40/2003
Vývoz ohrožených druhů a náležitosti stanoviska vědeckého orgánu CITES
Vývoz ohrožených druhů: náležitosti stanoviska vědeckého orgánu CITES
k § 4 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 2 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (v textu též "zákon CITES")
I pro stanovisko vědeckého orgánu CITES vydávané podle § 10 odst. 2 zákona č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, platí, že musí kromě závěru o tom, zda vývoz neohrozí druh na přežití, obsahovat i náležité odůvodnění, z něhož lze seznat důvody, pro něž bylo - zvláště negativní - stanovisko vydáno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2003, čj. 7 A 86/2001-36)
Prejudikatura:
srov. Soudní judikatura
ve věcech správních č. 987/2002.Věc:
Ing. Jan N. v P. proti Ministerstvu životního prostředí, o nepovolení vývozu ohroženého druhu volně žijících živočichů do zahraničí.Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 17. 5. 2000 nevyhovělo žádosti žalobce o povolení vývozu dvou exemplářů druhu
Amazona oratrix
(amazoňan žlutohlavý) a čtyř exemplářů druhu Amazona mercenaria
(amazoňan vojenský) do Švýcarské konfederace. O rozkladu žalobce ministr životního prostředí rozhodl dne 10. 5. 2001 tak, že v části týkající se exemplářů amazoňana vojenského jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, kdežto v rozsahu týkajícím se exemplářů amazoňana žlutohlavého velkého řízení zastavil podle § 30 spr. ř.Žalobou je naříkána ta část rozhodnutí, jíž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, nikoli do části, jíž bylo řízení zastaveno. Žalobce v žalobních námitkách zejména uvedl, že odmítl realizovat analýzu DNA požadovanou vědeckým orgánem, neboť ji nebylo možné reálně provést: exempláře amazoňana velkého jsou totiž starší, nejsou příbuzní a žalobce nevlastní ani jejich rodiče, nehledě na vysoké životu nebezpečné zdravotní riziko. Žalobce má za to, že veškerými dostupnými prostředky - za něž považuje registrační listy - prokázal původ exemplářů. Dále namítal, že vyjádření vědeckého orgánu by se mělo vztahovat na případy žádostí o povolení vývozu či dovozu jedinců žijících ve volné přírodě a nikoliv jedinců žijících v zajetí. Poukázal na ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona CITES, které hovoří o zákonnosti nabytí exempláře a nepresumuje stanovisko vědeckého orgánu. Exempláře byly registrovány na základě místního šetření provedeného zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny Brno a České inspekce životního prostředí Brno a České inspekce životního prostředí Olomouc. V jimi vystavených registračních listech nebylo vyznačeno, že by původ exemplářů nebylo možno doložit doklady, neboť žalobce patřičné podklady předložil. Všechny exempláře byly nabyty před účinností zákona CITES a údaje uvedené v registračních listech jsou potvrzeny současně čestným prohlášením chovatele a potvrzením Okresního úřadu v Prostějově.
Ze spisu vyplynulo, že povolení Ministerstvo životního prostředí neudělilo s odůvodněním, že vědecký orgán CITES nevydal stanovisko podle § 10 odst. 2 písm. b) zákona CITES, a ani ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. c) téhož zákona nepotvrdil, že se jedná o exempláře živočišného druhu odchované v zajetí. Dále konstatovalo, že žalobce spolehlivě neprokázal, že exempláře nebyly získány v rozporu se zákonem, neboť neprokázal jejich původ. Žalobce podle názoru žalovaného rovněž nesplnil povinnost stanovenou § 34 odst. 3 správního řádu, jelikož nereagoval na výzvu správního orgánu k doložení výsledků analýzy DNA.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Ustanovení § 2 odst. 1 zákona CITES je třeba vykládat tak, že zákon dále v prováděcí vyhlášce jmenuje ty druhy živočichů a rostlin, které je nutno chránit usměrňováním dovozu a vývozu, aby nedošlo k jejich ohrožení vyhubením, nebo za účelem ochrany jiných ohrožených druhů. V příloze prováděcí vyhlášky jsou uvedeni živočichové, a to buď jménem druhu, nebo souhrnně jako všechny druhy patřící do vyššího taxonu nebo jeho určené části. V tomto směru jde o premisu, ze které je třeba vycházet při výkladu ustanovení § 10 odst. 2 zákona. Totiž, že v obecné rovině jde o takový druh, který je třeba chránit usměrňováním dovozu a vývozu (aby nedošlo k jeho ohrožení vyhubením, či za účelem ochrany jiných ohrožených druhů), avšak z pohledu § 10 odst. 2 je třeba prokázat, že tento konkrétní vývoz neohrozí druh na přežití.
