. k pohovoru stanovenému na den 15. 7. 2002 i na den 26. 7. 2002, podle § 24 odst. 2 zákona o azylu. Tomuto postupu nelze vytknout nesprávnost, resp. nezákonnost. Ministerstvo postupovalo v souladu s účinným právním předpisem – zákonem a nemohlo postupovat jinak, tedy nepřihlížet k ustanovení zákona a přihlížet k tomu, že žalobce je cizinec. Všechny tyto skutečnosti bral krajský soud v napadeném rozsudku v úvahu. Se všemi jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí.
(ale)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.