1260/2007
Advokacie: kárné provinění advokáta. Řízení před soudem: náhrada nákladů řízení; náklady vynaložené na zastoupení České advokátní komory
Ej 207/2007
Advokacie: kárné provinění advokáta
Řízení před soudem: náhrada nákladů řízení; náklady vynaložené na zastoupení České advokátní komory
k § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb.*)
k čl. 9 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (v textu též „etický
kodex
ČAK“)**)k § 60 odst. 1 a 7 soudního řádu správního
I. Použil-li advokát část peněžních prostředků, které převzal jako plnění z kupní smlouvy, již uzavíral ve prospěch klienta na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, na úhradu své pohledávky vůči klientovi z titulu poskytnutí právních služeb, jednal v rozporu s čl. 9 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, a tím se dopustil kárného provinění ve smyslu § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
II. Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti. Není proto zpravidla namístě přiznávat jí v tomto řízení náklady zastoupení advokátem, neboť nejde o náklady účelně vynaložené.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 As 40/2006-87)
Prejudikatura:
srov. č. 1086/2007 Sb. NSS.Věc:
JUDr. Ladislav E. proti České advokátní komoře o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Kárný senát kárné komise žalované uznal dne 26. 6. 2003 žalobce vinným z toho, že dne 23. 7. 2001 uzavřel s Ing. Arch. Z. M. smlouvu o poskytování právních služeb, jejichž předmětem byl prodej pozemku, ve které se se svým klientem dohodl, že kupní cena za pozemek bude kupujícím zaslána na jeho účet a že odměna za poskytnuté právní služby bude splatná do 3 dnů od zaplacení kupní ceny kupujícím, a poté, kdy kupující v souladu s kupní smlouvou poukázal na jeho účet kupní cenu ve výši 1 791 000 Kč, kterou tak převzal do depozita, započítal si proti nároku klienta na vydání tohoto peněžního depozita svoji palmární pohledávku ve výši 357 000 Kč a svému klientovi vydal dne 14. 1. 2002 pouze částku 1 434 000 Kč, a ač byl o to klientem opakovaně žádán, zbytek kupní ceny ve výši 357 000 Kč mu nevydal. Tímto jednáním se podle žalované dopustil žalobce porušení § 16 odst. 1 a § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 etického kodexu ČAK. Kárný senát konstatoval, že součástí smlouvy o poskytnutí právních služeb ujednání o možnosti úhrady palmáre započtením nebylo, že
klient
výslovně žalobce požádal o vyplacení celé částky a že teprve v reakci na výpověď plných mocí provedl žalobce započtení jednostranně. Zejména však kárný senát poukázal na to, že i kdyby žalobci mohl přisvědčit v tom, že úhrada palmáre započtením byla dohodnuta, i tak by se s ohledem na konstrukci čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK jednalo o kárné provinění.Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému odvolací kárný senát žalované nevyhověl; žalobce byl uznán vinným kárným proviněním, za což mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze dne 9. 6. 2006 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména vyslovil názor, že za závažné porušení povinností advokáta je třeba považovat, pokud peníze svěřené smluvní protistranou a určené k výplatě klientovi použije k jinému účelu, případně je použije k započtení své palmární pohledávky proti nároku klienta na vydání depozita. Ustanovení čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK se totiž vztahuje k režimu tzv. depozit, ať už vykazují znaky smlouvy o úschově nebo smlouvy o uložení věci, či nikoliv. Stavovská odpovědnost advokáta podle soudu nastupuje bez ohledu na jeho případnou současnou odpovědnost občanskoprávní či jinou. Depozitem ve smyslu citovaného pravidla se stávají hodnoty tím, že byly advokátovi předány s pokyny, jak s nimi má disponovat. Deponentem hodnot může být nejen
klient
