80/2004
Azy a řízení o udělení azylu
Azyl: řízení o udělení azylu
k § 24 odst. 2 a k § 25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
I. Pokud předvolání k pohovoru nebylo žadateli o azyl v souladu se zákonem doručeno, nelze řízení zastavit podle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
II. Nejsou splněny podmínky doručení předvolání k pohovoru v pobytovém středisku uložením podle § 24 odst. 2 zákona o azylu za situace, kdy byl žadateli o azyl udělen souhlas k pobytu na jiném místě, na němž se také skutečně zdržoval. Není přitom rozhodné, že tento souhlas dosud nebyl žadateli předán.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, čj. 2 Azs 8/2003-52)
Věc:
Miriam T. a nezletilý Narek T. (Republika Arménie) v P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra o zastavení řízení o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobců.Ministerstvo vnitra rozhodlo dne 23. 7. 2002 o zastavení řízení o udělení azylu z důvodu opakovaného nedostavení se k pohovoru ve dnech 11. 7. 2002 a 22. 7. 2002. Žalobu (opravný prostředek) směřující proti tomuto rozhodnutí zamítl dne 29. 5. 2003 Městský soud v Praze. Jeho rozsudek byl napaden kasační stížností.
Stěžovatelé v kasační stížnosti zejména namítali, že prvá stěžovatelka se sice nedostavila k pohovorům, ovšem měla k tomu vážné zdravotní důvody; proto také svou neúčast u pohovoru, který se měl konat dne 11. 7. 2002, telefonicky omluvila. O termínu druhého pohovoru se dozvěděla až dne 30. 7. 2002. Závažnost důvodů, pro které se stěžovatelka nedostavila k pohovoru, soud nesprávně posoudil, když se nezabýval podstatou zdravotních problémů stěžovatelky, která byla ve 20. týdnu rizikového těhotenství. Nesprávně soud hodnotil i povinnost zdržovat se v pobytovém středisku. Stěžovatelka již dne 29. 3. 2002 požádala za sebe i za druhého stěžovatele o souhlas ke změně pobytu a v souladu s § 82 odst. 1 zákona o azylu opustila středisko. Po podání žádosti se již zdržovala na nové (stávající) adrese a pobytové středisko navštěvovala pravidelně v souladu s § 82 a § 72 odst. 2 zákona o azylu. Povolení k pobytu mimo pobytové středisko stěžovatelé obdrželi dne 30. 7. 2002. Není tedy pravda, že by stěžovatelé neplnili povinnosti vyplývající z azylového zákona, ani že by svévolně opustili pobytové středisko. Dále stěžovatelé namítali, že předvolání k pohovoru, který se měl konat dne 22. 7. 2002, jim nebylo řádně doručeno, neboť podmínky § 24 odst. 3 zákona o azylu nebyly splněny. Písemnosti lze totiž takto doručovat jen v případě, kdy je hodnověrně zjištěno, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě, kde je hlášen k pobytu, a že místo jeho pobytu není známo - prvá stěžovatelka však adresu pobytu pobytovému středisku řádně sdělila.
