Vydání 6/2010

Žalovaná rozhodla o vyškrtnutí žalobce ze seznamu advokátů podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Žalovaná zjistila, že žalobce byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2006 pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. Žalovaná zjistila, že žalobce se dopustil trestné činnosti ve funkci správce konkursní podstaty, kdy hrozil vznik škody nejméně ve výši 13 000 000 Kč. Žalovaná z tohoto rozsudku dále zjistila, že žalobce byl pro stejný trestný čin již dříve odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2002, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let. Pokud žalobce vyvracel důvody tohoto odsuzujícího rozsudku a poukazoval na to, že se obrátil v této věci na Evropský soud pro lidská práva, žalovaná uvedla, že není její úlohou pravomocná trestní odsouzení přezkoumávat, naopak je povinna takové rozhodnutí respektovat. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce se dopustil opakovaně závažného trestného činu při správě cizího majetku. Správa majetku přitom patří k základním činnostem advokátů, kteří jsou povinni při této správě jednat čestně a svědomitě. V daném případě podle názoru žalované došlo k naplnění předpokladů stanovených v § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, neboť v obou případech se odsouzení žalobce týkalo majetku velmi vysoké hodnoty, a proto trestná činnost, jíž se žalobce dopustil, ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie.

Žalobce se žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení. Uvedl, že v seznamu advokátů byl zapsán od r. 1991, od r. 1993 jako jeden z prvních vykonával správu 12 konkursů, v tomto případě se nejednalo o výkon advokacie. První trestní řízení považuje za zmanipulované sdělovacími prostředky. Žalobce ve vztahu k tomuto odsouzení namítl, že zkušební doba v trvání 4 let uplynula dne 21. 10. 2006, a proto je třeba na něj pohlížet, jako by nebyl odsouzen. V případě druhého odsouzení žalobce namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když provedená skutková zjištění extrémně odporují vysloveným právním závěrům. Proto podal ústavní stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Žalobce vyslovil přesvědčení, že v obou případech, za něž byl odsouzen, postupoval s péčí řádného hospodáře a podmínky pro jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebyly splněny.

Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ztotožnil se se závěrem žalované o splnění podmínek pro vyškrtnutí žalobce ze seznamu advokátů podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Městský soud přisvědčil názoru žalované, že jí nepřísluší přezkoumávat správnost či zákonnost těchto pravomocných odsuzujících rozsudků. Podle názoru městského soudu je splněna i druhá podmínka zakotvená v § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, a to, že trestná činnost, za kterou byl advokát odsouzen, je takové povahy, že ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie. Městský soud souhlasí s názorem žalované, že na výkon funkce správce konkursní podstaty advokátem je třeba nahlížet obdobně jako na výkon advokacie, přičemž na výkon této činnosti se podle § 56 odst. 2 věta prvá zákona o advokacii vztahují tatáž ustanovení o povinnosti čestného, poctivého a svědomitého jednání advokáta, jako je tomu při výkonu „běžné“ advokátní činnosti.

Žalobce (stěžovatel) podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel uvedl, že se nedopustil vytýkaného jednání v souvislosti s advokátní činností, nýbrž jen jako konkursní správce. Zdůrazňuje, že v souvislosti s výkonem advokacie, který prováděl od 1. 1. 1991, nebyl orgány advokacie kárně stíhán. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, který byl uveřejněn pod č. 151/2009 Sb. ÚS. Z odůvodnění tohoto nálezu, který se týká výkladu zákona o živnostenském podnikání, cituje vytržené části a dovozuje, že „v případě rozhodnutí žalovaného jde o obsahový nesoulad ustanovení zákona o advokacii s ústavním pořádkem.“ Stěžovatel v těchto souvislostech uvádí, že „oběma rozhodnutími v trestním řízení, kterými skutky byly označovány jako úmyslné, došlo k významnému porušení práva, když soudy judikovaly úvahu o úmyslnosti až z následků skutků a úmysl nebyl vůbec zkoumán. Pro tuto okolnost byly podány stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.“ Stěžovatel dále namítá, že v případě svého prvního odsouzení uplynula zkušební doba dne 21. 10. 2006 a žalovaná pochybila, když dne 10. 9. 2007 vydala rozhodnutí, které bylo opřeno o toto zahlazené odsouzení. Tím byla porušena zásada, že na odsouzeného je nutno hledět, jako by nebyl odsouzen. Stěžovatel nakonec uvádí, že žalovaná neměla možnost se důkladně seznámit s vytýkaným jednáním, o němž dosud nebylo rozhodnuto Evropským soudem pro lidská práva. Namítá, že soudy v trestním řízení mu neuložily „zákaz podnikání ani v konkursním správcovství, ani v advokátní činnosti.“

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.