596/2005
Výsluhový příspěvek soudců bývalých vojenských soudů
Ej 136/2004
Výsluhový příspěvek soudců bývalých vojenských soudů
k čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona České národní rady č. 7/1993 Sb. (v textu též „zákon č. 304/1993 Sb.“)
k článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (v textu též „Úmluva“)
k článku 10 Ústavy České republiky
Čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, podle něhož rozhodoval Vojenský úřad sociálního zabezpečení a následně i Ministerstvo obrany jako odvolací orgán ve věci výsluhového příspěvku bývalého vojenského soudce, který udělil souhlas s přidělením k určitému soudu, byl (již v době rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť diskriminačně zakládal existenci rozdílných kategorií bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů. Správní orgány proto měly podle článku 10 Ústavy České republiky přímo aplikovat čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, čj. 5 A 145/2001-58)
Prejudikatura
srov. III. ÚS 189/95, Pl. ÚS 5/96, Soudní judikatura
ve věcech správních č. 249/1998, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Anton Bucheň proti České republice
ze dne 26. 11. 2002.Věc:
JUDr. František H. v B. proti Ministerstvu obrany o výplatu výsluhového příspěvku.Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodl dne 15. 8. 2001 podle ustanovení § 142, § 143 odst. 9 a § 165 odst. 5 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, za použití ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a čl. II zákona č. 304/1993 Sb. o zastavení výplaty výsluhového příspěvku v částce 4 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 1996, kdy žalobce jako bývalý soudce vojenského soudu nastoupil k soudu obecnému.
Ministerstvo obrany žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 15. 10. 2001 potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalobcovo odvolání zamítlo.
Žalobce se opravným prostředkem ze dne 19.11. 2001 (dnes posuzovaným jako žaloba) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany i rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení. V podané žalobě zejména namítal, že se rozhodnutí správních orgánů nesprávně opíralo o čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého „bývalému soudci vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší“. Nezákonnost postupu správních orgánů I. i II. stupně žalobce spatřoval v tom, že citovaný čl. II měl být podle jeho názoru v době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem č. 236/1995 Sb. Žalobce dále ve vyjádření, učiněném na výzvu Nejvyššího správního soudu, upozornil na rozpor čl. II zákona č. 304/1993 Sb. s Úmluvou o lidských právech a základních svobodách, a to ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Bucheň v. Česká republika
ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskriminační charakter čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v žalobcově případě, s tím, že s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být čl. II zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má uzavřená mezinárodní smlouva.Z obsahu správního spisu vyplynulo, že Vojenský úřad sociálního zabezpečení svým rozhodnutím ze dne 1. 2. 1994 po propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání (jako soudce vojenského soudu) v souvislosti s ukončením činnosti vojenských soudů přiznal žalobci výsluhový příspěvek v částce 4 500 Kč měsíčně na dobu od 1. 1. 1994 do 23. 2. 2014. S ohledem na zákon č. 304/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, bylo však současně rozhodnuto, že žalobci (podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.) vzhledem k tomu, že jako soudce vojenského soudu při ukončení služebního poměru udělil souhlas s přidělením k určitému (obecnému) soudu, nepřísluší po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Výsluhový příspěvek tedy žalobci vyplácen nebyl, žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, ale odvolací orgán odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V návaznosti na to, že dne 26. 10. 1995 nabyl účinnosti zákon č. 236/1995 Sb., který zrušil zákon č. 391/1991 Sb., ve znění zákonů č. 7/1993 Sb. a č. 304/1993 Sb., uplatnil žalobce u Vojenského úřadu sociálního zabezpečení žádost o zahájení výplaty výsluhového příspěvku. Dne 22. 11. 1995 vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, kterým bylo původní rozhodnutí ze dne 1. 2. 1994 zrušeno a dnem 26. 10. 1995 byla výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Výsluhový příspěvek byl žalobci vyplácen až do 31. 3. 1996. Následovala posloupnost několika rozhodnutí správních orgánů I. i II. stupně, jak je shora poznamenáno při rekapitulaci vyjádření žalovaného. Dne 13. 3. 