Ochranu, kterou poskytuje § 2 zákona CITES těmto druhům, nelze chápat jako zákaz jejich dovozu a vývozu, nýbrž jako směrnici k tomu, aby bylo zřejmé, že u tohoto druhu je na místě posoudit vědeckým orgánem, zda v konkrétním případě vývozu nedojde k ohrožení druhu na přežití. Z tohoto pohledu se nelze rozhodně spokojit s vyjádřením vědeckého orgánu CITES podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona CITES o tom, že nelze vyloučit, že vývoz šesti exemplářů papoušků (
Amazona oratrix
2 kusy, Amazona mercenaria
4 kusy) neohrozí druh na přežití s odůvodněním, že chovatelem nebyl jednoznačně a nezpochybnitelně prokázán původ míněných jedinců a že registrační listy nelze považovat za doklady o původu exemplářů. Nepochybně existuje žalobcova povinnost prokázat nejen tuto okolnost, nýbrž také to, že exemplář nebyl získán v rozporu s tímto zákonem a že živý exemplář bude během přepravy zajištěn tak, že nebezpečí úhynu či poškození na zdraví bude omezeno na nejnižší možnou míru.Avšak otázky spojené se způsobem získání exempláře by neměly bez dalšího tvořit základ vyjádření vědeckého orgánu, ledaže by tyto důvody byly ryze vědecké. Z vyjádření vědeckého orgánu nevyplývá, že k zaujetí stanoviska k tomu, zda vývoz amazoňana vojenského z České republiky do Švýcarské konfederace neohrozí druh na přežití, je nezbytné znát původ těchto exemplářů. To se týká konec konců i otázky analýzy DNA, neboť ani zde není uspokojivě vysvětleno, proč je tato analýza nezbytná. V této souvislosti by pochopitelně bylo třeba se vypořádat i s námitkou, že analýza může být pro tyto papoušky stresující. Ustanovení § 19 zákona CITES v odst. 6 uvádí, že k žádosti o povolení k vývozu je nutno přiložit mj. doklad prokazující původ exempláře. V tom směru odkazuje na ustanovení § 54 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jenž předpokládá, že ten, kdo drží, nabízí k prodeji nebo zpracovává zvláště chráněného živočicha a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv, je povinen prokázat povolený způsob jeho nabytí (povoleným dovozem, povoleným chovem a sběrem, pěstováním v kultuře apod.). Bez prokázání původu je zakázáno zvláště chráněnou rostlinu, zvláště chráněného živočicha, nebo rostlinu a živočicha chráněného podle mezinárodních úmluv držet, nabízet k prodeji, nebo je zpracovávat.
V daném případě jde o exemplář druhu, který je chráněn podle mezinárodních úmluv. Polemika, která se týká validity registračních listů vystavených Okresním úřadem v Prostějově zamlžuje podstatu problému, totiž vyslovení představy žalovaného, jakým způsobem by vlastně měl být dokladován způsob nabytí, a jaký je tedy povolený způsob nabytí tohoto chráněného živočicha. Nelze se spokojit s konstatováním, že pojem povolený dovoz je speciálním pojmem, jak žalovaný dokládá na výjimce z obecně platného zákazu chovu dle § 50 odst. 2 zákona CITES.
