Vydání 1/2007

V posuzované věci zákonem stanovené meze správního uvážení určuje ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii, podle něhož Komora může pozastavit advokátovi výkon advokacie, bylo-li proti němu zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, a to nejdéle do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se toto řízení končí.

Ve správním spise je založeno sdělení obvinění ze dne 13. 12. 2000, podle něhož Policie sdělila žalobci podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, že ho stíhá jako obviněného pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 trestního zákona je trestným činem úmyslným, jak vyplývá z dikce jeho skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 128 odst. 1 tohoto zákona. Jakkoliv lze souhlasit s žalobcem, že popis skutku ve sdělení obvinění ze dne 13. 12. 2000, jímž údajně spáchal tento trestný čin, je nepřehledný a lze z něho obtížně dovodit, co je vlastně žalobci kladeno za vinu (popis skutku tvoří jedna věta rozepsaná na dvou stránkách formátu A4), je pro posouzení věci rozhodné, že byla splněna podmínka uvedená v ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii, neboť tímto bylo proti žalobci zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin. V této souvislosti nutno zdůraznit, že žalovaná ani soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny posuzovat kvalitu, příp. důvodnost vzneseného obvinění, ale jsou povinny vycházet z toho, že bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin. Je zřejmé, že žalovaná mohla přihlédnout ke kvalitě sděleného obvinění, avšak nepřihlédla-li, nelze jí její postup vytýkat, neboť takto postupovala v rámci svého správního uvážení.

Bylo by jistě důvodné předpokládat, že napadenému rozhodnutí, jímž byl pozastaven výkon advokacie, bude věnována větší (patřičná) pozornost, než se v projednávané věci stalo, neboť pro žalobce takové rozhodnutí znamenalo významný zásah do jeho života. Na druhé straně však nutno znovu konstatovat, že napadené rozhodnutí mohl soud přezkoumat pouze potud, zda byly či nebyly překročeny meze správního uvážení nebo zda nedošlo k jeho zneužití.

Ve správním spisu je dále obsaženo obsáhlé vyjádření advokáta žalobce ze dne 7. 9. 2001, dále zápis z 18. schůze představenstva České advokátní komory konané ve dnech 10. a 11. 9. 2001 a příloha tohoto zápisu o projednání pozastavení výkonu advokacie žalobci.

Z toho plyne, že ve spise je založeno dostatečné množství podkladů pro to, aby ve věci mohla žalovaná rozhodnout. K tomu nutno dodat, že jakkoliv by bylo možno se stěžovatelem souhlasit v tom, že tvrzení žalované o tom, že stěžovatel ohrozil důvěru v řádný výkon advokacie, neboť poskytoval právní službu v kombinaci s postavením člena statutárního orgánu, kde hrozil konflikt zájmů provázaných společností, není přesným odrazem skutku popsaného ve sdělení obvinění, je nutné si uvědomit, že jediným a rozhodujícím skutkovým zjištěním pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii je to, zda bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost nepochybně prokázána řádným postupem byla, nelze v dané věci dovodit, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, nebo že by bylo napadené rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Zjistila-li tedy žalovaná, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, zjistila podstatu věci a dále již mohla pozastavit žalobci výkon advokacie, neboť zákon jí žádné jiné případné další meze nestanovil. Bylo by samozřejmě vhodnější, aby napadené rozhodnutí bylo přesvědčivější, a to nejen pro žalobce, a nelze proto z tohoto pohledu souhlasit s tvrzením, že pokud bylo napadené rozhodnutí určeno výlučně advokátovi, mohlo se ve svém odůvodnění omezit na pouhé stručné konstatování (viz vyjádření žalované ze dne 1. 3. 2002).

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vycházela-li žalovaná ze správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci, jímž je v tomto případě pouze zjištění, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, pak její rozhodnutí o tom, že pozastavuje žalobci výkon funkce advokacie, nevybočuje ze zákonem stanovených mezí a nelze ani dovodit, že by nebylo logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Nebylo zjištěno ani to, že by žalovaná svého uvážení v případě žalobce zneužila; ostatně tuto skutečnost žalobce ani netvrdil. Rozhodla-li tedy žalovaná Česká advokátní komora poté, co zjistila, že proti žalobci je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, tak, že mu pozastavuje výkon funkce advokáta, rozhodla na základě zákonem povolené úvahy, která nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, konkrétně ustanovením § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii.

Při úvaze o tom, zda správní uvážení žalované je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění, má Nejvyšší správní soud za to, že závěr žalované o tom, že v odůvodnění usnesení popsané skutečnosti (mezi něž žalovaná zahrnula i skutečnost, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin) jsou schopny ohrozit důvěru v řádný výkon advokacie, a celkově tak ohrozit důvěru ve vážnost advokátního stavu, nelze považovat za závěr, který by neměl oporu ve skutkových zjištěních. I když soud se stěžovatelem souhlasí potud, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není výslovně uvedeno, že samo sdělení obvinění vede ke ztrátě důvěry v řádný výkon advokacie, lze uvedený závěr i z nepříliš přesvědčivého odůvodnění dovodit. Odůvodnění rozhodnutí by jistě mohlo být preciznější a přesvědčivější, nicméně za situace, kdy nelze dovodit, že volná úvaha žalované vybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem nebo byla vůči stěžovateli zneužita, a kdy je odůvodnění rozhodnutí stručné, nikoliv ale nesrozumitelné, může se jednat nanejvýš o vadu odůvodnění rozhodnutí, která však bez dalšího nezákonnost rozhodnutí nepůsobí.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že obsahuje-li rozhodnutí České advokátní komory o pozastavení výkonu funkce advokacie podle § 9 odst. 2 písm. a) z důvodu zahájení trestního řízení pro úmyslný trestný čin alespoň stručné odůvodnění, z jakých důvodů dospěl tento orgán ke svému závěru, nelze mu vytýkat, že vybočil z mezí zákonem stanovených, a to ani tehdy, nevystihuje-li popis jednání stěžovatele uvedený v napadeném rozhodnutí plně skutkovou podstatou trestného činu obsaženou ve sdělení obvinění orgánů činných v trestním řízení.