1996 vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku dnem 1. 4. 1996, a protože se v té době konalo u Ústavního soudu řízení ve věci protiústavnosti čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., bylo žalobci sděleno, že uvolnění výplaty peněžité dávky je závislé na nálezu Ústavního soudu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolací orgán rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení potvrdil. Následně byla obě tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze a poté bylo vydáno ještě několik rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku, která však byla v probíhajících řízeních zrušena. V důsledku tohoto postupu zůstalo jediným pravomocným rozhodnutím o přiznání výsluhového příspěvku rozhodnutí ze dne 22. 11. 1995; to bylo potom zrušeno rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 31. 5. 2001, které bylo nahrazeno k žalobcovu odvolání rozhodnutím o zastavení výplaty výsluhového příspěvku ze dne 15. 8. 2001, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno po žalobcově odvolání rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 15. 10. 2001, jež je předmětem tohoto žalobního přezkoumání.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal podle § 132 s. ř. s. k dokončení řízení, rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud při tomto svém rozhodnutí přihlíží především k tomu, že v podané žalobě ze dne 19. 11. 2001 žalobce zejména namítal, že se rozhodnutí správních orgánů nesprávně opíralo o čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého bývalému soudci vojenského soudu, který udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší. Nezákonnost postupu správních orgánů I. i II. stupně žalobce původně spatřoval v tom, že čl. II citovaného zákona měl být podle jeho názoru v době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem č. 236/1995 Sb. Ve svém návazném vyjádření, učiněném na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2003, potom žalobce dále upozornil na rozpor tohoto zákonného ustanovení s Úmluvou o lidských právech a základních svobodách, a to ve spojení s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Bucheň v. Česká republika
ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskriminační charakter čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v žalobcově případě, s tím, že s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být při aplikaci práva čl. II zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má uzavřená mezinárodní smlouva. V dalším svém vyjádření (replika k vyjádření žalovaného ze dne 22. 4. 2003) pak žalobce opakoval a podrobněji charakterizoval tento rozpor a současně uvedl, že svůj opravný prostředek (dnes žalobu) považuje za důvodný, i když původně užil jiné argumenty, jež vycházely z dřívějších rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se věcí žalobce zabýval, ale i z rozhodnutí Ústavního soudu, neboť podle nich postupem a rozhodnutím žalovaného k žádné diskriminaci nedošlo, což žalobci – s ohledem na judikaturu zavedenou v té době – nezbývalo než respektovat. Poté se však ukázaly tyto názory jako nesprávné a podle žalobce je zřejmé, že žalovaný měl pro zřejmý rozpor zákona s Úmluvou dát přednost úpravě vyplývající z Úmluvy.Za rozhodující přitom Nejvyšší správní soud považuje tu skutečnost, že žalobce již ve svém původním „žalobním“ podání ze dne 19. 11. 2001 poukazuje na nezákonnost čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. Je sice pravda, že původní žalobcova argumentace u tohoto klíčového žalobního bodu byla opřena o poněkud jiné jmenovité právní důvody, než které žalobce akcentuje poté, co byla věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle soudního řádu správního, nicméně podstatou tohoto žalobního bodu i nadálá zůstává, že žalobce namítá, že žalovaný neměl podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. vůbec rozhodovat. Za tohoto stavu věci je Nejvyšší správní soud toho názoru, že meze tohoto žalobního bodu (jimiž je soud při svém rozhodování vázán) je při jeho rozhodování v dané věci třeba vnímat šířeji, než vyplývají z počáteční žalobcovy argumentace, a to i ve spojení s jejich upřesněním, učiněným v žalobcových doplňujících vyjádřeních. Soud má za to, že takovému projednání věci nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem a že nelze v dané věci vykládat ustanovení soudního řádu správního o přezkoumávání výroků rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) s ohledem na jeho smysl a účel způsobem vedoucím k tíži oprávněných osob. Nejvyšší správní soud se proto cítí vázán i žalobní námitkou, že předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je v rozporu s Úmluvou, přičemž právě v této žalobní námitce soud shledává podstatu problému.
Čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění platném již v době rozhodování žalovaného v r. 1994, stanovil, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Povinností žalovaného tedy bylo při rozhodování zkoumat, zda zde případně není rozpor zákonné úpravy s takovou mezinárodněprávní smluvní úpravou, a pokud by žalovaný tento rozpor zjistil, musel by rozhodovat postupem, který by spočíval v tzv. přímé aplikaci příslušné mezinárodněprávní smluvní úpravy.
Předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., v jehož smyslu v posuzované věci žalovaný rozhodoval a jehož nezákonnost a nesprávnost použití žalobce od počátku namítá, uvádí, že pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu. Toto zákonné ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1994 a v plném rozsahu dopadlo na ty soudce vojenských soudů, kteří se stali na základě svého souhlasu s přidělením k určitému soudu soudci obecných soudů počínaje 1. 1. 1994. Naproti tomu ti vojenští soudci, kteří nastoupili k obecným soudům z vlastní vůle již v průběhu roku 1993 po určitou dobu, a to do 31. 12. 1993, nárok na výplatu výsluhového příspěvku měli. Z dikce téhož zákonného ustanovení je potom třeba ještě dále dovodit, že dané omezení výplaty výsluhového příspěvku se nevztahuje také na ty bývalé soudce vojenských soudů, kteří se nestali soudci obecných soudů na základě souhlasu s přidělením k určitému soudu, ale stali se jimi později z vlastní iniciativy. Za tohoto stavu věci je tak zřejmé, že z pohledu režimu výsluhového příspěvku a jeho výplaty existují rozdílné kategorie bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů.
To potom vede k úvaze, zda se v daném případě nejedná o diskriminační nerovnost.
Touto otázkou se v oblasti ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zabývá čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (platnost Úmluvy pro Českou republiku je dána od 18. 3. 1992 – dle Sdělení č. 209/1992 Sb.), který zní: „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Nárok na výplatu výsluhového příspěvku souvisí s majetkem a právem na jeho ochranu. Tuto otázku blíže řeší Protokol č. 1, který v čl. 1 uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“
Z povahy věci je zřejmé, že čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod doplňuje ostatní ustanovení této Úmluvy a Protokolů a jeho uplatnění přichází v úvahu právě ve spojení s „užíváním práv a svobod“, které Úmluva a Protokoly zaručují. Za tohoto stavu je zřejmé, že čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož v posuzované věci rozhodoval žalovaný, byl (již v době rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s citovaným článkem Úmluvy, a žalovaný tedy při svém rozhodování měl s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky dát v dané věci „přednost před zákonem“ (tj. před čl. II bodem 2 zákona č. 304/1993 Sb.) přímému použití Úmluvy (platné pro Českou republiku od 18. 3. 1992) ve smyslu jejího čl. 14.
Ostatně o tom, že si žalovaný tento závěr uvědomil, a to v návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v obdobné věci (věc
Anton Bucheň proti České republice
ze dne 26. 11. 2002), který vyšel právě ze shora uvedených a rekapitulovaných právních východisek, svědčí skutečnost, že rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2003 byla žalobci výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Nicméně i tak zůstala nedořešena výplata výsluhového příspěvku žalobci za určitá mezidobí od 1. 1. 1994 do zahájení výplaty výsluhového příspěvku na základě právě uvedeného rozhodnutí.Vzhledem k zásadnímu významu a dopadu tohoto žalobního bodu již Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné zabývat se ještě dalšími žalobními body, jež původně uvedl žalobce ve svém opravném prostředku.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je třeba zrušit rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem soudu v tom, že nemůže vydat takové rozhodnutí, které by potvrzovalo správnost postupu správního orgánu I. stupně, dovolávajícího se uplatnění režimu čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., neboť je v dané věci třeba postupovat tak, že přednost před zákonem dostane Úmluva s přihlédnutím k jejímu čl. 14.
(uch)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.