, ale i jakákoliv třetí osoba, která hodnoty deponuje v souvislosti s klientskou věcí advokáta. Takto svěřené hodnoty musí advokát opatrovat s péčí řádného hospodáře, tedy tak, jak by opatroval hodnoty vlastní. Soud vzal přitom za prokázané, že v posuzovaném případě došlo k porušení tohoto pravidla, neboť z dokazování provedeného žalovanou je zřejmé, že žalobce, ač byl klientem výslovně požádán o vyplacení částky odpovídající plné kupní ceně, tak neučinil.Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které zejména namítal, že se neztotožňuje s tím, že Městský soud v Praze shledal za prokázané, že se dopustil jednání v rozporu s čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK. Soud, a předtím i žalovaná, ignoroval jeho důkazní návrhy (výslech svědka), které měly prokázat, že na postupu, který byl předmětem vytýkaného jednání, se stěžovatel se svým klientem dohodl. Dále stěžovatel namítl, že žalovaná a posléze i soud nezohlednily jeho námitky týkající se časové posloupnosti událostí. Stěžovatel zdůraznil, že žalovanou i soudem zmiňovanou výzvu klienta k zaplacení celé částky kupní ceny z 10. 1. 2002 prokazatelně obdržel až 14. 1. 2002, tedy až poté, kdy částku kupní ceny sníženou o palmáre převedl na účet klienta. Podle svého názoru tedy jednal v době, kdy podával příkaz k převodu, v souladu s předchozím ujednáním.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedla, že pokud jde o stěžovatelem namítaný časový sled událostí, není běh událostí pro věc nikterak
relevantní
, protože stěžovatel měl povinnost depozitum vydat bez ohledu na to, kdy výzvu k jeho vydání dostal. Žalovaná rovněž namítla, že stěžovatel měl nadto kdykoliv po vypravení původního příkazu možnost dalším poukazem vyplatit i zbytek depozita, a měl tak učinit tím spíše, že klient
na vyplacení celé částky jednoznačně trval. Stejně irelevantní je pak podle žalované i požadavek stěžovatele na důkaz výslechem svědka, neboť by tento důkaz nemohl vyvrátit obsah písemných důkazů. Písemné důkazy shromážděné žalovanou svědčí totiž nesporně o tom, že splatnost odměny byla stanovena do tří dnů od zaplacení kupní ceny kupujícím, ale nebylo nijak dohodnuto, že by k platbě mělo dojít srážkou z depozita, nadto to ani s ohledem na čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK dohodnuto být nemohlo.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl; žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Z odůvodnění:
Stěžovatelovy kasační námitky podstatnou měrou směřují vůči údajně nedostatečným skutkovým zjištěním správního orgánu a Městského soudu v Praze, v jejichž důsledku se soud dopustil i chybné právní kvalifikace. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsah skutkových zjištění je těsně a nerozlučitelně spjat s obsahem aplikované normy, která ve své hypotéze vymezuje skutkový stav, při jehož splnění se uplatní její dispozice. Je to tedy sama norma, která vymezuje potřebný rozsah skutkových zjištění. Vycházeje z čl. 9 odst. 2 etického kodexu ČAK
(„Peníze a jiné hodnoty, které advokát převzal ke stanovenému účelu, je povinen opatrovat s péčí řádného hospodáře; nesmí je použít jinak než ke stanovenému účelu. Případné přírůstky hodnot je povinen vydat složiteli, nebylo-li dohodnuto jinak. Povinnosti advokáta při provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem stanovené příslušným stavovským předpisem tím nejsou dotčeny.“
), jehož porušení bylo stěžovateli kladeno za vinu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že relevantními skutečnostmi, jež bylo zapotřebí v řízení zjišťovat, bylo, zda stěžovatel převzal peníze či jiné hodnoty k jistému stanovenému účelu, zda tyto hodnoty opatroval s péčí řádného hospodáře a zda je použil pouze k jejich stanovenému účelu.Z pohledu takto vymezeného okruhu relevantních skutečností, jež bylo třeba v řízení prokazovat, Nejvyšší správní soud žádnou nedostatečnost v řízení před žalovanou ani před Městským soudem v Praze neshledává. Provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost prokázáno, že stěžovatel převzal peněžní částku od smluvního partnera svého klienta, přičemž částka byla účelově určena jako kupní cena určená