Vydání 3/2020

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, čj. 10 Ad 27/2016-61)

Kárný senát rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 (dále jen rozhodnutí I. stupně) uložil žalobci podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii pokutu ve výši 90 000 Kč za kárné provinění spočívající v porušení § 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii a § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 1 a 2 usnesení č. 1/1997 představenstva České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pravidla profesionální etiky“). Žalobce se měl provinění dopustit tím, že poté, co mu jako právnímu zástupci klienta, který byl oprávněným ve specifikovaném exekučním řízení, poukázal soudní exekutor dne 19. 12. 2014 na jeho účet částku 803 946,36 Kč jako vymožené plnění pro jeho klienta, z důvodu pochybností o oprávněnosti příjemce část přijatého plnění zadržoval na účtu určeném pro přijímání prostředků nenáležejících advokátovi vedeném na jméno žalobce a 664 844,89 Kč z celkové částky odeslal do soudní úschovy přijaté Okresním soudem v Ostravě usnesením ze dne 16. 6. 2015, čj. 99 Ad 4/2015-46, k návrhu žalobce.

Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2016 odvolací kárný senát žalované zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí I. stupně. Odvolací kárný senát v odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně rekapituloval závěry vyslovené kárným senátem v rozhodnutí I. stupně.

K námitce žalobce, že vymoženou částku nemohl klientovi vyplatit, neboť na část této částky uplatnila nárok třetí osoba, resp. byl písemně upozorněn, že zde takovýto tvrzený nárok má být, odvolací kárný senát uzavřel, že „.“

Odvolací kárný senát doplnil, že

Žalobce v žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu namítal, že si zbytek z vymožené částky 803 946,36 Kč ve výši 151 735 Kč v žádném případě „neponechal“ jako svou odměnu za právní služby. Tato částka je dle žalobce nadále složena (i ke dni podání žaloby) na zvláštním účtu určeném pro přijímání finančních prostředků nenáležejících advokátu tak, aby byla tato částka oddělena od běžných provozních prostředků advokáta. Uvedená částka sice dle žalobce odpovídala sjednané odměně za právní služby s klientem, ale s touto částkou žalobce naloží v souladu s tím, který subjekt bude určen v řízení o soudní úschově jako oprávněný příjemce finančních prostředků z úschovy (k tomuto rozhodnutí doposud nedošlo). Předmětná částka byla dle žalobce stále deponována na uvedeném zvláštním účtu a nebyla vyplacena z tohoto účtu žádným způsobem ani jemu ani žádnému třetímu subjektu.

Žalobce pak popsal skutečnosti, jež jej vedly k využití institutu soudní úschovy v předmětné věci. Žalobce uvedl, že dne 8. 1. 2015 byl telefonicky informován panem D. L. o tom, že údajně mezi ním a klientem, resp. jednatelem klienta M. P., bylo před poskytnutím úvěrů, jejichž vymožení bylo právě předmětem shora uvedené , sjednáno, že zisk, jenž bude plynout z úvěrů, bude rozdělen mezi pana D. L. a klienta v poměru 50 %. Pan D. L. dle svého vyjádření opakovaně vyzval klienta k vyplacení uvedeného nároku po jeho přijetí klientem, se však údajně k řešení této věci s D. L. odmítl sejít. Žalobce doplnil, že o telefonickém kontaktu s D. L. a o jeho tvrzení telefonicky informoval téhož dne jednatele klienta M. P., jenž mu však telefonicky k věci nesdělil žádný závěr co do skutečnosti, zda tvrzení pana L. je pravdivé, či nikoliv. Současně žalobce jednateli klienta přislíbil, že bezodkladně nahlédne do zvláštního účtu pro přijímání finančních prostředků pro klienty k ověření přijetí plnění z .

Žalobce dále konstatoval, že dne 13. 1. 2015 byl telefonicky informován panem D. L., že mělo dojít k dohodě mezi ním a klientem o principech a způsobu budoucího společného řešení obchodního vztahu s tím, že věc má být řešena dohodou pana L. a klienta za přítomnosti žalobce, přičemž žalobce panu L. sdělil, že věc nemůže bez klienta řešit ani ji s ním nijak rozebírat. Následně žalobce dopoledne dne 14. 1. 2015 o uvedeném kontaktoval jednatele klienta prostřednictvím SMS, protože mu „“. Dne 16. 1. 2015 pak byla žalobci doručena písemnost označená jako „Oznámení o převzetí zastoupení a výzva k zdržení se s nakládáním s finančními prostředky“. Žalobce doplnil, že o uvedeném oznámení informoval klienta dne 16. 1. 2015 prostřednictvím SMS, protože mu „“ a následně je zaslal klientovi dne 22. 1. 2015.

