Vydání 12/2023

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, čj. 2 As 309/2021-110)

Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2019 podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil řízení o žádosti kolektivního správce – osoby zúčastněné na řízení 1) – o vydání souhlasu se zvýšením sazeb odměn pro rok 2019 oproti jejich předchozí výši o více než míru inflace dle § 98f odst. 2 autorského zákona. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019 zamítl.

Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze. Ten její žalobě rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, čj. 17 A 17/2019-71, vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že § 98f odst. 2 autorského zákona uplatňuje pojem „nová výše sazby“ z důvodu porovnání dvou sazeb odměn – původní a nově navýšené sazby. Vzhledem k pouhé diverzifikaci sazeb odměn lze tyto sazby porovnat. Dále kolektivní správce vytvořil dvě nové kategorie sazeb, což městský soud posoudil tak, že předchozí výše sazby (původní sazba) byla 0 Kč. Následné zvýšení původní sazby tak bude vždy skokové. Městský soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že žalovaný měl posuzovat změnu výše sazby v režimu § 98f odst. 2 autorského zákona.

Žalovaný [stěžovatel a)] a osoba zúčastněná na řízení 1) [stěžovatelka b)] podali proti uvedenému rozsudku kasační stížnosti.

Stěžovatel a) brojil proti argumentaci městského soudu vztahující se k § 98f odst. 2 autorského zákona. Zejména nesouhlasil s odůvodněním v bodech 32 a 37 napadeného rozsudku. Městský soud v uvedených bodech podle stěžovatele a) tvrdil, že autorský zákon nevymezuje pojem „nová sazba“, a z toho důvodu není se tímto pojmem v souvislosti s § 98f odst. 2 autorského zákona zabývat. Z odůvodnění napadeného rozsudku též vyplývalo, že městský soud mínil, že § 98f odst. 2 autorského zákona se použije i na případy, kdy kolektivní správce daně navrhuje zcela nové sazby odměn.

Stěžovatel a) namítal nepřezkoumatelnost pro vnitřní rozpor odůvodnění napadeného rozsudku, a to v otázkách, které jsou zcela zásadní pro posouzení aplikace § 98f odst. 2 autorského zákona. Městský soud nejdříve v bodě 32 napadeného rozsudku uvedl, že pro užití § 98f odst. 2 autorského zákona je skutečnost, zda došlo k meziročnímu navýšení sazby oproti její předchozí výši o více než míru inflace. Následně v bodě 37 tvrdil, že neexistovala předchozí sazba odměn, tedy ani její výše. I přesto určil starší sazbu jako 0 Kč, a tedy tvrdil, že předchozí výše existovala.

Ustanovení § 98f odst. 2 autorského zákona je podle stěžovatele a) důležité vykládat z hlediska účelu, jejž má plnit při sjednávání sazebníků odměn. Účelem jeho zásahu do tvorby sazebníku odměn je zamezit libovůli kolektivních správců při stanovování nových sazebních odměn. Stěžovatel a) tvrdil, že § 98f odst. 2 autorského zákona je v podstatě speciální klauzulí, která upravuje přísnější postup pro případ, že kolektivní správce hodlá skokově (nad míru inflace) zvýšit sazbu odměny proti její předchozí výši. běžný postup podle § 98f odst. 1, 3 a 4 autorského zákona je bez jeho . Jsou to případy, kdy je navrhováno zvýšení starých sazeb o míru inflace, nebo kdy jsou navrhovány zcela nové sazby.

Pokud tedy kolektivní správce navrhuje zcela novou sazbu odměny nebo změnu již existující sazby odměny, musí podle § 98f odst. 1 autorského zákona takový návrh spolu s odůvodněním zveřejnit a předložit zákonem stanoveným subjektům a splnit další povinnosti dle uvedeného ustanovení. Stěžovatel a) uvedl, že i v případě stanovení nových sazeb odměn kolektivním správcem musí být tyto sazby projednány podle § 98f odst. 1, 3 a 4 autorského zákona. Takto se zabrání jednostrannému jednání kolektivního správce a bude zohledněn účel, který má sazebník plnit. Vztahoval-li by se § 98f odst. 2 autorského zákona i na posouzení nově vytvořených sazeb odměn, obsahoval by samotné sazby, nikoliv zvýšení sazeb odměn.

