Vydání 1/2022

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021, čj. 1 Afs 423/2020-35)

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně, následně postoupenou Městskému soudu v Praze, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 9. 2017. Tím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 6. 4. 2017, jímž byla žalobci podle § 101h odst. 1 písm. d) ve spojení s § 101h odst. 4 zákona o DPH, ve znění do 31. 12. 2017, uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za nepodání kontrolního hlášení za období leden 2016. Toto rozhodnutí žalovaný potvrdil.

Žalobkyně namítla, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkou aplikace 255 odst. 2 daňového řádu. Podle jejího názoru se správce daně může s obsahem kontrolního hlášení seznámit teprve poté, co zástupce České advokátní komory udělí správci daně souhlas. Dále uvedla, že předkládání kontrolního hlášení je v rozporu s advokátní mlčenlivostí podle § 21 zákona o advokacii. Identifikační údaje klientů a hodnota poskytnutého plnění jsou informace spadající pod rozsah advokátní mlčenlivosti. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, není povinnost podat kontrolní hlášení povinností stanovenou právními předpisy, a proto se neuplatní výjimka uvedená v § 21 odst. 5 zákona o advokacii. Zmiňovaný nález současně neřešil otázku ukládání sankcí. S ohledem na to, že samotná povinnost podat kontrolní hlášení nebyla ani po zrušujícím nálezu upravena právními předpisy, je uložení pokuty v rozporu se zásadou . Jestliže žalovaný tvrdil, že žalobkyně mohla podat „nulové kontrolní hlášení“, nelze s takovým tvrzením souhlasit. Žalobkyně by se tak vystavila riziku sankce podle § 101h odst. 2 zákona o DPH. Současně namítla, že tvrzení, že uložená sankce je sankcí ze zákona a rozhodnutí správce daně mělo pouze charakter, je v rozporu se zásadami právního státu. Žalobkyně navrhla, aby městský soud, pokud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, upustil od uložené pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s.

Městský soud úvodem napadeného rozsudku konstatoval, že odlišný pohled žalobkyně na výklad § 255 odst. 2 daňového řádu automaticky neznamená, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Naopak, žalovaný reagoval na námitky žalobkyně adekvátně. Podle městského soudu § 255 odst. 2 daňového řádu míří na situace, kdy správce daně požaduje konkrétní písemnosti obsahující informace, na něž se vztahuje povinnost advokátní mlčenlivosti. Informace vypovídající o povaze věci se však ve formuláři kontrolního hlášení nenachází. Na druhé straně identifikační údaje klienta a hodnota plnění mohou představovat informace spadající pod advokátní tajemství. To je však prolomeno § 21 odst. 5 zákona o advokacii. Z tohoto důvodu městský soud této námitce nepřitakal. Městský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, podle nějž kontrolní hlášení jako celek není protiústavní. Tento závěr podle městského soudu dopadá také na námitku porušení zásady . Městský soud poukázal na to, že Ústavní soud ve výše citovaném nálezu doporučil uvedení náležitostí kontrolního hlášení přímo v zákoně o DPH z důvodu možného budoucího zneužití. Údaje vyžadované v kontrolním hlášení však byly nezbytně nutné pro dosažení cíle správy daní. Ukládání sankcí podle zrušené právní úpravy současně Ústavní soud aproboval i po vydání předmětného nálezu, a to odložením vykonatelnosti nálezu. Pokud jde o námitku stran „nulového kontrolního hlášení“, nemá tato námitka bližší vztah k nyní projednávané věci. Městský soud se jí proto nezabýval. Co se týče námitky výše sankce, coby sankce plynoucí ze zákona, městský soud poukázal na to, že tento mechanismus není protiústavní a citoval z judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí správce daně tak má skutečně charakter a prostor pro správní uvážení zde není. Tím je také vyloučena moderační pravomoc soudu podle § 78 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na výše uvedené městský soud žalobu zamítl.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které trvala na tom, že pokuta za nepodání kontrolního hlášení je v rozporu s povinností advokátní mlčenlivosti. Městský soud pominul, že stěžovatelka nezřídka zastupuje klienty ve sporech se státem, kterému je povinna v kontrolním hlášení sdělovat údaje o tom, koho zastupuje a kolik za její služby zaplatil. Mlčenlivost pracovníků finanční správy je pak slabou garancí. Stěžovatelka také trvala na tom, že nemohla podat „nulové kontrolní hlášení“, neboť by se tak vystavila sankci podle § 101h odst. 2 zákona o DPH. Dále stěžovatelka tvrdila, že i v případě kontrolního hlášení je třeba užít ve vztahu k advokátům § 255 odst. 2 daňového řádu. Výklad městského soudu vede k tomu, že všichni advokáti jsou povinni státu sdělovat, kdo je jejich klientem a jaké jsou peněžní toky mezi ním a advokátem. Takový zásah do advokátní mlčenlivosti je přitom nepřiměřený. Stěžovatelka argumentovala rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci . Městský soud však tuto námitku nijak nezohlednil. Z rozsudku plyne, že předložení výpisů z bankovních účtů advokáta bez souhlasu advokátní komory, je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dále stěžovatelka namítla, že na danou věc se neuplatní výjimka podle § 21 odst. 5 zákona o advokacii. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 Ústavní soud tuto otázku výslovně neřešil. Stěžovatelka také trvala na porušení zásady . Podle stěžovatelky sice žalovaný vydal napadené rozhodnutí ještě před účinností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, kterým Ústavní soud zrušil část zákona o DPH, avšak to samo o sobě neznamenalo, že právní úprava v zákoně o DPH byla ústavně konformní. Povinnost podat kontrolní hlášení tak nebyla stanovena zákonem, a proto neměla být za její nesplnění uložena pokuta. Městský soud tuto právní otázku posoudil nesprávně. Konečně stěžovatelka namítla, že stanovení výše pokuty bylo v rozporu s Ústavou, Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový mechanismus uložení pokuty popírá nutnost vedení řízení, dokazování a potažmo i soudní kontroly takového rozhodnutí. Současně nelze tvrdit, jak činí městský soud, že by pokuta nemohla být moderována soudem.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že advokát má povinnost mlčenlivosti pouze ve vztahu k povaze právních služeb, které poskytuje. Takové informace však advokát v kontrolním hlášení neposkytuje. Ostatně na informace o povaze věci ani výjimka podle § 21 odst. 5 zákona o advokacii nedopadá. Pokud jde o použitelnost § 255 odst. 2 daňového řádu, souhlasil žalovaný s městským soudem. Toto ustanovení pamatuje na situace, kdy správce daně požaduje konkrétní písemnost, jež podléhá povinnosti mlčenlivosti. Ohledně zásady , se žalovaný také ztotožnil s městským soudem. Podle judikatury kasačního soudu se ani pravomoc moderace uložené pokuty neuplatní, neboť soud může pokutu moderovat pouze tak, jak by mohl učinit správní orgán. Jestliže moderaci právní úprava nepřipouští, nemůže tak učinit ani správní soud. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.