2/2003
Zrušení právního předpisu Ústavním soudem a správní soudnictví
Zrušení právního předpisu Ústavním soudem ve vztahu k rozhodování ve správním soudnictví
k nálezu Ústavního soudu č. 404/2002 Sb.
k § 19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění před nálezem Ústavního soudu č. 404/2002 Sb. a po tomto nálezu
k § 1 a násl. zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů
k § 71 odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Zruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá. Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením takto zrušeného zákonného ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu; v takovém případě není rozhodující, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím, než Ústavní soud zákonné ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní soud zpravidla shledá v rozporu s předpisem vyšší právní síly, totiž s Ústavou. O otázce rozporu zákona s Ústavou si soud ve správním soudnictví nemůže učinit úsudek sám, a to tím spíše, byl-li zákon zrušen v řízení, které správní soud v obdobné věci sám svým návrhem u Ústavního soudu vyvolal.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 A 146/2001-29)
Prejudikatura:
Soudní judikatura
ve věcech správních č. 1046/2002.Věc:
Plzeňský kraj proti Ministerstvu zemědělství o stanovení podmínek při převodu věcí, práv a závazků.Podle napadeného rozhodnutí žalovaného došlo s účinností od 1. 10. 2001 k přechodu věcí, práv a závazků, k nimž náleželo právo hospodaření Střednímu odbornému učilišti v R., do působnosti kraje Plzeňského. Rozhodnutí obsahovalo podmínky s poukazem na tehdy účinné ustanovení § 19 zákona o krajích:
1. Nemovitosti budou využity pro výchovu a vzdělávání nebo pro poskytování školských služeb v předškolních zařízeních, školách a školských zařízeních zřízených krajem.
2. Změna účelu využití nemovitostí nebo jejich částí či součástí mimo rámec bodu 1., jejich prodej, směna, darování či vklad do majetku jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popřípadě výpůjčka či nájem nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho roku jsou možné jen s předchozím písemným souhlasem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT).
3. Nebude-li využití nemovitostí pro výchovu a vzdělávání v předškolních zařízeních, školách nebo školských zařízeních zřízených krajem možné a MŠMT odepře souhlas ke změně účelu využití nemovitostí nebo k jejich prodeji, směně, darování či vkladu do majetku jiné osoby, je kraj povinen předložit státu - MŠMT nejpozději do 90 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno odepření souhlasu MŠMT, návrh smlouvy o darování příslušných nemovitostí do vlastnictví státu, potvrzený dárcem.
4. Neudělí-li MŠMT souhlas k výpůjčce či nájmu nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho roku, je kraj povinen předložit státu - MŠMT nejpozději do 90 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno odepření souhlasu MŠMT, půjčovatelem potvrzený návrh smlouvy o výpůjčce příslušných nemovitostí nebo jejich částí či součástí, a to ve prospěch státu - MŠMT nebo jiné osoby, kterou určí MŠMT.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost.
Z odůvodnění:
Žalobce požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného v části stanovující podmínky uvedené pod body 2, 3 a 4, a to z důvodu rozporu s články 8, 99, 100 a 101 Ústavy České republiky, jakož i Evropskou chartou místní samosprávy.
Dne 13. 8. 2002 Ústavní soud v plénu zrušil ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (dne 6. 9. 2002, pod č. 404/2002 Sb.)
Věc převzal po datu 31. 12. 2002 k vyřízení Nejvyšší správní soud. Uvážil o ní toto:
Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Má rozhodnout o žalobě za situace, kdy protiústavnost § 19 odst. 1 zákona o krajích byla v mezidobí vyslovena Ústavním soudem, avšak ke dni následujícímu po vydání napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, na které se plně odkazuje, nelze než učinit závěr o neústavnosti obsahu § 19 odst. 1 cit. zákona po celou dobu jeho účinnosti. Ačkoli Nejvyšší správní soud sám řízení o zrušení předmětného ustanovení nevyvolal,1) nemohl pominout tuto zásadní změnu právního stavu a trvat na formálním naplnění procesního předpisu (§ 75 odst. 1 s. ř. s) při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli však smyslu. Zákon vnímá procesní nástroje, jimiž disponuje, nepochybně toliko jako prostředek vedoucí ke zjednání spravedlnosti. Nastala-li situace, pro niž je typický rozpor mezi rozumným řešením, na něž však není norma beze zbytku připravena, a řešením, jež sice lze pod text právního předpisu zahrnout, avšak jež vede toliko k nadbytečnému zatížení účastníků řízení novými řízeními (zde ústavní stížností), je třeba zvolit řešení, které by odpovídalo principu oprávněného očekávání, jenž je součástí moderního pojímání práva.
V daném případě byl prostor pro nápravu otevřen podáním opravného prostředku, a jde tak o situaci odlišnou od té, kdy by žaloba podána nebyla, co se týče právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu. Potvrzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného při vědomí o neústavnosti celého postupu soud za rozumné řešení nepovažuje. Stavěl by tak jen další překážku na cestě, jejíž cíl je nabíledni. Tím by devalvoval i sám princip přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy, jak je soudním řádem správním předvídán. Na tomto místě pak nelze ani zákonnost rozhodnutí přezkoumat ve vztahu k ustanovení § 19 odst. 1 cit. zákona, které bylo prohlášeno za protiústavní z důvodů chybějícího stanovení podmínek hospodaření s nabytým majetkem. Toto ustanovení založilo možnost libovůle orgánů státu při stanovení podmínek, a stálo tak v protivenství vůči čl. 101 odst. 4 Ústavy, neboť svou obecností a neurčitostí nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž se vyznačuje pojem "zákona" v právním státě.
Ze všech těchto důvodů proto soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného v rozsahu napadeném žalobcem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení žalovaný bude vycházet z právního názoru soudu shora vyjádřeného, totiž o nemožnosti stanovení podmínek, opírajících se o zrušený § 19 odst. 1 zákona o krajích.
(ovo)
1 Pozn.: Návrh Ústavnímu soudu podal Vrchní soud v Praze.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.