Vydání 3/2007

Orgány České advokátní komory v průběhu řízení pochybily zejména v tom, že předně náležitě neposoudily jednání žalobce z hlediska právní kvalifikace požadované pro shledání kárného provinění podle § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a pro tyto účely se nezabývaly skutkovou podstatou jednání žalobce tak, jak ji od počátku vymezila kárná žaloba, z hlediska jednotlivých jednání, která byla žalobci kladena za vinu. Odvolací senát pak pochybil v tom, že tyto nedostatky neodstranil a v odůvodnění svého rozhodnutí také nepřesně a nepodloženě hodnotil jednání žalobce tak, že zde např. uvádí část jednání, která mu vůbec kladena za vinu nebyla, a rovněž pro nedostatek důvodů je nepřezkoumatelné jeho tvrzení, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, které výkony v rámci právní služby kárně obviněný účtoval, a že je zřejmé, že značná část jeho činností takto účtovaných jako úkony zmíněný advokátní tarif vůbec nezná.

Podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii je kárným proviněním závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.

Soud v prvé řadě postrádá, a to v každém z vydaných správních rozhodnutí, posuzování otázky závažnosti a opětovnosti zaviněného porušení povinností vytýkaných žalobci. Kárný senát ve svém rozhodnutí sice zmiňuje prokázání opětovného zaviněného porušení povinností, avšak nijak tuto opětovnost neodůvodňuje a dokonce uvádí, že při úvaze o druhu kárného opatření přihlédl k osobě žalobce a k jeho dosavadní bezúhonnosti. Není tedy zřejmé, jaká opětovnost jednání žalobce zakládá kárné provinění, jaká jeho skutková jednání je třeba považovat za opakovaná, a z rozhodnutí nelze ani dovodit, z jakých důvodů tato jednání považují orgány žalované za závažná a v jaké míře. V průběhu kárného řízení se totiž měnily názory na závažnost kárného provinění žalobce od posuzování formálních nedostatků bez podstatných právních následků až po následky jednání žalobce projevující se v nesprávném zápisu v katastru nemovitostí a hodnocení neprofesionálního a nesvědomitého přístupu žalobce k poskytování právních služeb, přičemž hodnocení závažnosti jeho protiprávního jednání v rozhodnutích chybí. V rozhodnutí kárného senátu se např. jako následek protiprávního jednání žalobce uvádí, že došlo k chybnému zápisu do katastru nemovitostí, správní orgán však skutečnost tohoto chybného zápisu nezjišťoval, z vyjádření žalobce naopak vyplývá, že převáděná bytová jednotka byla převedena i v důsledku chyby ve vyhotovené smlouvě. Soud nezpochybňuje, že žalobce chyby učinil, postrádá však hodnocení míry závažnosti. Odvolací senát ve svém rozhodnutí dovozuje nedbalost žalobce, mimo jiné, z jednání spočívajícího v opravě rodného čísla, což nemá oporu v kárné žalobě a v podkladech řízení, neboť o žádnou opravu rodného čísla nešlo, dále v tom, že bylo užito jiné jméno této osoby, tedy její jméno dřívější, což je rovněž nesprávné, neboť bylo uvedeno současné jméno i příjmení paní Bedřišky K., pouze nebylo správně její rodné příjmení. Šlo tedy o nutnost zvážit význam a míru všech chybných či neprofesionálních jednání žalobce v jejich souhrnu v rámci této části poskytované právní služby.