klientovi. Stěžovatel však tuto částku klientovi nevyplatil celou, nýbrž její část použil na zapravení své palmární pohledávky vůči klientovi. Podle názoru Nejvyššího správního soudu těmito zjištěními žalovaná, jakož i Městský soud v Praze vyčerpaly rozsah potřebného skutkového zjišťování, dalších zjištění nebylo třeba. Z hlediska konstrukce čl. 9 odst. 2 vskutku, jak musí Nejvyšší správní soud v souhlasu s názorem Městského soudu v Praze připustit, zakládá skutkovou podstatu kárného provinění již pouze skutečnost, že stěžovatel nevyplatil jednoznačně určenou peněžní částku, kterou přijal do depozita, celou, nýbrž její část použil na jiný účel.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené neztotožňuje s názorem stěžovatele, že bylo třeba přihlédnout k jím tvrzeným okolnostem (resp. je prokazovat), a to, že postup, který stěžovatel zvolil, měl být s klientem smluven, či že klientův bezpodmínečný požadavek na vyplacení celé částky byl stěžovateli znám až v okamžiku, kdy na klientův účet složil částku sníženou o palmáre. Tato skutková zjištění by byla z hlediska potřebného rozsahu dokazování nadbytečná, jak ostatně žalovaná správně poukázala ve vyjádření ke kasační stížnosti.
(...) O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemá. Žalovaná by takové právo měla, sama ostatně Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení. Žalovaná svůj návrh, již předem se patrně obávajíc, že by Nejvyšší správní soud mohl považovat v jejím případě právní zastoupení za nedůvodně vynaložený náklad, poměrně obsáhle zdůvodnila (odůvodnění požadavku na přiznání náhrady nákladů řízení činí více než polovinu vyjádření ke kasační stížnosti). I přes tuto snahu však Nejvyšší správní soud nemůže argumentům žalované přisvědčit. Žalovaná argumentuje především tím, že každá právnická či fyzická osoba má právo nechat se před soudem zastoupit advokátem, že případné nepřiznání nákladů řízení je v rozporu s obecnou tendencí směřující ke specializaci právních služeb, že žalovaná má sice tisíce členů zapsaných v seznamu, nejde ovšem o její zaměstnance, že případné nepřiznání nákladů řízení popírá rovnost účastníků řízení atd. Nejvyšší správní soud k těmto argumentům nemůže než konstatovat, že nevidí důvodu ničeho změnit na konstantní judikatuře správních soudů, která byla již podpořena i názorem soudu Ústavního, že v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. Jak konstatoval již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 14. 6. 1999, čj. 6 A 7/99-39, jež bylo potvrzeno i usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 437/99, důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, čj. 6 A 90/96-23). Česká advokátní komora je nepochybně, jak plyne ze zákona o advokacii, orgánem veřejné správy, který na svěřeném úseku vykonává samosprávnou mocí svěřené veřejné funkce. Jde o právnickou osobou, která má zákonem předvídaným způsobem ustavené orgány, které ji reprezentují navenek (srov. § 40 a násl. zákona o advokacii), ve vztahu k předmětu řízení před Nejvyšším správním soudem pak disponuje dokonce specializovaným orgánem, který se otázkám kárné odpovědnosti věnuje (§ 47 ve spojení s § 33 odst. 1 zákona o advokacii). Předmět řízení se tedy týká vlastního výkonu pravomocí žalované jako samosprávné
korporace
, k němuž sama žalovaná ustavuje své specializované orgány. Považovat v takové situaci za účelně vynaložený náklad náklady právního zastoupení žalované, které se v meritu věci omezí na konstatování toho, co v podstatě konstatoval příslušný orgán žalované v řízení, které vedl, s ohledem na výše citovanou judikaturu, nelze. Mimo nákladů právního zastoupení pak Nejvyšší správní soud neshledal žádné náklady, které by významně přesáhly náklady běžné úřední činnosti, a proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení žalované nepřiznává.*) Nyní též ve znění zákona č. 284/2004 Sb.
**) Nyní též ve znění usnesení č. 8/2004 Věstníku České advokátní komory.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.