Vydání 2/2013

(...) Podání předmětné palmární žaloby bylo bezesporu úmyslným jednáním - žalobce věděl, čeho chce podáním této žaloby dosáhnout a chtěl tohoto cíle dosáhnout. Proto také předmětnou žalobu, zahrnující v sobě též jeho požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení, proti svému bývalému klientovi, podal. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat námitku, že zde absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty kárného provinění, tj. zavinění. (...)

Soud má za to, že správní orgány obou stupňů v souzené věci řádně zjistily skutkový stav a ten pak přiléhavě právně posoudily. Přisvědčuje tedy závěru kárného senátu, jenž byl následně potvrzen napadeným rozhodnutím, že jednání kladené žalobci za vinu je závažným porušením povinnosti advokáta jednat při výkonu advokacie čestně (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) a postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu (§ 17 zákona o advokacii), které je nutno kvalifikovat jako kárné provinění ve smyslu 32 odst. 2 zákona o advokacii. Přestože žalobce jako osoba znalá práva musel bezpochyby vědět, že vztah zastoupení vyžaduje dva rozdílné subjekty - zastoupeného a jeho zástupce, neboť je z logiky věci vyloučeno, aby zastoupený byl zároveň svým zástupcem, tj. aby jako zástupce zastupoval sám sebe, snažil se v řízení o palmární žalobě nečestně obohatit na úkor svého bývalého klienta vystupujícího v pozici žalované strany tím, že předstíral existenci vztahu zastoupení, který dokládal plnou mocí udělenou sobě samému, a z tohoto titulu nárokoval na svém bývalém klientovi zaplacení nákladů řízení spočívajících v odměně za právní zastoupení. Právě z této skutečnosti žalovaná správně dovodila závažnost porušení povinností, které žalobci jakožto advokátu ukládá zákon o advokacii ve spojení s Pravidly profesionální etiky. O tom, že se ze strany žalobce jednalo o jednání úmyslné, a tedy zaviněné, bylo již soudem pojednáno shora.

To, že se žalobce protiprávního jednání dopustil "" v rámci řízení před soudem, u něhož podal předmětnou palmární žalobu, neznamená, že tímto jednáním nedošlo k ohrožení důstojnosti advokátního stavu. Advokát je povinen důstojnost advokátního stavu zachovávat (a jednat při výkonu advokacie čestně) při jakékoliv komunikaci se svými bývalými klienty, tedy i při úkonech, které vůči nim činí prostřednictvím soudu.

Neobstojí ani žalobcův poukaz na jiná nečestná jednání, k nimž se advokáti v palmárních věcech údajně uchylují s cílem vymáhat na žalované straně také odměnu za zastupování jako součást nákladů řízení. Tímto způsobem, tj. obecným a ničím nedoloženým poukazováním na jiná závadná jednání jiných subjektů, nemůže žalobce dosáhnout toho, že jednání, jehož se dopustil v projednávané věci on sám, bude považováno za méně nečestné a nedůstojné advokáta, než tomu ve skutečnosti je, a nemůže se tak zprostit odpovědnosti za spáchání kárného provinění.

Pokud kárný žalobce při jednání konaném dne 5. 10. 2007 v závěrečném návrhu uvedl, že ze strany žalobce se nejedná o zcela zásadní závažné porušení, jednalo se o konstatování, kterým odůvodnil svůj návrh na uložení kárného opatření nejmírnější povahy, tj. napomenutí. Soud k tomu dodává, že si jistě lze představit mnohem závažnější případy kárných provinění spočívajících v porušení povinnosti advokáta jednat při výkonu advokacie čestně a zachovávat důstojnost advokátního stavu, jako například zpronevěru peněz svěřených advokátovi klientem apod. V tomto smyslu je nutno vnímat i výše zmíněné konstatování kárného žalobce.

To, že kárným proviněním může být i méně závažné porušení povinností advokáta, v žalobě výslovně připouští i sám žalobce. Vyplývá to také z ustanovení § 32 odst. 5 zákona o advokacii, které v takovém případě umožňuje (při splnění podmínky, že samotné projednání kárného provinění je možno považovat za postačující) upustit od uložení kárného opatření. (...)