Vydání 7/2008

Kárný senát kárné komise České advokátní komory rozhodnutím ze dne 22. 2. 2002 uznal žalobce vinným ze skutků uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí a uložil mu jako kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů [§ 32 odst. 3 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii]. Žalobce napadl rozhodnutí kárného senátu odvoláním, které odvolací senát žalované rozhodnutím ze dne 24. 11. 2003 zamítl a kterým potvrdil rozhodnutí kárného senátu.

Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího senátu žalované žalobu u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, čj. 9 Ca 99/2004-39, žalobu zamítl.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem ve výkladu předpisů upravujících doručování písemností žalovanou. Zpochybňuje závěr, že mu rozhodnutí žalované byla řádně doručena, a tím i jejich právní moc. V souvislosti s porušením právních předpisů při doručování stěžovatel poukazuje zejména na § 55e odst. 1 větu prvou, odst. 2, 3 zákona o advokacii a na § 24 a § 25 správního řádu z roku 1967. Domnívá se, že je-li s advokátem vedeno kárné řízení, řídí se otázka doručování pravidly o doručování účastníku správního řízení, nikoliv pravidly o doručování advokátovi jako zástupci účastníka řízení. Stěžovatel poukázal na § 25 odst. 2 správního řádu z roku 1967. Uvedl, že při akceptaci výkladu městského soudu by advokátovi při účastenství v jakémkoliv správním řízení bylo doručováno výhradně do sídla jeho advokátní kanceláře, s čímž nelze souhlasit. Stěžovatel je toho názoru, že mu jako účastníku řízení mělo být doručováno postupem podle § 24 správního řádu z roku 1967, zaměstnanec stěžovatele proto nebyl oprávněn písemnost přijmout a doručení nelze považovat za účinné. Stěžovatel považuje za nepřípadnou i argumentaci § 47 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence. Citované ustanovení na něj jako na účastníka správního řízení, nikoliv jako na zástupce, vůbec nedopadá. Stěžovatel nesouhlasil ani s analogickým použitím § 28 odst. 2 o. s. ř. na správní řízení vedené podle správního řádu. Připouští, že správní řád z roku 1967 neobsahuje žádné ustanovení upravující zánik zastoupení, ale zkracování procesních práv účastníka řízení cestou judikatury a postupem je podle něj nepřípustné. Účastník má podle něj právo ukončit zastoupení s okamžitou účinností bez časové prodlevy. Dodal, že nelze použít ani právní úpravu zastoupení obsaženou v občanském zákoníku (zejména § 33b odst. 5 občanského zákoníku), protože se jedná o úpravu hmotněprávní, nikoliv o úpravu procesní. Stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2003 není v právní moci, neboť bylo v jednom případě doručeno osobě, která již v danou chvíli nebyla právním zástupcem stěžovatele, a druhé doručení do místa sídla stěžovatelovy advokátní kanceláře bylo stiženo vadami. Uvedl, že z procesně taktických důvodů neuvedl v řízení před městským soudem důkaz o doručení oznámení o zániku plné moci České advokátní komoře s tím, že nebyl povinen tak učinit.

Stěžovatel kasační stížnost, podanou prostřednictvím zástupce, doplnil vlastním vyjádřením ze dne 11. 4. 2006. Tvrdil, že mu městský soud s odkazem na zásadu koncentrace řízení bránil v uplatňování věcné i právní argumentace, přestože dvouměsíční lhůta dosud nepočala běžet. Stěžovatel považuje § 32 odst. 3 písm. e) zákona o advokacii za protiústavní pro rozpor s článkem 26 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Zákonem lze omezit výkon svobodně zvoleného podnikání, nikoliv tohoto výkonu zcela zbavit. Dále stěžovatel zdůraznil nutnost rozlišovat při doručování zásilek fyzickým a právnickým osobám, jak to podle něj postupně činily i vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů, č. 225/2000 Sb., o základních službách držitele poštovní licence, a č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence. Stěžovatel dovozuje, že mu zásilky měly být doručeny do sídla advokátní kanceláře bez uvedení slova "advokát", neboť pak by nedošlo k závadám v doručení, ani k protiústavním zásahům do soukromí (článek 7 odst. 1 Listiny), lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména (článek 10 odst. 1 Listiny) stěžovatele. Postup žalované je neetický. Stěžovatel se nevyhýbal komunikaci se žalovanou, ta ovšem nerespektovala jeho základní práva a svobody a namísto něho komunikovala s jeho zaměstnanci.

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkla, že se stěžovatel nesnaží vyvracet naplnění skutkových podstat kárných provinění. Souhlasí s názorem stěžovatele, že advokátovi v postavení účastníka kárného řízení je nutné doručovat jako účastníku správního řízení, nikoliv jako zástupci účastníka, a uvádí, že tak postupovala. Místem pro doručování je v souladu s § 55e zákona o advokacii sídlo advokáta. Žalovaná doručovala fyzické osobě, která je advokátem. Je nutno přihlížet ke skutečnosti, že kárné řízení je již z povahy věci vedeno proti advokátovi, a skutečnost, že kárně obviněný je advokátem, nelze odtrhovat od jeho fyzické osoby a dovozovat z toho odlišný způsob doručování. Advokát je fyzickou osobou, které se doručuje do sídla jak v případech, kdy zásilka náleží jemu (v případě kárného obvinění), tak tehdy, když mu je doručováno jako zástupci. To nemění nic na skutečnosti, že stěžovateli bylo doručováno jako účastníku řízení (§ 24 správního řádu z roku 1967). Žalovaná poukazala i na povinnost advokáta přijímat ve svém sídle poštu (§ 29 zákona o advokacii, článek 16 Pravidel profesionální etiky) a zdůrazňuje, že je pouze jeho rozhodnutím, jak upraví podrobnosti plnění této povinnosti a případné přebírání pošty zaměstnanci. Účinnost doručení zásilek stěžovateli není podle žalované dotčena tím, že si stěžovatel nezajistil neotevírání pošty. Dále zdůraznila, že úprava § 55e zákona o advokacii s odkazem na správní řád je úplná. Domnívá-li se stěžovatel, že kárné řízení dosud neskončilo, vyvstává podle žalované otázka, proč stěžovatel podal předčasnou žalobu. Žalovaná uvádí, že dohoda o skončení zastoupení jí byla předložena teprve při jednání dne 22. 2. 2006. Není jasné, proč stěžovatel nepředložil dohodu dříve. Při jednání stěžovatel sdělil, že způsob, jakým dohodu oznámil žalované, prokáže v plánovaném řízení o náhradu škody.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.