Hodnocení jednání žalobce z hlediska jeho závažnosti zejména absentuje u posuzování jednání žalobce při vyúčtování odměn právní služby. Odvolací senát v napadeném rozhodnutí pouze konstatuje, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, které výkony v rámci právní služby žalobce účtoval, přičemž je zřejmé, že značnou část jeho činností takto účtovaných jako úkony advokátní tarif vůbec nezná. Přitom se kárný senát ani odvolací senát při přezkumu kárného rozhodnutí nezabývaly tím, jaké úkony účtované v předmětných vyúčtovacích dokladech (fakturách) a ve vztahu k jaké darovací smlouvě se považují za zaúčtované v souladu s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a jaké nikoliv; úkony právní služby jsou v § 11 citované vyhlášky přitom stanoveny pojmově obecně a z hlediska těchto obecných pojmů úkonů měly být kvalifikovány jednotlivé vyúčtované úkony v uvedených dokladech. Soud uvádí, že ve vyúčtování právních služeb žalobce jsou mezi úkony, které advokátní tarif zná (převzetí věci, vyhotovení darovací smlouvy, návrh na vklad), a mimo úkon, který advokátní tarif zjevně nezná (účast při podpisu smlouvy), uvedena jednání na katastrálním úřadu, přičemž nebylo zhodnoceno, co bylo obsahem těchto jednání, a zda je tedy lze či nelze podřadit pod § 11 odst. 1 písm. g) citované vyhlášky jako účast při úkonu správního orgánu či na jednání u správního orgánu. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že kárný senát vypustil ve svém výroku o vině část jednání kárně obviněného, týkající se darovací smlouvy pro obdarovaného Josefa V. (část jednoho druhu skutkového chování vymezeného kárnou žalobou), přičemž vůbec neuvedl, zda hodnotí či nehodnotí jako zaviněné porušení jednání i vyúčtování úkonu právní služby vztahující se k této darovací smlouvě pro pana Josefa V., tedy vytýkanou nesprávnost vyúčtování vůči Josefu V. Pokud by toto nezvažoval jako zaviněné porušení povinností žalobcem a nevymezil, zda se posouzení nesprávného vyúčtování vztahuje na vyúčtování úkonů v souvislosti se sepisem smlouvy, který byl jakožto jednání žalobce stižené chybami vypuštěn z kárného provinění, pak jde o nedostatečné posouzení jednání žalobce z hlediska jeho závažnosti, která je podmínkou kvalifikace jednání jako kárného provinění. Stručně řečeno, soud shledal nepřezkoumatelným závěr o prokázání značné části činností žalobce jako úkonů, které advokátní tarif nezná, neboť není zřejmé, jaké úkony, které advokátní tarif nezná, pojaly rozhodující orgány žalované do svého úsudku a jaké nikoliv a zda tak učinily pouze ve vztahu k jedné či k oběma darovacím smlouvám.

Rozhodnutí kárného senátu přezkoumané odvolacím orgánem dále konkrétně vychází z doplnění vyjádření žalobce s tím, že se v něm pouze obecně konstatuje, že vychází i z listinných důkazů založených ve spisovém materiálu a ze závěru dřívějšího odvolacího rozhodnutí. Dřívější podklady kárného řízení však nejsou ve vzájemné souvislosti s doplňujícím vyjádřením žalobce konkrétně vyhodnoceny ve vztahu k té části jednání žalobce, která ve výroku o vině zůstala a nebyla vypuštěna (sepis darovací smlouvy mezi J. L. a B. K.), případně k té části, která se týká vyúčtování z druhé darovací smlouvy mezi J. L. aj. L. V., jejíž sepis byl z výroku rozhodnutí vypuštěn.

Podle § 35e odst. 2 zákona o advokacii platí, že nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu. V dané věci byly orgány České advokacie v kárném řízení povinny ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Přitom byly vázány zásadou hodnocení důkazů - hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu.

Na základě uvedených skutečností soud přisvědčil těm námitkám žalobce, kterými žalobce namítal nedostatečnost a nepodloženost právních závěrů žalobce v hodnocení významu chyb v sepisu darovací smlouvy ve vzájemné souvislosti s dalšími vytýkanými jednáními žalobce ohledně sepisu smlouvy a dále ve vymezení konkrétních jednání, jimiž měl žalobce při vyúčtování porušit vyhlášku č. 177/1996 Sb. Způsob vedení kárného řízení a rozhodování žalované svědčí o nedostatečném skutkovém a právním posouzení věci vyvěrajícím z toho, že si žalovaná nedostatečně vymezila skutková jednání, pro která byla vznesena kárná žaloba, a že se nedostatečně věnovala posouzení jednotlivých porušení vytýkaných právních předpisů z hlediska jejich závažnosti a opětovnosti.