Dne 22. 7. 2003 stěžovatelé doplnili kasační stížnost tak, že s ohledem na nepřesnost tvrzení o telefonické omluvě v kasační stížnosti nahradili toto tvrzení tak, že připustili neúčast u pohovorů, ovšem způsobenou tím, že prvá stěžovatelka se z vážných zdravotních důvodů nemohla dne 1. 7. 2002 dostavit k pravidelnému hlášení svého pobytu mimo pobytové středisko podle § 82 zákona o azylu; svou neúčast na hlášení však omluvila telefonicky. Pracovnice pobytového střediska ji však vůbec neupozornila na pohovor, a stěžovatelka se tedy o něm vůbec nedozvěděla a svou účast na něm nemohla omluvit. Pracovnice pobytového střediska její omluvu přijala a sdělila jí, že se na další hlášení má dostavit opět za 30 dnů; proto se prvá stěžovatelka dostavila dne 1. 8. 2002, kdy teprve zjistila, že se měla dostavit k pohovorům.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že prvá stěžovatelka požádala o udělení azylu dne 1. 2. 2002, a to i za druhého stěžovatele; pohovor absolvovala dne 25. 4. 2002. Další předvolání k pohovoru na den 11. 7. 2002 bylo opatřeno záznamem, že se písemnost nepodařilo doručit do vlastních rukou; proto byla doručena podle § 24 odst. 2 zákona o azylu a byla uložena v azylovém zařízení a vyvěšena od 1. 7. 2002 do 10. 7. 2002; stejně naložil žalovaný i s předvoláním na den 22. 7. 2002, které bylo vyvěšeno od 12. 7. 2002 do 22. 7. 2002. Nato bylo řízení dne 23. 7. 2002 zastaveno.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Zastavit řízení podle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je mj. možno v případě, že žadatel o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru; taková povinnost je žadateli uložena v § 23 odst. 2 téhož zákona. K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba nedostavení se k pohovoru, a to opakovaně - tedy nejméně ve dvou případech, a navíc nedostavení nesmí bránit žádný závažný důvod. Prvotním předpokladem ovšem je řádná vědomost o pohovorech, tedy že žadatelé o azyl byli o pohovorech v souladu se zákonem vyrozuměni. To stěžovatelé popírají, když zejména při druhém pohovoru neshledávají opodstatněným doručování podle § 24 odst. 2 zákona o azylu.
Podle § 24 odst. 1 zákona o azylu se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Teprve pokud se písemnost takto nepodařilo doručit, přichází v úvahu doručování uložením v přijímacím nebo pobytovém středisku, v němž je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Stěžovatelé byli hlášeni k pobytu v Pobytovém středisku K., ovšem na základě žádosti ze dne 29. 3. 2002 jim byl dne 18. 6. 2002 udělen souhlas se změnou místa hlášeného pobytu a podle zprávy Policie ČR, Služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 12. 6. 2002 o kontrole pobytu stěžovatelů se na této adrese skutečně zdržovali. Souhlas k pobytu byl prvé stěžovatelce předán až dne 30. 7. 2002. Vzhledem k tomu, že souhlas není udělován formou správního rozhodnutí a zákon o azylu neváže účinnost souhlasu na doručení žadateli, nelze označit pobyt stěžovatelů mimo pobytové středisko po datu vydání souhlasu za svévolné opuštění, jak je vyznačeno v evidenčním listě, kde je zaznamenán svévolný odchod dne 29. 6. 2002 (správnosti tohoto údaje nenasvědčuje již výsledek kontroly pobytu na nové adrese tomuto datu předcházející, nehledě k tomu, že prvá stěžovatelka tvrdí, že pobytové středisko opustila po podání žádosti o změnu adresy v režimu § 82 odst. 1 zákona o azylu). V době předvolání k oběma pohovorům tedy správní orgán musel vědět o tom, že žadatelé o azyl mají povolen pobyt na jiné adrese a že se na ní fakticky zdržují. Proto měla být předvolání k pohovorům doručována podle § 24 odst. 1 zákona o azylu na tuto adresu a teprve po případném neúspěchu mohlo být doručováno podle § 24 odst. 2 téhož zákona.
Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky řádného doručení předvolání k pohovorům, není již rozhodné, zda prvé stěžovatelce bránily v účasti vážné důvody či nikoliv.
Ve správním řízení tedy nedošlo k řádnému doručení předvolání k pohovorům a tato vada řízení ovlivnila zákonnost vydaného rozhodnutí. Soud tedy měl správní rozhodnutí pro tuto vadu zrušit. Tím jsou naplněny podmínky § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Městský soud navíc vzal za prokázané skutečnosti, které ze spisu nevyplývaly (a naopak nevzal zřetel na skutečnosti ve spise doložené), a v důsledku toho nesprávně posoudil naplnění podmínek pro zastavení řízení [ § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
(oš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.