Vydání 7/2004

Pokud jde o námitku žalobce, podle které byl § 156 odst. 1 trestního zákona zrušen, a soud tak měl „podle změny trestního zákona snížit trest i u vykonaných trestů“, přičemž tak neučinil, a nevzal-li ani žalovaný tuto skutečnost v úvahu, byl jeho postup nesprávný, soud vycházel předně z právní úpravy obsažené v živnostenském zákoně a v zákoně č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

Podle živnostenského zákona je správní orgán rozhodující ve věci povinen ve správním řízení zkoumat, zda jsou splněny podmínky provozování živnosti, přičemž nejprve je zapotřebí zkoumat podmínky všeobecné, jak jsou podávány z § 6 odst. 1 písm. a) až d) živnostenského zákona. Podle písmene c) tohoto ustanovení je jednou z podmínek provozování živnosti fyzickou osobou její bezúhonnost. Podle § 6 odst. 2 živnostenského zákona se pro jeho účely nepovažuje za bezúhonného ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestné činy uvedené pod písm. a) až c) tohoto ustanovení, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. Podle § 2 odst. 1 věty druhé zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, slouží údaje z evidence Rejstříku trestů pro potřebu trestního, občanskoprávního nebo správního řízení a k prokazování bezúhonnosti. Podle § 15 odst. 2 tohoto zákona je výpis z evidence Rejstříku trestů veřejnou listinou.

Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení, tj. že na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen, jsou trojího druhu. Je to jednak rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§ 69, § 70 a § 87 trestního zákona a § 363 až § 365 trestního řádu). Dále jde o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít o akt samotného zahlazení odsouzení nebo o prominutí trestu nebo jeho zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, a konečně pak může jít o právní fikci, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, která vzniká přímo ze zákona v souvislosti s některými druhy trestů nebo v případech upuštění od potrestání.

Samotný fakt, že v roce 1997 (nikoliv 1996, jak uvádí žalobce) byl zákonem č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998 zrušen v trestním zákoně § 156 odst. 3 (nikoliv odstavec 1, jak uvádí žalobce) a podle čl. II téhož zákona měl soud poměrně zkrátit úhrnný nebo souhrnný trest, byl-li uložen mj. za čin, který není od 1. 1. 1998 trestným činem, nezpůsoboval účinky zahlazení, ani nenastávala změna výroku o trestu, což jsou jediné účinky – jak je výše uvedeno – které živnostenský zákon spojuje s kritériem bezúhonnosti. Pokud tedy žalovaný nepřihlédl k této skutečnosti, neporušil zákon, neboť zákon (živnostenský zákon) mu takový pokyn nedává; nespojuje totiž žádným způsobem případné změny trestněprávních předpisů s definicí bezúhonnosti. Žalovaný správně užil k důkazu výpis z evidence Rejstříku trestů, který je veřejnou listinou, a uplatňuje se tedy u něj předpoklad pravdivosti, není-li prokázán opak. Správní orgány obou stupňů neměly důvod o pravdivosti údajů uváděných ve výpisu z evidence Rejstříku trestů pochybovat a žalobce nenabídl žádné důkazy, které by zpochybňovaly tuto veřejnou listinu.

Lze tedy uzavřít, že pokud je příslušné ustanovení trestního zákona, podle kterého soud rozhodoval v trestním řízení a z něhož vyplynula ztráta bezúhonnosti osoby odsouzené v takovém trestním řízení, dotčeno novelizací poté, kdy rozhodnutí soudu v trestním řízení nabude právní moci a kdy byl trest vykonán, nic to nemění na skutečnosti, že k odsouzení již došlo, pokud se na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen, popřípadě pokud nebylo pravomocně rozhodnuto o změně výroku o trestu.