Žalobce dále konstatoval, že klienta zastupoval dlouhodobě, přičemž do ledna 2015 vždy s klientem zcela běžně jednali osobně či formou telefonátů a mailu. Nikdy nenastal shora popsaný stav, kdy by jednatel klienta bez zjevného důvodu na žalobcovy návrhy jednání nebo řešení věci nereagoval. Vše uvedené tedy žalobce vedlo k pochybnostem o oprávněném příjemci finančních prostředků, zejména pak fakt, že jednatel klienta jím samotným původně navržený postup hotovostního výběru následně zcela negoval, a poté byla ze strany klienta postupně ukončena jakákoliv komunikace s žalobcem.

Žalobce uvedl, že [nebyl]

Složení finančních prostředků do soudní úschovy a jejich nevyplacení klientovi ani panu D. L., kdy plnění bylo nadále deponováno na zvláštním účtu advokáta, nebylo podle žalobce jeho svévolným postupem, ale postupem vyvolaným popsanými objektivními okolnostmi.

Žalobce namítl, že v tomto smyslu nebyla věc správně právně posouzena a z provedených důkazů nebyla vyvozena správná skutková zjištění. Na jeho straně byly jednoznačně oprávněné pochybnosti o oprávněném příjemci vymoženého finančního plnění založené na dlouhodobé spolupráci s klientem a obvyklém způsobu jednání ohledně poskytovaných právních služeb, jež byla narušena jednáním klienta spočívajícím v postupném ukončení komunikace se žalobcem a negováním postupů původně navržených samotným jednatelem klienta. Žalobce byl přesvědčen, že po právu složil část vymožených finančních prostředků do soudní úschovy. Měl za to, že právě institut soudní úschovy je určen pro situace, kdy je sporné, která osoba je osobou oprávněnou k vydání vymožených finančních prostředků. Žalobce byl přesvědčen, že popsané okolnosti zjevně byly způsobilé založit na jeho straně důvodné a oprávněné pochybnosti o skutečném příjemci vymoženého plnění.

Žalovaný pak podle žalobce v napadeném rozhodnutí konstatoval, že se žalobce měl vytýkaného jednání dopustit pouze tím, že nevyplatil vymožené finanční prostředky ihned klientovi, ačkoliv údajně nebyl nárok další osoby nijak doložen, na čemž nic nemění ani složení vymožených prostředků do soudní úschovy. Žalobce však měl za to, že z uvedených skutečností, zejména pak z „Oznámení o převzetí zastoupení a výzva k zdržení se s nakládáním s finančními prostředky“, jakož i popsaného jednání klienta, plyne, že zde byly dány důvody pro jím zvolený postup složení finančních prostředků do soudní úschovy. Žalobce nesouhlasil se závěrem uvedeným v rozhodnutí I. stupně, že možné pochybnosti o příjemci vymožených prostředků lze redukovat pouze na exekuční příkaz či na předběžné opatření. V daném případě by byl podle žalobce popřen samotný smysl úschovního řízení, který žalobce dále rozvedl s tím, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť jeho úsudek o pochybnostech o oprávněném příjemci byl povinen posoudit právě úschovní soud a nemohl být přičítán žalobci k tíži jako porušení stavovských předpisů a právních předpisů upravujících advokacii. V daném případě se dle žalobce nejednalo o stav, kdy by zpronevěřil vymožené finanční prostředky a odmítl je vydat klientovi. není dle žalobce krácen na svých právech tím, že by se nemohl finančních prostředků domoci. Žalobce zdůraznil, že žádnou část finančních prostředků si neponechal pro své účely a část, nesloženou do soudní úschovy odpovídající odměně právního zastoupení, taktéž nikomu jinému ani sobě nevyplatil, je na něm neuplatnil, přičemž žalobce nenakládá s těmito finančními prostředky jako s vlastními.

Městský soud v Praze rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.