Stěžovatel a) dále uvedl, že pro posouzení zvýšení sazby odměny na základě rozhodných kritérií je nezbytné, aby vedle sebe existovala původní sazba a nově zvýšená sazba. Jedině tak je lze srovnat. Srovnání probíhá matematickým porovnáním absolutních hodnot a posouzením míry navrhovaného zvýšení nad míru inflace.

Konečně stěžovatel a) brojil proti argumentaci městského soudu v bodě 37 napadeného rozsudku. Výklad soudu v tomto bodě byl podle něj v rozporu s jazykovým výkladem § 98f odst. 2 autorského zákona a taktéž i s úmyslem zákonodárce zamezit jednostrannému skokovému zvýšení sazeb odměn. Argumentace městského soudu byla nesprávná i z toho důvodu, že pokud by stěžovatel a) souhlas s návrhem nové výše sazeb neudělil, větu pátou uvedeného ustanovení by nebylo možné použít. Kolektivní správce by musel vždy navrhovat odměnu 0 Kč. Pokud kolektivní správce nezíská souhlas s navýšením sazeb odměn, může navýšit sazbu odměn v mezích § 98f odst. 3 autorského zákona, tedy pouze do limitu míry inflace předcházejícího roku, pro nějž má platit nová výše sazby odměny. Pokud však městský soud určil výši sazby odměny za předcházející rok 0 Kč, bude mít daný limit vždy hodnotu 0 Kč. Jakákoliv procentní výše inflace násobená nulou bude vždy nula. V případě, že by stěžovatel a) souhlas s navýšením sazby odměn, neměl by kolektivní správce žádné vodítko, v jaké výši může navrhnout sazbu odměn tak, aby splnil podmínku stanovenou uvedeným ustanovením autorského zákona.

Stěžovatelka b) ve své kasační stížnosti namítala spornost posouzení věcné působnosti Ministerstva kultury [stěžovatele a)]. Neztotožňovala se se závěrem městského soudu zejména v bodě 32 napadeného rozsudku, že z dikce § 98f odst. 2 autorského zákona nelze dovodit, zda lze předmětné ustanovení aplikovat na „novou sazbu“. Z důvodové zprávy k novele autorského zákona plyne, že záměrem zákonodárce bylo zajistit transparentnost procesu tvorby sazebníků odměn, informovanost uživatelů a zároveň přiměřeným způsobem motivovat kolektivního správce a uživatele práv k dosažení shody na novém sazebníku. V legislativním procesu došla novela několika změn, jednou z nich bylo zavedení souhlasu ministerstva se zvýšením sazby odměny ve vymezených situacích. Ustanovení § 98f autorského zákona mluví zcela jednoznačně o „nové výši sazby odměny“. Pokud by bylo úmyslem zákonodárce zavést souhlas ministerstva i pro novou sazbu, bylo by to tak formulováno. Městský soud vyložil § 98f odst. 2 autorského zákona za pomoci argumentu , neboť pojem „nová sazba odměny“ je zjevně pojmem věcně širším než „nová výše sazby odměny“. Tím v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí rozšířil působnost ministerstva nad rámec autorského zákona.

Stěžovatelka b) osvětlovala své tvrzení pomocí argumentu . V případě, že by ministerstvo (v souladu s § 98f odst. 2 autorského zákona) neudělilo souhlas, kolektivní správce by mohl navýšit původní sazbu odměn pouze do výše inflace za předchozí rok. Dle názoru městského soudu byla původní sazba 0 Kč (resp. neexistovala), kolektivní správce by tedy 0 Kč mohl navýšit pouze o inflaci, takže výsledek by byl 0 Kč. Jakékoliv procento z nuly bude vždy nula. Pokud by kolektivní správce chtěl navýšit sazbu v novém roce, musel by opět žádat ministerstvo, a pokud by podle něj byla opět sazba nepřiměřená, musel by znovu navýšit sazbu pouze o inflaci a výsledek by byl opět nula.

