Vydání 5/2007

JUDr. Jana K. proti Magistrátu hlavního města Prahy o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.

Úřad městské části Praha 2, odbor správních agend, uznal dne 22. 11. 2004 žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku na úseku kultury podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že jako jediný statutární zástupce společnosti P., která provozuje restauraci, užívala v této restauraci mimo jiné ve dnech 25. 2. 2004 a 4. 3. 2004 reprodukovanou hudbu prostřednictvím technických zařízení, a to bez souhlasu nositelů autorských práv, resp. bez souhlasu kolektivního správce Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním (OSA), aniž by zaplatila autorský honorář. Za spáchání tohoto přestupku jí byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč.

Žalovaný dne 7. 2. 2005 změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí správního orgánu I. stupně pouze v tom směru, že výrok o spáchání přestupku se nevztahoval na datum 18. 12. 2003, kdy se žalobkyně měla rovněž uvedeného jednání dopustit, a to proto, že v souladu s § 20 odst. 1 přestupkového zákona nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou, ve které jednak uplatnila námitku, že ze strany provozovatele služeb nemůže jít o „provozování díla“ umístěním technicky způsobilých přístrojů do prostor, ve kterých jsou poskytovány určité služby. Rovněž namítala, že na daný případ je potřeba analogicky aplikovat novelu § 23 autorského zákona, provedenou zákonem č. 81/2005 Sb., podle níž , protože pojmově není žádný rozdíl mezi přístroji umístěnými v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami a přístroji umístěnými v restauračních zařízeních.

Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2006 žalobu zamítl. Zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového a televizního vysílání je provozováním rozhlasového a televizního vysílání a takovéto vysílání prostřednictvím televizního přijímače umístěného ve veřejně přístupných prostorách, jako je restaurace, je druhotným užitím primárně vysílaných děl. V daném případě tedy šlo o šíření díla, neboť toto dílo bylo zpřístupněno okruhu osob přesahujícímu rámec osobního soukromí fyzické osoby, takže došlo k neoprávněnému zásahu do autorského práva, neboť žalobkyně jednoznačně nebyla nositelkou práva dílo užít. Městský soud rovněž došel k závěru, že žalobkyně nebyla nositelkou práva užít umělecký výkon ve smyslu § 71 odst. 2 písm. g) autorského zákona a práva užít zvukový záznam ve smyslu § 76 odst. 2 písm. e) téhož zákona. Neuznal rovněž námitku žalobkyně ohledně analogické aplikace zákona č. 81/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 23. 2. 2005, s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 2. 2005, a proto je třeba vycházet ze znění autorského zákona účinného do 22. 2. 2005.

Tento rozsudek Městského soudu v Praze napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které mimo jiné namítala, že autorský zákon nedefinuje provozování rozhlasového či televizního vysílání. Tuto definici lze najít v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též „zákon č. 231/2000 Sb.“), v němž se uvádí, že jde o prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení, kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně. Je nepochybné, že takovouto činnost stěžovatelka neprovozovala. Nejde totiž o , pokud provozovatel služeb do prostor, ve kterých jsou poskytovány služby, jako jsou např. ubytovací zařízení k přechodnému ubytování, restaurace, obchody, čekárny u lékaře či veřejné dopravní prostředky, umístí rozhlasové nebo televizní přijímače, kterými umožní uživateli těchto prostor poslouchat či sledovat hudební nebo audiovizuální díla vysílaná provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání. Umístění rozhlasových nebo televizních přijímačů provozovatelem služeb do takových prostor je pak službou, jejíž poskytování je s ubytováním, návštěvou restaurace, obchodu, lékaře či jízdou v dopravním prostředku spojeno, resp. jde o službu bezprostředně s vyjmenovanými službami související. Opačný výklad by pak vedl k tomu, že by z titulu jednoho použití díla vznikal jeho autorovi nárok na honorář dvakrát, a to poprvé vůči provozovateli vysílání a podruhé vůči majiteli přijímače. Pokud provozovatel vysílání platí kolektivnímu správci autorských práv odměnu za sdělování díla, není důvod přiznávat jim další odměnu, když dochází pouze k příjmu vysílaného pořadu, a ne k jeho dalšímu sdělování. Odměna za sdělování díla v sobě totiž zcela jistě zahrnuje i odměnu za příjem sdělovaného díla.

Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný zejména odmítl odkaz stěžovatelky na zákon č. 231/2001 Sb. a upozornil na § 12 odst. 4 písm. f) bod 4 autorského zákona, kde je jako jedno z práv dílo užít uvedeno i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání včetně odkazu na ustanovení § 23 autorského zákona, které obsahuje definici tohoto pojmu. Poukázal dále na obdobu tohoto práva, jehož nositelem je autor, s právy nositelů práv souvisejících s autorským právem na sdělování výsledků své činnosti veřejnosti [§ 71 odst. 2 písm. g), § 76 odst. 2 písm. e), § 80 odst. 2 písm. e) a § 84 odst. 2 písm. d) autorského zákona]. Práva na sdělování výsledků činnosti nositelů autorského práva nebo práv souvisejících jsou převoditelná, a to na základě licenčních smluv.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.