Vydání 5/2004

Žalobce připustil, že státní příslušníci Ukrajiny pracovali dne 3. 9. 1998 v jeho objektu, avšak pokuta byla uložena v rozporu se zákonem, neboť tu není dáno žalobcovo zavinění. Namítl, že zavčas žádal právě kontrolní orgán (Úřad práce ve Znojmě) o zajištění pracovních sil, které potřeboval v určitém termínu, neboť podniká v zemědělství a v tomto oboru je třeba pracovat právě v době, kdy je toho zapotřebí vzhledem k počasí a agrotechnickým lhůtám plodin. Sám žalobce nemohl žádné brigádníky sehnat, proto žádal úřad práce o pomoc.

Účinná pomoc ze strany úřadu práce mu poskytnuta nebyla; byl proto nucen si pracovníky sehnat sám, neboť již vlivem počasí hrozil vznik škody na zemědělských plodinách. Z uvedeného důvodu tedy žalobce nespatřuje ve svém konání žádné zavinění; snažil se naopak odvrátit škodu na svém majetku tak, jak jen dokázal. Proto se jeví žalobci uložení pokuty jako nedůvodné, namítá, že skutkový stav je nedostatečně zjištěn a že napadená rozhodnutí vychází z jednostranně a účelově zjištěného stavu.

Žalovaný k věci uvedl, že ze spisové dokumentace Úřadu práce ve Znojmě jednoznačně vyplývá, že úřad práce provedl dne 3. 9. 1998 kontrolu na pracovišti žalobce v B. Při této kontrole zjistil, že na pracovišti žalobce pracují tři státní příslušníci Ukrajiny, kteří pro žalobce vykonávali práci; ten jim ji také přiděloval, řídil ji a kontroloval; cizinci byli rovněž vybaveni jeho pracovními ochrannými pomůckami.

Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:

Dne 3. 9. 1998 provedl Úřad práce ve Znojmě u žalobce (zaměstnavatele) kontrolu a o jejím provedení sepsal protokol. Při kontrole úřad práce zjistil, že žalobce zaměstnává tři cizince. Proto jej vyzval, aby dne 7. 9. 1998 předložil úřadu práce doklady těchto osob (pracovní smlouvy, mzdové listy, zápočtové listy aj.). Dne 7. 9. 1998 se na úřad práce dostavil k ústnímu jednání žalobcův zástupce JUDr. Josef M., který do protokolu o ústním jednání potvrdil, že uvedení tři cizinci byli skutečně žalobcovými zaměstnanci; písemné pracovní smlouvy však vyhotoveny nebyly, neboť se jednalo o nárazovou práci, za kterou žalobce vyplatil cizincům mzdu 25 až 30 Kč za hodinu dle ústní dohody.

Rozhodnutím ze dne 29. 9. 1998 ve shodě s ustanovením § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, uložil Úřad práce ve Znojmě žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. V odůvodnění svého rozhodnutí se Úřad práce ve Znojmě rovněž zabýval důvody a výší uložené pokuty. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal zejména, že se v rámci své podnikatelské činnosti zabývá výrobou zelinářských komodit; jedná se zejména o sezónní práce s nárazovou potřebou pracovníků, v návaznosti na aktuální počasí. Protože nemohl žádné pracovníky pro práci na poli sehnat, vzal na brigádu i státní příslušníky Ukrajiny. Ve svém odvolání žalobce sice přiznává, že uvedené brigádníky bez povolení k pobytu a bez pracovního povolení zaměstnal, avšak neměl jiné východisko, jestliže chtěl zachránit úrodu. Na závěr žalobce uvedl, že uložená pokuta je vysoká, a proto navrhl, aby odvolací orgán rozhodnutí úřadu práce zrušil.

Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že porušení § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. bylo jednoznačně prokázáno, neboť žalobce zaměstnával osoby bez povolení k pobytu i bez pracovního povolení. Rovněž tak zdůvodnil výši uložené pokuty: jak uvedl, přihlédl úřad práce ke skutečnosti, že se jedná o první uložení sankce u tohoto žalobce za porušení povinností plynoucích ze zákona o zaměstnanosti, a proto byla uložena pokuta pouze ve spodní hranici zákonného rozmezí.

Žaloba není důvodná.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, jsou občané České republiky účastníky právních vztahů podle tohoto zákona. Stejné právní postavení mají cizinci a osoby bez státní příslušnosti (dále jen „cizinci“); do zaměstnání mohou být přijati a zaměstnání na území České republiky však mohou cizinci vykonávat jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k zaměstnání a povolení k pobytu, pokud zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 9/1991 Sb. je orgán kontroly oprávněn ukládat zaměstnavatelům za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, pokuty až do částky 250 000 Kč a při opětovném porušení povinností, za jejichž nedodržení byla již pokuta uložena, až do částky 1 000 000 Kč. Pokutu lze uložit ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se orgán kontroly dozvěděl o porušení povinnosti podle věty první, nejpozději však do tří let ode dne, kdy je zaměstnavatel porušil. Při ukládání pokuty se přihlíží k závažnosti porušení, k míře zavinění a k okolnostem, za nichž k porušení povinnosti došlo.

Je-li právní úprava správních deliktů koncipována na principu zavinění jako jednoho z předpokladů spáchání správního deliktu, dle obecné nauky správního práva zásadně postačuje zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že u určitých jednání jde o správní delikt jen při úmyslném zavinění. Tak je tomu i u souzeného případu. U zavinění z nedbalosti postačuje, že osoba, na kterou dopadá sankce za spáchání správního deliktu, buď věděla, že svým jednáním může způsobit určité následky (porušení určitého právního předpisu) a spoléhala na to, že tyto následky nezpůsobí, nebo nevěděla, že je může způsobit, ač vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět mohla a měla. Úmysl (jehož přítomnost však nevyžaduje aplikovaný právní předpis) pak může být buď přímý, sleduje-li osoba svým jednáním určitý, právní normou zakázaný účel, nebo nepřímý – pokud osoba dosáhne jistého protizákonného výsledku, o němž věděla, že jako důsledek jejího jednání je možný, a s nímž byla pro případ, že nastane, srozuměna.

Sám žalobce jak v odvolání proti rozhodnutí o uložení sankce, tak v žalobě uvádí, že si byl vědom pochybení, když přijal k práci osoby ukrajinské národnosti; jiné pracovníky však přes svoji snahu nesehnal a nutnost odvrátit škodu na úrodě jej k tomu vedla. V takovém případě však nelze připustit závěr, že se jednalo o jednání v krajní nouzi, a tedy o beztrestnost, neboť odvracení vlastní případné škody není chráněným zájmem uvedeným v aplikovaném právním předpisu, podle kterého žalovaný k uložení sankce přistoupil. Vzhledem k uvedeným okolnostem a rovněž s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o první uložení sankce u žalobce za porušení povinností plynoucích ze zákona o zaměstnanosti, však byla uložena pokuta pouze ve spodní hranici zákonného rozmezí, což také žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vyložil. Při uložení sankce při spodní hranici zákonného rozmezí však správní orgány zohlednily míru zavinění žalobce, jakož i závažnost porušení povinnosti a okolnosti, za nichž k porušení povinnosti došlo.

Jak je ze správního spisu zřejmé, k porušení pracovněprávních předpisů v uvedeném rozsahu ze strany žalobce došlo a příčinná souvislost mezi konáním žalobce a porušením právních předpisů byla rovněž prokázána.