Nabízel se i další podobný argument. Kolektivní správce by mohl stanovit výši sazby v procentech tržby uživatele. Ministerstvo by vyslovilo nesouhlas s danou sazbou odměny. Výkladem městského soudu by došlo k přičtení míry inflace ke stávající nulové procentní sazbě z určité základny (tržeb uživatele). I v tomto případě by se však jednalo o navýšení o míru inflace, ke které by nebyl potřeba souhlas. Stěžovatelka b) zmínila i potenciálně paradoxní situaci, kdyby kolektivní správce stanovil procentuální sazbu odměny nižší než míra inflace za předchozí rok. Pokud by ministerstvo nesouhlasilo s danou sazbou odměny, mohl by kolektivní správce ve smyslu § 98f odst. 2 autorského zákona stanovit odměnu až do limitu míry inflace, která by byla vyšší než původně navržená sazba. Tím by došlo k překročení výše původně navržené odměny, s níž ministerstvo vyslovilo nesouhlas.

Stěžovatelka b) upozornila, že § 98f odst. 2 nelze vykládat izolovaně, ale naopak je nutné ho zohlednit v celém procesu přijímání sazebníků dle § 98f autorského zákona. V tomto světle nemohl obstát ani argument stěžovatele a), který tvrdil, že postup kolektivního správce bez jeho nutného souhlasu může vést k obcházení zákona. Je to právě stěžovatel a), který může vzhledem ke své pozici vyslovit nesouhlas nebo vyjádřit námitky k novému sazebníku odměn, popřípadě se obrátit na příslušný soud dle § 98f odst. 3 a 4 autorského zákona.

Žalobkyně se ve vyjádření ke kasačním stížnostem vyslovila k pojmům „nově vytvořené sazby“ a „nová výše sazby odměny“. Například pojmu „nová (informace)“ se věnuje ve věcech poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Z ní plyne, že tímto pojmem se ve smyslu § 2 odst. 4 tohoto zákona rozumí taková informace, která v době podání žádosti neexistuje a pro vyhovění požadavku je nutné nejen mechanické vynětí informací z databáze, ale i jejich kvalifikované zpracování. Žalobkyně odkázala též na § 5 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve kterém se uvádí, že . I zde je obdobně upraven pojem „nového“. Vzhledem k uvedenému žalobkyně namítala, že novou výší sazby odměny nemůže být něco, co již existuje a za co již kolektivní správce odměnu vybíral. Ztotožnila se tedy s interpretací § 98f odst. 2 autorského zákona provedenou městským soudem.

Vyjádřila se i k postavení stěžovatelky b), která je fakticky monopolem, což vyplývá z § 96a odst. 3 písm. d) autorského zákona. Stěžovatelka b) vykonává správu cizího majetku a musí respektovat rozhodnutí ministerstva o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti výše sazby odměny. K tomu žalobkyně citovala nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14, č. 2/2015 Sb. ÚS.

K nulové odměně pak reagovala na argumentaci stěžovatelky b) pomocí argumentu . Žalobkyně tvrdila, že stěžovatelka b) vystihla podstatu právní úpravy. Právě v těchto případech, kdy sazba dosud neexistuje, je důležité, aby ministerstvo posuzovalo zvýšení sazby odměny a na svou úlohu nerezignovalo. Bylo by v rozporu s úmyslem zákonodárce, aby stěžovatelka b) ze své vůle, bez souhlasu ministerstva, přidávala další položky, a tím navyšovala odměnu hrazenou uživateli.