Věc komplikuje skutečnost, že Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (sdělení č. 572/1992 Sb.) je účinná od 28. 5. 1992. Vlastní původ se pak prokazuje potvrzením krajského (dříve okresního) úřadu nebo správy příslušné podle místa pobytu (sídla) žadatele podle § 19 odst. 3 zákona CITES. Z právní úpravy, která se k předmětné věci vztahuje, nevyplývá totožnost průkazu původu ve smyslu požadavku § 19 odst. 6 a registrace ve smyslu § 23 zákona CITES. Žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil velmi obsáhlý materiál, který mu dovolil usuzovat o nabízených argumentech žalobce, a to stanoviska odborníků, kteří se problematikou chovu papoušků zabývají, i dostupnou literaturu, z níž skutečně vyplývá, že je odchov tohoto druhu v zajetí problematický. V tomto ohledu je pochopitelné začlenění názoru, týkajícího se velikosti kroužků určených obvykle pro tento druh mezi tyto důkazy, na jejichž základě vydal žalovaný své rozhodnutí. Stanovisko vědeckého orgánu CITES hodnotí správní orgán z hlediska jeho obsahu i z hlediska posouzení, zda stanovisko je úplné a zda vychází z dostačujících podkladů; po zhodnocení uvedených hledisek může teprve dospět k závěru, zda jde o doporučení vyžadované ustanovením § 10 odst. 2 zákona CITES.
Problém spočívá právě v nepřesvědčivosti a neúplnosti podaného stanoviska, neboť na jeho základě nelze důvody negativního postoje vědeckého orgánu CITES seznat. Soud přitom vychází z ustálené judikatury, podle níž v rámci přezkoumání rozhodnutí ve věci přezkoumá i zákonnost podkladového rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy jeho obsah je podmínkou, bez níž nelze povolení k vývozu vydat. Ačkoli se vědecký orgán CITES některými otázkami soudu, jak byly uvedeny výše, zabýval, učinil tak teprve dopisem adresovaným žalobci, navíc až po vydání svého stanoviska (17. 11. 1999). Jde zejména o chybějící vysvětlení požadavku na potřebu znalosti původu papoušků a pravděpodobnosti přežití ve volné přírodě. Obdobně i vnitřní sdělení odboru ochrany přírody Ministerstva životního prostředí z 31. 7. 2000 velmi podrobně vysvětluje okolnosti skutkové a důvody právní, pro které doporučovalo rozkladu žalobce nevyhovět.
Rozhodnutí žalovaného však v I. ani ve II. stupni takto srozumitelné není. Obě rozhodnutí nepřesně vyjadřují názor na odlišnost registračního listu vydávaného pro účely § 23 zákona CITES a potvrzení o původu dle § 19 tohoto zákona. Žalovanému soud také vytýká, že sice podrobně odůvodnil, proč nerespektuje registrační listy vydané Okresním úřadem v Prostějově, ale srozumitelně neformuloval požadavek, z něhož by bylo patrno, co by jej uspokojilo (patrně potvrzení vydané příslušným orgánem o původu exempláře). Takovýto požadavek by byl z hlediska srozumitelnosti a přehlednosti a také rychlosti řízení na místě a měl být učiněn již správním orgánem I. stupně (§ 3 odst. 2 spr. ř.). Opakované formulace o tom, že jiné doklady nebyly předloženy, neodpovídaly dostatečně na otázku, jak tedy má být původ exemplářů prokázán, neboť lze souhlasit s tím, že registrace slouží k jinému účelu a konečně ani zákon ji s potvrzením o původu jakkoli nespojuje ani neztotožňuje. To se týká samozřejmě tří exemplářů s kódem S, neboť pro zbývající s kódem C platí postup podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona CITES, a tudíž je postačující vyjádření vědeckého orgánu CITES, že je splněna podmínka odchovu v zajetí [§ 2 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 82/1997 Sb.], což se děje k žádosti Ministerstva životního prostředí.
Za této situace soud postupoval dle § 76 odst. 1 písm. a), § 78 odst. 1 s. ř. s. a rozhodnutí správního orgánu II. stupně zrušil pro vady řízení spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí.
Žalovaný nezdůvodnil dostatečně přesvědčivě, proč nepovažuje registrační list za důkaz potvrzením ve smyslu § 19 odst. 3 zákona CITES, za situace, kdy listiny byly vydány kompetentním orgánem veřejné správy. Žalobce nebyl zpraven o tom, jestli by se žalovaný spokojil s průkazem potvrzení o původu exemplářů formou právě registračních listin, nebo má jít o jiný druh průkazu (a jaký), vystaveného výlučně za účelem vývozu. Tato neujasněnost se pak odráží v celém odůvodnění rozhodnutí žalovaného, zejména v I. stupni, a neumožňuje žalobci ani soudu učinit si beze zbytku představu o požadavcích žalovaného. Takovéto rozhodnutí nemůže být považované za srozumitelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ].
(ovo)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.