Osoba zúčastněná na řízení 4) (TV Nova) se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s argumentací městského soudu. Jednoznačným úmyslem zákonodárce bylo ve spojitosti se schvalovací procedurou dle § 98f odst. 2 autorského zákona ochránit uživatele předmětu ochrany před nepříznivým zvyšováním sazeb. Pokud by byl přijat výklad podle stěžovatelky b), měl by kolektivní správce možnost vytvářet nové sazby a nebyl by jakkoliv omezen. Tvrzení stěžovatelky b), že v případech, kdy kolektivní správce bude navrhovat nové sazby, musí být tyto sazby s uživateli předmětu ochrany postupem podle § 98f odst. 1 a 3 autorského zákona projednány, nebo tvrzení, že se na nové sazby procedura stanovená v § 98f odst. 2 autorského zákona neuplatní, nemohou obstát, jelikož se jedná o dva zcela odlišné mechanismy regulace. Na jedné straně stojí možnost uplatnit námitky a na druhé straně obecná povinnost schvalovat nové výše sazeb. Osoba zúčastněná na řízení 4) se tak zcela ztotožnila s právním názorem městského soudu, že „novost“ sazby není z hlediska aplikace § 98f odst. 2 autorského zákona relevantním kritériem a že pro užití daného ustanovení je rozhodné to, zda došlo či nedošlo k meziročnímu navýšení sazby oproti její předchozí výši.

Stěžovatelka b) se ve své replice vyjadřovala k argumentaci žalobkyně, že předložené příklady k pojmu „nové“ se týkají situace, kdy vzniká něco nového, co dříve neexistovalo. Stěžovatelka b) se domnívala, že je tomu tak i v případě předmětných sazeb odměny. I podle městského soudu původní sazba odměny neexistuje. Kolektivní správce takovou odměnu vůbec nevybíral. Stěžovatelka b) nerozuměla tomu, že pokud předchozí (původní) výše sazeb odměn neexistovala, určil městský soud její nulovou výši. K praktickým dopadům závěru městského soudu odkázala na podrobnou argumentaci ve své kasační stížnosti.

Stěžovatelka b) se dále vyslovila k vyjádření osoby zúčastněné na řízení 4) a v replice uvedla, že nezaměňuje odlišné mechanismy regulace. Je pouze přesvědčena, že předchozí souhlas ministerstva je vyžadován pouze za jasně daných podmínek stanovujících ingerenci státu do vyjednávání sazebníku kolektivního správce. Nesouhlasila ani s názorem osoby zúčastněné na řízení 4), že „novost“ sazby není relevantním kritériem pro aplikaci § 98f odst. 2 autorského zákona. Termín „nová výše sazby odměny“ je součástí hypotézy právní normy uvedené v dotčeném ustanovení a jeho posouzení tak buď vede k uplatnění pravidla stanoveného k dispozici právní normy, nebo nikoliv.

Stěžovatelka b) následně doplnila kasační stížnost dalším podáním, v němž ozřejmila, v čem se odlišují nové sazby odměny od dříve vybíraných sazeb odměn natolik, že nelze sazby odměny jednoduše a jednoznačně porovnat, a tudíž je důvodné mluvit o stanovení nové sazby odměny, nikoliv nové výše sazby odměny.

Repliku podala i žalobkyně, která reagovala na argumentaci stěžovatelky b) ohledně novosti předmětných sazeb. Žalobkyně za všechna oprávnění k užití děl v repertoáru stěžovatelky b) hradila autorskou odměnu, a to v souhrnné paušální výši. Nejednalo se tak o novou výši sazby odměny za užití díla, která dosud neexistovala a za něž se odměna nevybírala. Podle žalobkyně bylo zřejmé, že nově má být sazba odměny v případě (i) bezúplatného přehrávání audiovizuálních děl a (ii) bezúplatného přehrávání hudebních děl diverzifikována na tři různé sazby ve výši 50 Kč, 300 Kč a 900 Kč; k navýšení nad míru inflace může dojít. V důsledku by měl kolektivní správce získat s navýšením sazby odměny předcházející souhlas ministerstva. Čehož si je vědoma i stěžovatelka b), která o souhlas žádala, přičemž ve své žádosti uvedla, že „“.

Dále podle žalobkyně stěžovatelka b) nikdy nevysvětlila, z jakého důvodu metodiku výpočtu změnila, i přes její povinnost při stanovování sazeb odměny vycházet z objektivních a nediskriminačních kritérií. Zejména poukázala na to, že stěžovatelka b) nerozčlenila dosavadní sazbu odměny rovnoměrným způsobem, třebaže tato sazba má vycházet z dosavadní sazby, kde za 45 až 64 % užití hudby byla žalobkyně povinna hradit 300 Kč, nyní je za 100 % užití hudby navrhována sazba 900 Kč.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.